Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429531/bmid_zapisnik-alkoholicky-bVu-429531.jpg
4
718
718
Poslední sklenička dnes už popáté. Kniha podle blogu, který získal cenu Magnesia Litera. Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Všechny odpovědi přináší otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky. Upřímně sdílená zkušenost o pádu doslova na dno vzbudila velký zájem veřejnosti, Michaela získala za svůj blog cenu Magnesia Litera a začala o závislosti veřejně přednášet. Dnes se věnuje svému vysněnému projektu – centru pro prevenci a léčbu závislosti na alkoholu. „Příběh Míši Duffkové je skvělým příspěvkem k destigmatizaci ženského alkoholismu a současně unikátní výpovědí o bolesti i naději.“ prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D. přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN... celý text
Přidat komentář
Toto není Zabiják od Zolly. A jsem si jistá, že toho autorka ani nechtěla docílit. Je to jednoduchá výpoveď člověka, který se dostal do kolotoče závislosti. Prožít jí a pak o ní otavřeně psát a mluvit už jednoduché být nemohlo.
Zajímavé čtení. Moc mi neseděl styl, ale stojí za přečtení. Držím autorce pěsti do dalších let.
Tematicky je mi kniha velmi blízká, protože takového člověka znám. Je to hrozné, jak mají mnoho společného.
Tentokrát nebudu hodnotit knihu, ale osobní příběh - a snad jen: Klobouk dolů a držím moc palce!
Přečteno za jeden večer. Intimní zpověď ženy, matky, dcery, manželky, sestry, vnučky... Inspirativní příběh. I když jsem sama nebyla ve fázi alkoholismu, přestala jsem s občasným pitím, možná i na základě blogu Zápisník alkoholičky. Nikdy není dost upozorňování na problém, který se v naší společnosti týká obrovského množství lidí, mužů i žen. Doufám, že se ve společnosti zabydlí to, že kdo nepije, není divný. V mém okolí začíná takových lidí přibývat.
Co se týče literárního zpracování - nevadilo mi prolínání vyprávění s FB příspěvky, opomíjím taktéž těžce formulované věty, či chybky. Nejhorší pro mě bylo otevřené popisování problémů ve vztahu v závěru knihy, kdo komu co psal, co ten druhý odpověděl, ... Kniha by se podle mě bez těchto detailů obešla. Autorce Michaele upřímně fandím, aby ve své abstinenci vytrvala!
Stojí za přečtení, i když možná jsem čekala malinko víc. Zpověď mladé ženy, která se problémy pokusila řešit "útěkem" k alkoholu, aby nakonec našla sílu se své situaci postavit čelem. Obdiv za to, že šla s "kůží na trh" a navíc rozběhla aktivity, které mohou pomoci druhým.
Knihy o závislostech jsem vždy četla ráda, pokaždé to na mě mělo ten správný odrazující účinek. Pravda, žádná zatím nebyla o alkoholu, toto téma je skutečně trochu opomíjené, nicméně musím říct, že mám z knížky takové smíšené pocity. Měla obrovský potenciál, který nebyl využit. Celou situaci popsala Míša strašně povrchně, mohla jít víc do hloubky, víc šokovat, víc se pošťourat jak v opileckých stavech, tak i ve stavech při detoxu. Naopak bych ubrala té šílené červené knihovny s jejím manželem. Jak již bylo uvedeno, mnohdy se jedna informace opakuje dvakrát, je to takové podivné a nezáživné. Není to kniha, která by mi utkvěla v paměti.
Jsem moc ráda, že jsem knihu četla. Diky ní jsem alespoň částečně pochopila, jak těžké je začít něco dělat a zbavit se závislosti na alkoholu.
Kniha jako taková je dost slabá, nechopila jsem, proč je spousta věcí 2x, nejdřív jako vyprávění, pak jako post z FB.
A příběh samotný? Zvládla jsem přečíst necelou polovinu a pak to zabalila. Přečetla jsem docela dost drsných thrillerů s nechutnými scénami, ale nikdy jsem necítila takové znechucení a odpor, jako u této knihy. Na alkoholiky a jinak závislé lidi mám jasný názor, do závilosti se dostali vlastním přičiněním, nikdo z okolí jim nelil trychtýřem litry alkoholu do krku. A přesto se z nich dělají chudinky, z okolí, které je nechápe a dostatečně nepodporuje, hajzlové. Pro mě je to přesně naopak. Alkoholici jsou slaboši a zoufalci, kteří před problémy utíkají na dno lahve. A co smetou cestou je jim srdecně u pr**le. A kniha mi to jen potvrdila.
Čekám, že můj komentář nebude po chuti spoustě lidem, ale nedokážu se na tento typ lidí dívat s pochopením a plácat je po zádech, jak to skvěle nakonec zvládli. Můj obdiv mít nikdy nebudou.
Kniha podle blogu, který získal významné literární ocenění, a která byla hojně propagována na různých místech českého internetu, byla pro mě osobně velkým zklamáním. Dokonce bych řekla, že to byla po strašně dlouhé době kniha, která mě vyloženě frustrovala a těšila jsem se, až to konečně budu mít za sebou...
Na úvod bych chtěla říct, že velmi oceňuji odvahu autorky jít s kůží na trh a otevřít důležitou debatu o tématu, které se v Česku moc neřeší. Je samozřejmě také úžasné, co Míša dokázala - zbavit se závislosti a svou zkušeností pomáhat jiným lidem.
Co se ale týče knihy, tak z ní jsem popravdě dost rozpačitá a potenciál, který měla, mi přijde až zoufale nevyužitý. Čekala bych, že se dozvím více o autorčině boji s alkoholem, o samotné léčbě, o zakládání centra Alkos... Tomu je ale věnována z mého pohledu jen relativně malá část knihy. Zbytek je jakási prapodivná červená knihovna řešící stále dokola autorčino nespokojené a zcela nefunkční manželství s nevyrovnaným mužem s násilnickými sklony, který by sám nejspíš potřeboval nějakou léčbu...
V závěrečné části se dozvídáme detaily o blogu a přípravě knihy, což pro mě nemělo v rámci tématu vlastně žádnou přidanou hodnotu. Jak jsem již psala nahoře, raději bych se dozvěděla více o centru Alkos, chystaných programech dělaných na míru pacientům atd. V úvodní části knihy se zase naprosto zbytečně opakují ty stejné zážitky v textu a facebookových statusech, navíc se často vytrácí časová posloupnost a to působí zmatečně...
Jediná část, která byla opravdu silná a skvěle zpracovaná, tak to byla ta věnovaná autorčině tatínkovi a jeho boji s vlastními démony. Ta mě vážně vzala za srdce.
Po knize bych znovu nesáhla, i když téma je moc zajímavé, tak zpracování se mi bohužel vůbec nelíbilo.
Knihu hodnotím 5*, ačkoliv se nejedná o žádný literární skvost. Kniha je napsána opravdu jednoduše, ale vzhledem k tomu, že se jedná o otevřenou zpověď bývalé alkoholičky, je nedocenitelná. Ano, samozřejmě se knize dá vytknout několik věcí. Mě osobně třeba vytáčely facebookové příspěvky, díky kterým se kniha opakovala. Dále mě vytáčelo Míšino chování, které bylo opravdu příšerné. Ale i přes to je kniha jedinečná a jedna se svým způsobem o opravdový "klenot".
Po knize jsem sáhla, jelikož si všímám nadměrného pití alkoholu v rodině (také se jedná o matku malého dítěte). A přiznávám, že jsem knihu přečetla jedním dechem. Neuvěříte, kolik pasáží jsem tam našla, které byly jako přes kopírák... O to více mě kniha zasáhla a jsem ráda, že Míša tuto knihu napsala. Myslím si totiž, že o tomto problému by se mělo mluvit více.
Mimochodem, obdivuji celou rodinu Míši za to, jak to bravurně zvládli. Ono to opravdu není lehké. Míše držím palce, aby se z toho nadobro dostala.
Na závěr si dovolím přidat jednu citaci z knihy, ze které opravdu mrazí:
"Samozřejmě všichni už věděli líp než já, v jakém jsem průseru. Jen já pořád naivně doufala, že všechno zvládnu sama, a vůbec jsem si nepřipouštěla, že z tohoto už se sama nemůžu dostat. Nebo jsem ani nechtěla, ty stavy mi vyhovovaly. Jediné, co mi vadilo, bylo to, že se nevěnuju dceři na sto procent. Ale i to jsem upozaďovala, hlavně, že mám co pít, to byla alfa omega mého života."
Za mě taková ta kniha, která je lehce předvídatelná s tím, že údajně vše v ní napsal život sám. Nechci se dušovat, mám k zdravotním tématům (např. rakovina) respekt, ale přišlo mi to hodně prvoplánové.
Kniha se místy opakuje (fb příspěvky a text), místy se posouváme dál (např. deník), abychom se pak vrátili zpět(př. fb příspěvky), kde je část tak nějak napsaná o tomtéž. Další nesrovnalosti, kterých jsem si všimla:
- str. 97 a 98-Tak byla celý den unavená a ne ve své kůži a cítila se hrozně, že tam nemůže zapadnout či dle deníkového záznamu dobře?;
-str. 180 a 186 posl. odstavec: Velký čtenář a nezná cenu Magnesia Litera?;
-str. 190 a 191: časové údaje nesedí (rozhovor vs. data).
Celkově mi kniha přijde jako napsaná horkou jehlou, “aby autorce byla vydána kniha” a kdyby hlavní téma nebylo tak zvláštní až asi originální, tak by to možná k nominaci na jedno z prestižních ocenění asi spíš nemělo šanci(=můj subjektivní názor s ohledem na nesrovnalosti uvedené výše) a bez možnosti být vidět v médiích. Autorka u svého fb blogu nejspíš dosáhla velké sledovanosti(jestli to, co v knize uvádí, je pravda), avšak sama přiznává, že si v počátku zaplatila propagaci min. prvního příspěvku.
Nicméně autorce držím palce, ať se od alkoholu distancuje i nadále a je fajn, že šíří osvětu o alkoholismu, protože číst to jako abstinent s tím, že mi naštěstí (ťuk ťuk) alkohol nechutná, byla zajímavá zkušenost. Někdo níže píše, že se to bere jako norma pít alkohol, nicméně já nikdy problém neměla, naopak kamarádi respektovali, že mi to nechutná a umím se bavit i bez alkoholu (avšak jsem žena, u mužů je tlak asi silnější-nicméně jestli spíš obecně není strach lidí říct svému okolí, že dnes si dají nealko, přičemž okolí by to třeba přijalo naprosto v pohodě).
SPOILER: Kdyby se ke mně manžel choval tak, jak k autorce(v době jejího pití to nedokáži posoudit a nevím, kdo jak “vyváděl”, navíc nechci být v pozici toho, kdo hodnotí jiné, neb mi to nepřísluší), ale v době po jejím pobytu ve stacionáři tak vyšilovat a vydírat přes SMS i osobně, tak bych to asi řešila jinak, než jen odepisováním...autorka asi netušila, že tím manžel naplňuje znaky trestného činu, ale na druhou stranu dle vyjádření manžela se možná i domnívám, že je to trochu naddimenzované kvůli jistému spádu knihy.
Dvě hvězdičky za snahu. Pár recenzentů níže přidává hvězdičky za to, že je příběh pravdivý, nicméně jak řekl (není to úplně doslovně, četla jsem to před x lety v rozhovoru) jeden český spisovatel: “Z části je text autobiografický, z části přibarvený, aby měla kniha spád.”
Kniha je napsána jednoduchou formou tak, aby si jí mohl přečíst opravdu každý. Kniha není žádný skvělý literární počin, přesto dávám 4 hvězdy za odvahu autorky a její rozhodnutí odhalit se, psát blog a následně napsat knihu na toto téma s tím, že kniha může pomoci lidem se stejným problémem. Myslím, že si k této knize spousta lidí najde cestu a doufejme, že hodně jednotlivců potýkajících se s alkoholismem inspiruje k boji s tímto zlem.
Knížka je velmi šikovně koncipována a skvěle napsána, přečetla jsem ji velmi rychle. Není to žádné veselé téma, nicméně autorka má můj velký obdiv, jak se závislostí na alkoholu a spousty věcmi okolo s tím spojenými, poprala. Hlavní je, že si sama uvědomila, že už je to za hranicemi všeho a byla schopna se sama rozhodnout s tím přestat, což dokáže podle mě nízké procento lidí. Obdivující je i to, že se s tím musela poprat i celá její rodina včetně manžela, s kterým překonali opravdu těžká období, kdy to už vypadalo, že spolu nebudou. Autorce přeji spoustu krásných "čistých" let do budoucna a hodně úspěchů se založeným centrem Alkos.
Mrzí mne, ze velká většina čtenářů má za hrdinku alkoholicku Misu.. za mě jsou hrdinove manzel, tchani, maminka a bratr. Nemám slitování se závislými lidmi, ničí nejen sebe, ale hlavně osoby, co je miluji. Hlavně jako její důvod k pití Bylo co? Ze bydlí u rodičů manžela, ze se ji narodila krásná zdravá dcera a ona se nudí? Co mají dělat matky, co mají postižené děti a manžela násilníka? A to, ze ji manžel také profackal, neberu jako násilí, ale jako zoufalý projev milující osoby, která už si neví rady s odpornu ozralou matkou své dcery... a hned jak se da sama do pořádku, tak se chce rozvádět. Bylo to těžké období pro všechny zúčastněné , ale Michaela byla hodně sobecka a myslela jen na své blaho. Chtěla byt středem pozornosti, což mohla uskutečnit i jinak, ať neublizuje sobě a své rodině ...
Štítky knihy
ženy rodinné vztahy alkoholismus závislosti podle skutečných událostí Magnesia Litera
Zápisník alkoholičky
Autorka napsala svou výpověď otevřeně a čtivě. Klobouk dolů, jak se popasovala se svým neduhem a ještě větší obdiv, že z vlastní iniciativy začala provozovat aktivity na pomoc stejně závislým. Možná bych vytkla jen to, že se mnohé opakuje, a to tím, jak je text proložen příspěvky z FB. Sdělení je pak redundantní a trochu čtenáře může mást. Určitě by nevadilo, kdyby autorka ve své zpovědi zašla do větších detailů, jak už níže někdo zmínil. Na druhou stranu už tak není lehké se s tímto (bez zachování anonymity) svěřit, natož zacházet hlouběji do podrobností.