Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478457/bmid_winterbergova-posledni-cesta-v7W-478457.png
4
403
128
Winterbergova poslední cesta série
1. díl >
Jan Kraus je pečovatel a v Berlíně se stará o umírající. Pochází z Vimperku, od roku 1986 žije v Německu. S umírajícími tráví poslední chvíle jejich života. Někdy to jsou jen dny, jindy týdny, málokdy měsíce. Jedním z těch, které převáží na druhý břeh, je Wenzel Winterberg, rodák z Liberce, který je stejně starý jako tamní krematorium i Československá republika. Téměř stoletý muž trpí záchvaty historie, celý život pracoval jako tramvaják a nikdy nestudoval, ale přesto toho ví o historii hodně. Jednoho dne Krause požádá, aby s ním vyrazil na poslední cestu střední Evropou. Společně se vydají vlakem z Berlína do Sarajeva podle starého baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913. Putují po stopách Winterbergovy dávné lásky Lenky, která se ztratila na začátku poslední války. Venku je zima a za okny vlaku ožívají staré, dávno zapomenuté příběhy…... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , LabyrintOriginální název:
Winterbergs letzte Reise , 2019
více info...
Přidat komentář
Strhující román, který vám nedá chvíli vydechnout, je určen náročnějším čtenářům. Alespoň já to tak vidím. Knihy Jaroslava Rudiše čtu moc ráda, takže jsem čekala výjimečný čtenářský zážitek, a má očekávání se naplnila. Příběh dvou mužů, z nichž ten mladší převáží téměř stoletého muže po místech, která chce ještě na konci života navštívit, vás poučí nejen o historii, ale také o lidských vztazích. Všichni něco v životě "prošvihneme", a něco naopak prožijeme velmi intenzivně. Cesta střední Evropou, kterou podniknou podle starého baedekru z Berlína do Sarajeva, vás svým černým humorem určitě nejen pobaví, ale také donutí zamyslet se nad vlastním životem...
Strašně upovídané a opakující se. Až nesnesitelně. A ano, "takhle o historii střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl", jak pravdivě slibuje přebal knihy. Dostáváme totiž doslova "záchvaty historie" propletené s hutnými odstavci ne/souvisejících informací dávno neplatného bedekru z roku 1913 (ideálně vybrané jsou tu kousky pro šotouše a/nebo přátele žehu) a životními osudy dvou knižních postav... Nemít i verzi audioknihy, asi bych skončil někde v Plzni, ovšem poslechem jsem se nakonec přenesl až do Vídně, kdy mi dříve nesnesitelné postavy začaly připadat docela zajímavé a historické exkurzy z průvodce cíleněji směřované. A ke konci knihy už jsem ústřední dvojici začal mít svým způsobem i rád. Je to opravdu divná kniha, ale svým divným způsobem mě nakonec potěšila. Jen tedy dle mě není potřeba tolik pesimistické nostalgie kritizující vše nové, co ale taky čekat od skoro stoleté postavy, že...
Na knize zároveň oceňuji dvě věci – postavu "převozníka" představenou takto lidsky, se vším, co k tomuto povolání patří. A pak přebal knihy, krásná to rozkládací mapa, kterou k prohlédnutí doporučuji i posluchačům audioverze.
Poznámka z Brna: Nechápu, co autor myslí tunelem mezi ústředním hřbitovem a zastávkou tramvají. Je tam jeden tunel tramvajový, kam ovšem pěší nemůžou, a jeden pro pěší, ten je ale na druhé straně hřbitova, než je krematorium, spojuje parkoviště s hřbitovem a chodit tam ze zastávky by bylo pěkné prodloužení cesty. Buď je to autorské znázornění zmatenosti pana Winterberga, nebo nějaká chybka poznávání... A škoda, že si Jaroslav Rudiš nevzpomněl také na Vídeňský viadukt, který je projektem tolikrát zmíněného rytíře Ghegy, nebo na historii tří konkurujících si hlavních brněnských nádraží.
Poznámka o místě uvaření: Někdo má svůj osudový tunel, pro jednoho člena naší rodiny je osudové ono strmé náměstí ve Winterbergu. Tam, co byl ten velký požár...
(SPOILER) Jaroslava Rudiše považuji za skvělého spisovatele, který má nadání shůry dáno. V této knize je podle mě kouzlo jeho psaní přetvořeno do jiné podoby a není to ono. Kniha snad je umělecké dílo, které uchvacuje, pokud by stačilo ocenit metafyzický průlet cestovním snem při vypnutém mozku. Ale mně to tedy takto nestačilo. Jakoby to bylo postaveno na mělkých základech, pokud jde o historii, události a souvislosti. Rudiš si oblíbil brožurku o Rakousku Uhersku, zpracoval detailní informace o krematoriu Liberec, měl v srdci lásku k železnici a byl uchvácen bojišti. A to je vše a mně to přijde málo. Historie je zachycena pouze letem světem. Dějová linka, která se týká Winterberga, není moc propracovaná. Pokud jde o postavy, tak těm chybí ta živoucí pravdivost, na kterou je Rudiš jinak mistr. Vypadá to, že Winterberg je pouze nastrčená loutka pro cestu vlakem s ponory do minulosti. Otázka je, jestli experimentální uměleckost díla je tak vysoká, aby všechny slabiny zastínila.
Fascinující jízda vlakem po zemích bývalého Rakouska-Uherska podle bedekru z roku 1913 v doprovodu téměř stoletého staříka Winterberga, který trpí záchvaty historie. Není to kniha pro každého, spíš pro literární fajnšmekry a pro ty, kteří „se umějí dívat skrz historii“. Čtenář si během této nevšední cesty po „the beautiful landscape od battlefields, cemeteries and ruins“ (jak by řekl Angličan) vzpomene tu na Hrabala, tu na Švejka, tu na Spalovače mrtvol. A hlavně - Winterberg je svérázná a hodně originální postava, na jakou jsem v literatuře už dlouho nenarazila. Občas mi, stejně jako panu Krausovi, svou mnohomluvností a opakováním téhož (ano, ano, příliš mnoho historek, příliš mnoho historie) lezl na nervy, ale vždycky jsem se k němu zase ráda vrátila. Bitva u Hradce Králové v roce 1866, žároviště v Reichenbergu, hřbitovy, mrtvoly, železnice, překolejení Alp, Cornus sanguinea… Pěkné, pěkné!
Od Rudiše jsem zatím četl jen Aloise Nebela a ten se mi líbil. Ne bez výhrad, ale líbil. U této knihy mám trochu problém. Mnohomluvnost, takřka ukecanost, monology, citace z knih a děj řídký jak třikrát převařený čaj. No, že je to knížka oceněná a oceňovaná, ještě neznamená, že je určena pro mne. Asi rozumím, co chtěl autor říci, mám na to už svůj věk, ale forma příběhu mne nechala chladným a tuším, že za pár měsíců mi titul vyšumí z hlavy. Ocenit musím ale interpretaci Pavla Batěka, který si s oběma hlavními hrdiny krásně vyhrál.
Hodně povedené. Winterberg se mi zaryl do paměti, až mě mrzí, že nemám s kým sdílet jeho hlášky. Uvažoval jsem mezi 4 a 5, ale k dokonalosti něco chybí a groteskně abstraktní mě na rozdíl od zbytku knihy za srdce nechytil.
Velice zajímavá kniha nejen o myšlenkách starého člověka, o jeho životě, ale také dost historie. Přiznám se, že jsem se v ní občas ztrácela, ale klobouk dolů před autorem.
Příběh i forma se mi líbily. Ošetřovatel Kraus pracuje jako průvodce umírajících na poslední cestě. S Winterbergem ho pojí nečekaná blízkost a jejich cesta v 21. století, ale s bedekrem z roku 1913 může začít.....
Nádherná kniha pro milovníky železnice, historie a cestování. Knihu jsem si dávkovala vždy pár stránek a pak jsem potřebovala pauzu, abych si ji vychutnala a vstřebala. Na konci na mě padla mírná melancholie.
Beadekr byl super, takový mít i pro dnešní dobu :).
V roce 2021 jsem se v rámci festivalu "Meeting Brno" vydala na procházku po Brně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem po stopách jeho knihy "Winterbergova poslední cesta". V té době byla kniha už vydaná v němčině a připravoval se k vydání její český překlad. Tato pouť s živým spisovatelem po konkrétních místech ve městě, ve kterém jsem studovala, mě motivovala si přečíst knihu, když v češtině vyšla, i když jsem z vyslechnutých úryvků věděla, že nepůjde o lehké čtení.
Při čtení této knihy se vyplatí trochu trpělivosti. Ano, mnohé se tam opakuje. Na druhou stranu v těchto opakovaných pasážích a přesných citacích z baedekru Rakouska-Uherska z roku 1913 se dozvíte hodně o střední Evropě. Navíc žádné „opakování“ tu není bezúčelné, stejně jako detaily týkající se jídla, železnice a dalších okolností cesty. Vše se postupně skládá v jeden obraz, vše přispívá k poznání hlavních hrdinů. I když mi Winterberg se svými „výlevy“ taky občas už byl protivný, po dočtení musím uznat, že vše mělo v knize své místo. Tato kniha se zařadí k těm nemnoha beletristickým knihám, které bych si ráda někdy přečetla ještě jednou – a už teď jsem přesvědčena, že při dalším čtení bych v ní našla další zajímavé významy a souvislosti. Děkuji Jaroslavu Rudišovi za pozvání na tuto zvláštní „jízdu“ střední Evropou, které jsem ráda přijala.
„Co jste dělal za války?“
„Maloval jsem.“
„Jasně.“
„Opravdu, bohužel ne tak dobře jako Václav Sochor. A proto jsem také musel dělat to, co se tak ve válce dělá.“
„A co?“
„Kopat hroby.“
„A kde jste maloval?“
„To je jedno.“
„Hm.“
„Za války jsem se stal strojvůdcem.“
„Strojvůdcem, co kopal hroby?“
„Ano, i to jsem musel dělat. Za války bylo jedno, že mám slabé oči. Dělal jsem strojvůdce rychlodráhy.“
„V Berlíně.“
„Ne.“
„Tak kde?“
„Na tom nezáleží.“
„Ale Lenka, Lenka přece byla…“
„Ano… Já Lenku miloval.“
„A Angličana.“
„To s tím nemá nic společného. Nechte mě.“
„Teda, chci říct…“
„Nechte mě.“
„… vážně to není jednoduchý.“
Winterberg mlčel a mně bylo zase trochu mdlo a musel jsem otevřít okno."
Historie, české dějiny, Habsburkové, belle epoque a Jaroslav Rudiš, ideální spojení pro moji čtenářskou a v minulosti se nimrající duši. Tolik informací a tak poutavě podaných _ i když právě lehce se to nečte, pozornost musí být napjatá a fantazie musí běžet na pořádné obrátky. Styl vyprávění starého Wenzela Winterberga v nepřetržitém proudu bez oddychu, zdánlivě bez ladu a skladu, připomíná trochu Hrabalovy knihy, jindy zas trochu pocitově Jáchyma Topola, Běguny taky trochu. Ten kolotoč útěku před minulostí a zároveň nutnost jejího pochopení a nutnost se s ní vypořádat, absurdní humory starého pána, které humorně myšleny nebyly ( bombaři nejsou hezké mrtvoly...), tohle všechno vyvolává ve čtenáři smršť emocí. A chuť vzít tu knihu, když v ní zmiňovaný baedekr už asi nesežene, a sednout na vlak...
Rudiš už déle patří k mým oblíbeným tuzemským autorům (i když ono "tuzemským" možná začíná být sporné). Jeho první německy psaný román mi zase připomněl, proč tomu tak je. Pro autora typicky rytmizovaná próza, obsahující řadu opakujících se refrénů, plná více či méně zjevných symbolů a skrytých významů, a tentokrát taky historických výčtů, neboť titulní Winterberg trpí "záchvaty historie", při nichž je jeho slovní proud k nezastavení... Winterbergova poslední cesta ovšem nevypráví jen o historií posedlém dědovi a jeho cestách vlakem střední Evropou ve společnosti alkoholického "převaděče umírajících na druhý břeh". Tenhle román je taky bytostně citlivým příběhem o osobní minulosti, o umírání, o smíření. Jsou to možná témata, která už v jiných autorových prózách najdeme hojně (zvlášť v Národní třídě), ale tady je zase uchopil jinak a s využitím starých známých technik (které přinejmenším tři poslední romány definují autorův specifický styl) je zasadil do zase trochu jiných kontextů. Musím říct, že Winterbergova poslední cesta – ač úplný závěr na mě byl příliš symbolický a zastřený, což jsem ale po Českém ráji tak nějak i čekal – je možná prozatím nejlepší Rudišovou knihou... přinejmenším druhou nejlepší, po Národní třídě. Teď nezbývá než se těšit na připravovanou novinku Trieste Centrale.
Četba na pokračování.
Rudiše obvykle zhltnu na dva zátahy, ale tady to nějak nešlo. Nejde o počet stránek, i když je to jeho nejtlustší knížka, ale ten počet informací, které se dozvídáme. A vlastně skoro nic z nich není až tak podstatné, to opravdu důležité před námi Winterberg i Kraus tají skoro do konce. Nečetlo se to snadno, ale o to intenzivnější zážitek jsem z knížky měl.
Moji přátelé, kteří jsou občas nuceni cestovat se mnou, tvrdivají, že ke každému místu vypravil spousty historek, občas je to prý zajímavé, ale obvykle je tom spíš obtěžuji. Dám jim přečíst Winterberga, aby viděli, že se to s mým přibývajícím věkem bude zhoršovat.
Kniha měla všechny ingredience pro to, aby mě strhla, nebo alespoň bavila. Historii, téma první (ale i druhé) světové války a hlavně železnici, vlaky, které jsem miloval už jako čtyřletý sopel a nutil své rodiče na aspoň hodinové pozorování vláčků. Bohužel, kniha mě těžce minula. Po jejím dočtení dost možná chápu, co tím vším chtěl autor říct, ale forma, kterou zvolil... docela utrpení to 400+ stran číst. Tři hvězdy tedy za téma a taky za tu mrazivou atmosféru, která je tím vším prostoupena. Leč čekal jsem víc. (Ještě oceňuji obal knihy, jenž je po rozložení mapou Rakouska-Uherska, skvělý nápad!).
Pěkné. A smutné, smutné...
Zvláštní a silná kniha. Na konci mi v hlavě zněla píseň Sarajevo od Jarka Nohavici.
Už před začátkem četby mi bylo jasné, že Jaroslav Rudiš není žádný Márquez(vypravěč), aby zvládl na jedničku dialog dvou osob na čtyř stech stranách. To se také potvrdilo. Ale vlastně, na všech místech které v příběhu naše dvojice navštíví, jsem byl, takže knihu beru na milost. Námět je to skvělý, ale možná se měl ještě pár let nechat "uzrát".
“Byl jsem si jistý, že stejně jako já dobře vědí, že žádná naděje neexistuje. Jenom cesta. Převoz. Jedním směrem. Na druhý břeh. Mlha. Vítr. Proudy. Konečnost. Nekonečno. Nejistota. Láska. Smrt.”
Knihy Jaroslava Rudiše čtu ráda (v češtině) a toto velmi netradiční putování vlakem po střední Evropě po stopách dávné lásky se mi moc líbilo. Není veselé, přítomnost tragiky a smrti nutí k zamyšlení, zanechává zvláštní tíživou až existenciální atmosféru. Dějová linka je jednoduchá a díky nekonečnému proudu vyprávění a náhlých záchvatů historie Wenzela Winterberga-vitálního téměř stoletého starce, kterým “unavuje” svého převozníka mezi dvěma světy-se dozvíme i něco z historie.
Ano, ano, milý čtenáři, dívat se skrze historii není jako překolejit Alpy. Čtenář musí mít už něco přečteno, dokázat přemýšlet nejen o historii Evropy, ale i analyzovat postavy, které se skrze poznání své minulosti transformují do sebeuvědomělé bytosti.
Těžká kniha, která propojuje příběhy bitev, železnic a historických postav. Leopold Lojek, horská dráha Carla von Ghegy, ale vše začíná bitvou u Chlumu. Tleskám. Těším se na nově vzniklou divadelní hru!
PS: Jako je pomalá cesta vlakem, tak se někomu může zdát i pomalé vyprávění. Ale pozor, všechno souvisí se vším.
Rudišův Winterberg je dokonalou ukázkou poznatku, že když dva píší o tomtéž, není to totéž, a tahle bichle svou ideální hmotností vybízí, aby byla omlácena o hlavu Pavly Horákové (za její paskvil Srdce Evropy) a pak předložena k důkladnému prostudování, co je to skutečná literatura (už asi mnozí zapomněli, ale literatura patří mezi umění, fakt je to nejvyšší forma estetického osvojování skutečnosti, koncentrát lidského poznání)
od prvních stránek se mi Winterberg asocioval s kostrou-Novákem ze Sestry Jáchyma Topola a až do konce jsem se toho propojení nezbavil, ale snad i o to větší byl můj zážitek z četby - a ne, jak tu někteří píšou, opravdu text nelze zkrátit, jeho rozsah je součástí promyšlené stavby románu-poslední cesty a opakování principem demaskování líčené skutečnosti, abych tak řekl, pardon
nesentimentální, autentický, krutě pravdivý příběh o odhalení sebe sama, o velmi bolestivém pokusu uvidět sám sebe, svou minulost, své činy ve své nahé, podělané a páchnoucí, nepřikrášlené podobě (je to rána na komoru, a přesto bez deziluze), doporučuju
Štítky knihy
historie, dějiny 20. století železnice rozhlasové zpracování střední Evropa
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Ano, ano. Mám zase jednou úžasný literární zážitek. Ale chci tu hlavně zdůraznit, že můj dojem z knihy byl výrazně znásoben interpretací Pavla Batěka při čtení audioknihy.