Adiemus komentáře u knih
Těžká práce pro scénáristu, který tomuhle příběhu bude dávat filmovou podobu (aspoň doufám). Sebelepší scénář nezachytí doslova mravenčí práci, kterou vynakládají Robin a Corm při objasňování čtyřicet let starého případu, a to - až na jednu dvě výjimky - bez pomoci forenzní laboratoře. Rozuzlení se může zdát poněkud uspěchané, ale vždyť i Hercule Poirot obvykle narazil na maličkost, která ho přiměla ke konstatování "Jak jen jsem mohl být tak slepý!", o slečně Marplové ani nemluvě. Přiznávám, měla jsem poněkud problémy s množstvím postav, a přesto mi bylo líto, když jsem knihu ve skvělém podání Pavla Rímského doposlechla. Pravda, pozastavila jsem se nad jeho výslovností názvu Scotland Yard, ale to byla jen malá vada na kráse. Každopádně se na další příběh téhle dvojice těším.
Nevím, jestli je to záměr autora nebo jen můj dojem, ale připadá mi, že v tomto díle Červenák vyprofiloval kapitána Steina jako cholerika, notáře Barbariče jako sangvinika a kaprála Jaroše jako melancholika. Snad proto jim to přese všechny rozdíly dohromady funguje. A Marek Geišberg jejich rozdílné verbální projevy velice dobře interpretuje.
(SPOILER) Poprvé jsem si uvědomila, že autor na můj vkus poněkud květnatě popisuje události, ale nešť. Je zjevné, že Peter May má Francii (a její vína) rád. Zaskočil mě téměř hollywoodský happy end, na druhou stranu jsem byla za mně sympatického Enza ráda. A Charlotte jsem měla chuť za její aroganci zaškrtit. Ráda bych viděla celou sérii jako seriál, ale ne všechny zfilmované knihy dopadnou dobře...
Naprosto geniální. Ráda bych viděla film nebo spíš miniseriál natočený schopným režisérem. Jenže kým? Autor kromě neuvěřitelné fabulace vkládá do románu myšlenky pořád platné. Kromě jiných např. "nepotrestaný zločin plodí další zločiny". Co by asi tak Petr Kukaň řekl dnešku?
Psát sci-fi s dějem zasazeným na Zemi je vždycky poněkud ošemetné. Pokud čtenář žije - z pohledu autora - v oné daleké budoucnosti, může se usmívat nad některými autorovými mylnými představami. Mně osobně zaujala zmínka o telefonních kartách, se kterými měl Heinlein v roce 1957 stěží osobní zkušenost. A přece byly svého času velice populární, než je úplně vytlačily do zapomnění mobily. Rovněž uklízecí roboty podlah jsou hitem až posledních let, náhradní matky (Heinlein používá výraz "hostitelé") se stěží v padesátých letech vyskytovaly. A i když se autor zmiňuje o miniaturizaci, nevydedukoval z té myšlenky ani mobily, ani PC. Ale vadí to? Dveře do léta neztratily ani po půl století nic ze svého půvabu a vynálezy šikovného konstruktéra by i dnes přivítalo nemálo žen či mužů. Jen na okraj - i když ke kočkám nechovám nijak vřelý vztah, Peteho jsem si zamilovala.
Ne že by Bradbury měl tak dobrý odhad budoucnosti vývoje techniky, ale vývoj většiny lidstva odhadl až strašidelně přesně. Slova ztrácejí původní význam, lidé zapomínají vlastní minulost, o minulosti státotvorných dějů ani nemluvě. Snad se Bradbury nemýlil, pokud jde o přirovnání k fénixovi. Jedna z knih, která mě oslovuje i po desetiletích. Snad jen výběr nepostradatelných knih by se nemusel skládat převážně z angloamerické literatury.
Připadala jsem si jako malá holka, která hltá knihu od první do poslední stránky. Pravda, v tomto případě šlo o audioknihu, ale nedalo mi, několik posledních kapitol jsem musela zvládnout naráz.
J. Červenák má lepší slovní zásobu než V. Vondruška; ten by ostatně nestvořil poněkud bigotního Joachima Steina. Škoda, že mu tentokrát nesekundoval notář Barbarič, který je přece jen svobodomyslnější. Ovšem Jarošovi a jeho lásce nejde nefandit. Možná je to absurdní, ale připadalo mi, že paní Steinová má svůj reálný předobraz v Clemmie Churchillové.
P. S. Ke své hanbě přiznávám, že ač Trutnov i jeho okolí dost dobře znám, nedošlo mi hned, že Freiheit je současná Svoboda n./Úpou.
Zklamání, i když ne neočekávané. Knížka postrádá jakoukoliv zápletku, většinou jde o sled vyprávěných (bohužel ne originálních) příběhů, autor se dokázal vcítit jen do Jirotkovy stylistiky, ale postrádá jeho lehkost. U vypravěče Macek zaměnil původní ostýchavost prakticky za přitroublost, Saturnin je spíš jako stafáž než hybatel událostí. I ostatní postavy ztrácí svou výlučnost, kladem je jen zařazení strýce Františka č. II a Nera. Autor bohužel nezná míru, Františkovi by slušelo ubrat na poučných veršovánkách. Ale po přečtení komentářů nemůžu odolat pokušení uvést dva údaje na pravou míru: anekdota o kocourovi a penisu je staršího data než v Kleinových Básnících, na vlastní uši jsem ji slyšela už v roce 1975 nebo 1976 dodnes si pamatuji místo a vypravěče. Znamená to, že i Dušan Klein v roce 1982 zpracoval už slyšený příběh, právě tak jako Ivo Jahelka ve své Baladě o úrazu snoubence Pepy (1985). A pokud jde o bydlení vypravěče (Jiřího Oulického), v Jirotkově Saturninovi tvrdí: "Napadlo mi, že bych se měl pozeptat, je-li můj starý byt u paní Suchánkové volný." V seriálu (nevím, jestli ve filmu) Saturnin oznamuje Jiřímu, že se může nastěhovat do svého starého bytu. Je ale s podivem, že Macek na jednu stranu počítá se znalostmi fanoušků knihy i filmu a na druhou stranu obtěžuje s odkazy až s citacemi původního příběhu. Mně osobně to iritovalo, přišlo mi, že Macek čtenáře podceňuje, ne-li hůř. Pokud jde o komentované ilustrace v knize, v určité době to byla móda, nakladatel nebo ilustrátor možná chtěli navodit kouzlo "starých zlatých časů". Leč snaha nemusí být vžycky totožná s výsledkem.
Kniha, kterou mohu vzít do ruky kdykoliv a znovu se začtu. Tentokrát jsem maně otevřela stránku, kde diskutuje doktor se Zmatkářským Hovnostářem a až mě zamrazilo. Jako by se dnešní mocní inspirovali Hovnostářovými myšlenkami...
Před iks lety čteno očima, nyní ušima. Musela jsem přivyknout značně expresívnímu projevu neznámého předčitatele, ale tím víc vynikl košatý autorův slovník a perfektní Komárkův překlad. Tento neznámý předčitatel bez problémů zvládal výslovnost všech používaných jazyků – na rozdíl od některých profesionálů. Ale k věci:
Mé hodnocení se týká trilogie jako celku, protože považuji všechny tři díly za vyrovnané.
Srovnávat tuto trilogii se Zaklínačem je nesmysl. Zaklínač je čirá fantasy, zatímco v Husitské trilogii se mísí historické události a skuteční lidé s magií a fikcí. (Nadchla mě například postava Amadea Baťy s otazníkem, jde-li o osobu historicky doloženou či autorem vymyšlenou). Navíc se trilogie odehrává na konkrétních geografických místech, zatímco u Zaklínače… doplňte si sami. Navíc má trilogie proti Zaklínači určitý přesah, protože čirá fantasy nepobízí ke studiu starých map či historie.
Reynevan se podle mého nepodobá ani tak Geraltovi, ale spíš Petrovi z Kukaně – a v mladších letech taky Fanfánu Tulipánovi nebo Petrovi ze Zemanovy Bláznovy kroniky. Jeho postava prodělává nenásilný vývoj, i když některé chyby neustále opakuje. Šarlej i Samson jsou k pomilování.
Pokud jde o konec, nadchlo mě, jak Sapkowski naplnil svůj výrok (převzato z anglické Wikipedie): "Věřím, že v přírodě dominuje ženský element. Ženy jsou obecně silnější než muži. Veškerá moc tohoto světa by měla být v rukou žen.“ A tak zatímco muži vzdychají po nedostupné lásce, věnují neúměrně času přípravě pomsty nebo prostě nevědí, co dál, ženy tyto problémy za ně vyřeší během během jediné noci. Bravo, pane Sapkowski!
(A teď jdu nastudovat, jestli se bitva u Lipan odehrála aspoň přibližně tak, jako v knize.)
Pro mě jedna z nejlepších Dánovek. Škoda, že se i na Krauzsovi projevuje věk a už to není ten rebel, co v zájmu spravedlnosti nekouká nalevo napravo.
Když čtu komentáře, jsem ráda, že jsem si dlouhou dobu počkala v knihovně na CD, protože v přednesu A. Kameníkové se žádné chyby, které by mě jistě při čtení vytáčely, nevyskytly. Hvězdičku dolů za nelogičnost - jak může snová Jana držet v ruce knihy, aniž by to někdo zaznamenal?
P. S. Knihu jsem poslouchala po poslechu dvou spisovatelských matadorů, tedy Vladimíra Neffa a Andrzeje Sapkowského. Oba, ač mistři slova, neváhají použít v textu nejen slova nespisovná, ale i vulgarismy. Nechápu proto, jak může někomu vadit hovorová čeština právě v této knize.
Kromě jiného mě nadchlo, jak obec přijímala nového souseda; když odpověděl na všechny otázky, sdělili mu nejen jeho práva, ale i povinnosti. Škoda, že tento zvyk zanikl.
(SPOILER) Dobře napsané, ale námět mi neseděl, stejně jako u obou Půlnočních sluncí a Macbetha. Když zhruba od poloviny tušíte, že to skončí špatně (a ono skončí), i když nevíte přesně jak, není to zkrátka ono. Jen tak na okraj, ve slovenské verzi mi vadilo množství anglických obratů; zmiňuju se o tom, protože jsem v komentářích narazila na výtku "čecháčkovský překlad". Inu, není nad to, když čtenář zvládne číst v originále.
Pro mě (zatím) nejslabší Mayova kniha. Spíš červená knihovna než detektivka, ústřední motiv poněkud přitažený za vlasy. Dokonce i zaujaté popisy Hebrid mě po čase začaly nudit.
Po pomalejším rozjezdu příběh nabírá obrátek a nepoleví až do konce. Zpočátku mi vadilo, že jde o překlad, ale přednes Marka Holého je vskutku excelentní.
Mé nadšení pro Michaelu Klevisovou jako "českou Agathu Christie" dostalo tímto titulem dost na frak. Zpočátku slibně se rozvíjející děj se změnil v nudu, kdy mi bylo vlastně jedno, kdo je vrah. Bergmana bylo pomálu a vrchol všeho bylo odhalení Kadeřníka. Ostatně většinu výtek za mě vyjádřila čtenářka SBH. Ale přece jen jedna navíc: dosud jsem Klevisovou poslouchala ve forma audioknih, a tak mi tolik nebrnkala na nervy její absence větších odstavců (vizuálních předělů) mezi úplně odlišnými scénami. Pravda, četla jsem e-knihu, možná tuhle nectnost normální vydání postrádá.
Velice příjemné překvapení. Vadí mi jen, když se třicítka chová a vyjadřuje jako opožděná puberťačka a na druhé straně čtrnáctiletá teenagerka působí daleko dospěleji (i když pravda ne vždycky). Kdyby jedné bylo dejme tomu kolem pětadvaceti a druhé sedmnáct, bylo by to na plný počet hvězdiček.
Nevím, proč existuje jediné vydání s původními - a půvabnými - ilustracemi Waltera Triera, které zážitek z četby umocňují. Kniha byla zfilmována v r. 1950 s Kästnerovým scénářem i komentářem. Animovaný film z r. 2017 se tak úplně předlohy nedrží, ale je k sehnání v češtině.
Byla jsem nadšená. Škoda, že po tak zajímavém námětu nesáhne nějaký schopný režisér. Jenže co kdyby to dopadlo jako s Vondruškovým Ve jménu krále...