Winterbergova poslední cesta

20.01.2022

jsem nadšená jazykem i stylem vyprávění, který autor použil, líbilo se mi, že děj byl stejně rytmický jako jízda vlaku po kolejích, ostatně právě vášeň k vlakům byla z knihy velice cítit. Krásné.

17.01.2022

Jednoznačně nejlepší Rudišova kniha, čtení jsem prokládala Wikipedií. "Smutné, smutné, milý pane Krausi" používám teď nebezpečně často.

17.01.2022

Winterbergovi nejprve nebudete rozumět, brzy vám začne lézt na nervy, ale postupem času a nejpozději na konci knihy ho nemůžete nemít rádi. Hodně jiná, hodně dobrá knížka, která vás naučí dívat se skrz historii…

16.01.2022

Líbilo se mi to. Přinutí to čtenáře zamyslet se nad naším vztahem ke smrti, o našem vztahu k dějinám o roli historických událostí a osobnostní a technologií na náš stávající svět. Dobře se to čte, člověk se dozví spoustu věcí bokem jako "bonus". Jazyk krásně tvaruje postavy i náladu. Až do Záhřebu jsem byl nadšen, ale konec to podle mne pokazil. Vím, že to je otázkou vkusu, ale pokud by to končilo "snově" nebo "šíleně" nebo Kafkovsky "absurdně", tak by to tomu prospělo mnohem víc, než takový konec jaký byl zvolen, který je podle mne filmově líbivý.

Nevím, čím to je, ale okamžitě jsem si Winterberga vizualizoval jako herce Ladislava Mrkvičku. Možná je to takovou filmovostí a divadelností toho románu. Ten styl mě ale moc neoslovil. Množství faktů a bedekrový průřez dějinami a místy, to ještě dobrý román nedělá. Občas Rudiš připomíná hodně zředěného Thomase Berharda. Řečeno s hlučínským bardem Milanem Krupou: Standartní směs / standartní sněz. Nechávám bez hodnocení, nedočetl jsem.

11.01.2022

Trochu šílená cesta Wenzela Winterberga z Berlína, který je stejně starý jako Československo, stejně starý jako nejstarší krematorium v Čechách, a pečovatele Jana Krause původem z Vimperku (něm.Winterbergu) Cesta skrze historii, vlastní osudy, lásky i svědomí.
Cestou vlaky z Berlína přes Liberec, Vídeň, Brno až do Sarajeva nám Winterberg a jeho bedekr z roku 1913 dělají průvodce po "Beautiful landscape of Battlefields, cemeteries And ruins." Ale taky po městech, traťových tunelech, krematoriích, hospodách a hotelech.. Winterberg a jeho záchvaty historie..
Takové množství informací, opakujících se informací a mnohdy nesrozumitelných informací, že i já jsem se cítila jako Jan Kraus v muzeu, nejraději bych celého Winterberga někde nechala a zapomněla na něj, však on si ho někdo vezme..ale stejně jako Kraus jsem to nedokázala a musela se do příběhu vrátit.
Úplný Hradec Králové.

"Lepší záchvaty historie, než hysterie". Ano, ano.

Takhle o dějinách střední Evropy skutečně ještě nikdo nevyprávěl. Autorovi se povedlo napsat takovou tu knížku, která bude vyčnívat mezi ostatními, takovou zvláštní až úžasnou. Takovou, kterou budete buď milovat nebo nenávidět a s nechutí ji ani nedočtete.
Je to zase jedna z těch knih, která ke čtení vyžaduje čas, číst a nevěnovat se ničemu jinému, jen tak si příběh užijete. Teda až vezmete užvaněného a náladového Winterberga na milost. Ukáže Vám jak se dívat skrz historii.
Já tleskám.

"Kocovina je jediná jistota, kterou Čech má. Celá země může být ve válce, obsazená, nebo svobodná. Měli bysme bojovat, měli bysme slavit. Jenomže my máme pořád kocovinu, tak neděláme vůbec nic. Jediné co můžeme dělat, je dát si další pivo."

"Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc".

05.01.2022

Bída a to jsem se tak těšila.

04.01.2022

37/2021 Tahle kniha by potřebovala proškrtat jako sůl, ano, ano. Copak to nečetl žádný editor? Smutné, smutné. Winterbergovy průpovídky se neustále opakují, kdyby je neopakoval pořád dokola, tak by byla kniha kratší snad o polovinu, ano, ano. Samotný děj by šel shrnout na 100-150 stránek, milý pane Krausi. Fakt, že jich má kniha přes 400 je zločin na čtenářovi, smutné, smutné. Člověk by si řekl, že na tak velkém prostoru bude aspoň enormní množství zajímavých informací, ale to bohužel není pravda, ne, ne. Ve skutečnosti se tu točí pořád dokola jen asi 5-10 věcí, takže vám stačí nastudovat si jejich hesla na Wikipedii a tuto bichli nezkroceného grafomana ani nemusíte otevírat: bitva u Hradce Králové 1866 a von Benedek, vznik krematoria Liberec 1918 a Rudolf Bitzan, překolejení Alp a rytíř Karl von Ghega, Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho řidič Leopold Lojka a... a to je v podstatě vše. Kniha neustále cituje průvodce Baedekr Rakousko-Uhersko 1913, které obsahují množství údajů, jež si má pan Kraus zapamatovat, ale čtenář je může rovnou přeskočit. Skutečně není potřeba stále dokola číst, kolik halířů spropitného si zaslouží číšník a kolik hotelová uklízečka nebo kolik korun stojí ubytování v hotelu Hamburk a kolik v nějaké nádražce. Tyto údaje čtenáře nijak neobohatí. _____ Asi nejvíc mi na knize vadí, že Rudiš (Winterberg) hrozně zdůrazňuje, jak je důležité umět se dívat "skrze dějiny", což si lze vyložit jako schopnost pracovat s kontextem, tzn. ne tupě memorovat jména a data jako v hodinách dějepisu, ale spojovat informace do provázaného celku. Blbý je, že on sám dělá pravý opak! Sice neustále zdůrazňuje, že je potřeba umět se dívat skrze dějiny, ale skutečnost je taková, že celá tato kniha je jen přehlídkou význačných jmen a dat! Takhle do očí bijící rozpor mezi deklarovaným záměrem a výsledkem jsem dlouho neviděl. Ano, první světové válce předcházel sarajevský atentát, tomu zase předcházela Prusko-rakouská válka, ale co bylo dříve? To už Rudiš/Wintereberg neřeší. Dějiny pro něj začínají v roce 1866, ačkoliv Rakouské císařství existovalo od roku 1804 a před ním byly zase další a další útvary - to tady ale nikoho nezajímá. Takže jestli se tu někdo neumí dívat skrze historii, tak je to právě Winterberg, pro kterého platí, že dějiny = Rakousko Uhersko, což je dost omezený pohled. ____ Knihu jsem původně koupil jako dárek pro babičku, protože podle anotace mi přišlo, že z hlediska témat stáří a historie to pro ni bude vhodné, ale myslím, že jí touhle nekonečnou nudou nechci trápit.

03.01.2022

Rozsáhlé, zábavné a promyšlené dílo. Pěkně vykreslené postavy, jejich osudy a specifické vyjadřování. Pro mne zajímavé čtení o roku 1866, o časech Rakouska-Uherska a První republice a celém minulém století v kontextu střední Evropy. Přejmenovaná města a přejmenovaní lidé žijící řízením osudu v cizích zemích. Wenzel Winterberg, narozený roku 1918, se umí dívat skrz historii a pak z toho má melancholii, ano, ano. Ale co dělal za druhé světové? A co všechno se tu vlastně za všechny ty roky a roky odehrávalo?
Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins.

30.12.2021

Od knihy jsem čekal hodně na základě recenzí. Ale byl jsem zklamán, nevyhovoval mi styl psaní autora. Někdy hodně náročné čtení, zvláště když hovoří Winterberg. Závěr sice reputaci trochu zlepší, ale kniha mě moc neoslovila.

27.12.2021

„Já vím, co chcete říct. Příliš mnoho historek, příliš mnoho historie, nelze uniknout, můžeme se jenom ztratit, ano, ano, máte pravdu, milý pane Krausi, člověk se možná dokonce musí ztratit a doufat, že najde cestu ven, že z té mlhy vyvázne živý a s jasnou hlavou. Ale já mám často strach, že člověk cestu nenajde, že může leda ztratit hlavu, vlaky jedou dál, žároviště jednou dál i dějiny jedou dál, kde jsem to…“

Winterberg je vyčerpávající a někdy jsem ho musela doslova přerušit uprostřed kapitoly a odpočinout si od přívalů jeho slov. Jenže pak mi zase brzo začalo jeho vyprávění a cesta vlakem po zemích bývalé habsburské monarchie a skrz dějiny chybět. Výjimečný styl, důmyslné, vtipné, dojemné, skvělé. Zůstala mi hlava plná dojmů a chuť zajít si do nádražky na utopence a pivo.

25.12.2021

Od Rudiše jsem četl všechno a jeho, zatím, poslední česky vydaná kniha mě pravděpodobně přinutí přečíst si znovu všechny jeho knihy, protože jak sám poznamenává v jednom rozhovoru pro Český rozhlas Wave: tinyurl.com/4x6xkhvf ve Winterbergovi se vyskytují motivy z jeho předchozích románů: vlaky (metro) - Nebe pod Berlínem a knihy o Aloisi Nebelovi, posedlost historií a historie a dějiny vůbec - Nebel, Konec Punku v Helsinkách, Liberec - Grandhotel, tramvaje - Potichu a dalo by se pokračovat.
Winterberg je dle mého názoru nejlepší Rudišova kniha a obsahuje tolik dějiných informací až vám budou oči přecházet. Dobrý způsob jak knihu číst je, vyhledávat si podrobnosti o událostech a lidech, které kniha zmiňuje, člověk se dost poučí a naučí se dívat zkrz hitorii.

15.12.2021

Čte se to dobře, ale připadá mi to i se vší tou obrovitou reklamou trochu vykalkulované. Jako by si autor říkal na každé třetí stránce o nějakou cenu... nebo spíš víc cen. Ale to není podstatné, důležitější mi přijde, že to vlastně není jazykově žádná slast. Na to tu jsou o koňskou délku lepší velmistři jazyka. Tři a půl nejde, tak čtyři, abych nebyla nespravedlivá.

10.12.2021

Takový "euroromán", od všeho trocha a nic pořádně, uspokojí průměrnou chuť, ale ne labužníka.

29.11.2021

S historickými motivy a postavami si mnohem lépe hrál třeba Vladimír Macura. Tohle mi přijde takové moc chtěné, tlačené na virtuozitu, ne moc dokonalou ale, takový slabší Binet.

29.11.2021

Nelze jinak než za 5*. I když mě občas Winterberg těmi svými historickými záchvaty mírně štval (být Krausem, asi by mi z něj praskla hlava doslova), i když mě štval Kraus tou svojí smutnou letorou (jasně, asi na to měl i nárok, ale nebyl s to zkusit ukročit stranou, takže být Winterbergem, asi bych měla chuť ho neustále nějak provokovat), i tak to byla jedna velká historická jízda. Zas další z knih, co by mohla v určitém směru doplnit výuku dějepisu. Zas jsem se tu toho tolik dozvěděla. Zas jsem měla chuť listovat dál, pročíst si o událostech, které Winterberg předkládal. Sednout na vlak a jet, jet prostě někam. Semtam na nádraží vystoupit a koukat, zvlášť teda, když tam bude nádražka, kterých bohužel ubývá (smutné), dát si tam pivo a utopence a nasávat. Nejen to pivo, ale i historii, atmosféru a třeba zase pivo. A zase jet dál. Až tam, kam to půjde. Kam dá můj život a život těch okolo. Tohle byl train trip jako jeden vychlazený půllitr za druhým. A train trip through the history. Mám ráda knížky, co popouzejí k dalším činům, byť by to bylo jen listování další knihou, nebo hledání souvislostí.

Rakousko-Uherská jízda, která se nedá překolejit tak snadno jako Alpy. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na bonmot, podle kterého "Brno není Vídeň a Praha není Paříž". To si zapamatujte, milý pane Krausi. Historie, architektura, kultura, pivo a železnice, jde na mě z toho veliká melancholie. Hlavně ta historie, každý nějakou máme, jako ti dva v románu. Ale musíme se umět dívat skrz historii a přečíst si Clausewitze. Tavící tyglík středoevropského prostoru, beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins (jak by řekl Angličan). Češi a Němci, Prusové a Sasové, šílené, všechno je to šílené, cornus sanguinea, není úniku. Čtenáři Járy Rudiše nejsou hezké mrtvoly. Winterberg je bez nadsázky něco jako Švejk pro 21. století.

15.11.2021

Od Rudiše jsem četl všechno. Něco dvakrát, což je u mne fakt výjimečný. Nemám čas číst knihu víckrát, protože na mne doma čeká dalších asi 5000 na přečtení.

Všechno, co napsal mne bavilo. Něco víc a něco míň. Ale tady aktuální “Winterbergova poslední cesta” mne zcela dostala a fakt si myslím, že tohle je ta Kniha s velkým K, kterou už není možný překonat. Vrcholný Rudišovo dílo. Geniální a dokonalý.

V tý knize, kde hlavní postavy hledají sami sebe, svý slabosti a osobní selhání a skrz dějiny a železnici a prohry a výhry (každá prohra je i výhra) se toho o sobě dozví víc, než za celej život dokázali zjistit a dokonce i svý nejhorší zklamání ze sebe sama dokážou předat jeden druhému.

Vlastně si musíme prohlédnout všechny slavné historické porážky, abychom pochopili své vlastní porážky, říká Winterberg Krausovi a o tom vlastně celej příběh a jejich cesta je.

Při čtení jsem asi 3x myslel, že už je jasný, jak se vše bude dál vyvíjet a kam kniha směřuje, ale vždycky mne Rudiš překvapil a šel někam jinam. Stejně jako mne překvapil, když prozradil, kdo že je ten Kraus.

Tohle číst byla neskutečná radost a zážitek. K něčemu takovýmu se musí autor poctivě vypsat. Takovou věcí nejde debutovat. Jsem moc rád, že to Jaroslav Rudiš přes všechny svý knihy dotáhl až sem.

Při četbě jsem si poprvý v životě pustil předehru k Wagnerovu Parsifalovi. A vytáhl svý starý beadekry po dědovi a listoval jimi. Vlastně si myslím, že Winterberg měl přesně takovej.

15.11.2021

Jaroslav Rudiš docela umně zrecykloval velké literární postavy naší národní literatury (po stránce obsahové - titulní postava je následovníkem legendárního Fuksova Karla Kopfrkingla, povoláním ,,Spalovače mrtvol" s obsesí pro pohřbívání žehem a zároveň s temným a zprvu nevyřčeným vztahem k nacistické ideologii; po stránce formální v pásmu postav coby typologizaci titulní postavy Rudiš použil až Hrabalovsky laděnou formu jazyka - volnými asociacemi vršený automatický text s častými repeticemi a opakováním vět i motivů atd.), k tomu přidal své oblíbené literární propriety (náklonnost k železnici, motivy vlaků, nádraží, ajznboňáků, postavy outsiderů, lidí stojících mimo mainstream, svět Sudet a německo-českého spolužití atd.) a tuhle osobní autorskou inspiraci tím nejlepším z dějin české literatury až Kunderovsky sofistikovaně přefiltroval do (v originále německy psaného) románu s vyšším středoevropským - a možná až evropským - přesahem a dopadem. Tahle ,,postmoderního Karla Kopfrkingla cesta po Střední Evropě" je nostalgickým ohlédnutím nejen do naší národní historie, ale vhledem do dějin celé Střední Evropy a velkého civilizačního a epochálního zlomu - konce éry velkých nadnárodních celků (monarchií) a vzniku malých národních států, umožněného první světovou válkou a jejím výsledkem. Knihu lze chápat různě, jistě i jako postmoderně variovaný průvodce po Střední Evropě a jejích dějinách - tedy v knize tolikrát citovaný rakousko-uherský bedekr - chytře napsaný románový ,,Lonely Planet: Österreich-Ungarn"... Mám chuť sednout na vlak a vyrazit!