Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1604
1604
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Rekonstrukce mě zcela pohltila a vtáhla do děje. Jako kdybych četla severskou detektivku - neznámý muž na fotce, žena dívající se na někoho a 5 žlutých tulipánů týden co týden na hrobě. Něco podobného už jsem jednou četla. Tyto podvědomé prvky Viktorie Hanišová rozhodně nekopíruje, ale rozpracovává zcela jinak.
Teta Leonie mi trochu připomínala Hanu a čekala jsem, že se v knize dozvíme, proč je taková. To se nestalo, zato události nabraly velmi rychlý spád. Nedokázala jsem se od knihy odtrhnout a byla jsem celou dobu zvědavá, jaký je důvod vraždy a (sebe)vraždy - kdo je tajemný Neznámý z fotky na chatě v Černošicích? Odhalení však nepřišlo a konec zůstal až nepříjemně a drásavě otevřený. Proto dávám o hvězdičku méně, ačkoliv jsem si ještě v polovině knížky říkala, že je Rekonstrukce snad ještě lepší než Houbařka. No, asi není, ale i tak velmi vřele doporučuji.
Moc dobře napsaná kniha. Viktorie je má oblíbená spisovatelka, a tak jsem si šla pro Rekonstrukci s jistotou. Třetí kniha a opět jiná než ostatní, jiná a opět skvělá. Jen mě, asi jako většinu čtenářů, zarazil konec. Ale vlastně proč by to takto nemohlo skončit, že? Ostatně jako poctivý čtenář Viktoriiných knih vím, že všechy mají konec otevřený.
Já prostě knihy V. Hanišové miluji. Vyhovuje mi především její styl psaní. Vždy se ocitnu v hlavě konkrétní postavy, se kterou se snažím danou problematiku vyřešit. Postavy chvíli litujete, chvíli nenávidíte a to zcela přirozeně.
Paní Hanišová opět dokázala, že umí vyprávět příběhy o podivných vztazích v rodinách, o mateřství ve všech podivných podobách a o životech těmito podivnými vztahy ovlivněných. Tentokrát ale zvolila velmi těžké téma, které svým, sice čtivým, způsobem psaní nedokázala úplně obsáhnout. První cca čtvrtina knihy mě úplně pohltila, ale dál už to bylo jakési podivně roztahané s divnými odbočkami a postavami a zůstal jen strach matek ze společenského vývoje a z toho, že vzorce z rodiny se mohou opakovat. A těch divných matek tam možná pro mě tentokrát bylo trochu moc.
Příběh se opírá o silné téma a nejednoduchou psychologii postav a rodinných vztahů, samotné pátrání je napínavé, jen styl psaní je jednodušší, takový až příliš korektní a bez nápadu nebo něčeho originálního.
Především ze začátku knihy je děj příliš rychlý, letí bez zamyšlení nad detaily, stejně tak některé postavy a vztahy prostě vyšumějí do prázdna.
I když se jedná o slabší dílo V. Hanišové, stále je to zajímavé a chytlavé čtení, a i přes tyto malicherné výtky jsem se od knihy těžko odtrhávala.
Toto bylo mé první setkání s paní Hanišovou. REKONSTRUKCE je její nejnovější kniha, předchozí dvě ANEŽKA a HOUBAŘKA mě teprve čekají. Hodně čtenářů, kteří četli všechny tři knihy, jsou názoru, že REKONSTRUKCE je z nich nejslabší, já zatím srovnávat nemohu.
Kniha se mi velmi líbila. Ač ne moc veselé téma a celkovou ponurost děje se kniha četla rychlostí blesku. Autorka bez zbytečného patosu podává věci tak, jak se mají, což mám moc ráda - tu určitou citovou a dějovou strohost. Hlavní hrdinka Eliška zažila v dětství traumatickou událost. Její matka zabila jejího mladšího bratra a potom i sama sebe. Našla je právě Eliška. Ačkoliv Eliška byla z úplné rodiny, otec se o ní po této tragédii nebyl schopen postarat, a tak skončila u své podivínské tety Leonie. Co si budeme povídat, dětství to bylo neradostné. V dospělosti sledujeme Eliščino pátrání po tom, proč její matka udělala to, co udělala. Eliška chce za každou cenu zjistit proč a hlavně proč nezabila i ji. Toto pátrání jí hodně ovlivňuje i její soukromý život, a když se už sama stane matkou, její posedlost stále více kulminuje.
Ano, máme zde otevřený konec, každý si to můžeme uzavřít dle svého, já doufám v to, že Eliška nakonec přeci jen dokázala překročit svůj vlastní stín a najít si v životě to své štěstí.
Pro mě bylo toto první setkání s paní Hanišovou úspěšné, proto se těším na HOUBAŘKU i na ANEŽKU, které mám v plánu si co nejdříve přečíst.
Kniha se mi četla lehce,navzdory těžkému tématu, líbila se mi, dávám 5 hvězdiček. Tečka v závěru mi nechyběla, v životě se také nedozvíme vše :-) .
Tak jsem myslela, ze dam 4 hvězdičky za to,ze se to dobre cetlo.Porad jsem cekala nejaky zaver.a ono nic?Pardon, ale potom ta kniha je o nicem a byla to pro me ztrata casu
Rekonstrukce určitě stojí určitě za přečtení. Příběh vás chytne a nepustí. Téma samo o sobě je silné i citlivé zároveň. Děj se ubírá tak, že máte chvílemi pocit, že čtete detektivku a jste celí napjatí, jak to dopadne. A právě ta tečka na konci mi zde trochu chyběla...
Tahle se mi líbila asi nejmíň, ale je to samozřejmě subjektivní...i tak doporučuji!
Moje první kniha od této autorky. Čte se jedním dechem. Není důležité zde komentovat, nebo převyprávět obsah, důležité je to, jak na vás kniha působí. Co to s vámi při jejím čtení dělá a co cítíte! Skvělá, doporučuji všem.
Necelý pět hvězd. Úžasná kniha. Silná a v něčem hodně pravdivá. Bohužel od udělení plných pěti hvězd mě drží ten konec, který mi moc nesedl. I přesto budu Rekonstrukci s klidným svědomím doporučovat dál.
Knížka se dobře četla. Jako vždy to není lehké čtení, je hodně depresivní,ale autorka tak píše. Mám autorku a její knihy moc ráda, ale musím také uznat , že mi tato kniha připadla trošku slabší. Něco mi tam hodně chybělo. A to bylo závěrečné rozuzlení. Konec tu prostě není.
Téma opět velice hutné, krk svírající podobně jako ruce matky rdousící svého malého syna. A spousta otázek, které si nepokládá jen sama hrdinka, ale i čtenář. Proč to máma udělala? Co se muselo stát, aby se uchýlila k něčemu tak děsivému? Proč ji nechala na světě napospas všem otázkám, které ji budou nejspíš sužovat po celý život? Obětí byl sice syn, ale v důsledku i dcera, kterou to, co se jí stalo v útlém dětství, nikdy neopustí a bude trápit nejen jí, ale nakonec i celé její okolí. Rekonstrukce se četla rychle, odsýpala, ale něco mi tu tentokrát chybělo, něco naopak přebývalo. Některé situace, které hlavní hrdinka prožívala, vlastně jen zbytečně natahovaly děj, který ovšem nikam neposunuly. A chybělo pro změnu nějaké vyústění. Trochu mi nesedla Eliška a i když jsem její pohnutky chápala a držela jí palce, i tak mi vadilo, že ve svém sobectví ubližuje i okolí, které se snažilo být jí nápomocné. Z knížky jsem trošku v rozpacích, byla vlastně dobrá, ale nebyla výborná a zatím ji zařazuji až za dvě předchozí autorčiny knihy. 3,75.
Bez dlouhého rozmyšlení uděluji pět hvězd zatím každé její knize už jen z toho důvodu, že se její postavy (na rozdíl od postav např. paní Třeštíkové) chovají věrohodně, mají své kostlivce, které náležitě rozebírá a především až do poslední stránky člověka zajímá, jak to dopadne jakkoliv je to (pro mě až někdy fyzicky bolestivé) utrpení dočíst knížku až do poslední stránky bez náležitých přestávek. Minimálně jedna hvězdička je i za její nestrannost a nevznášení žádných kategorických soudů nebo vytváření nějakých rozhřešení pro hlavní hrdinku. Prostě někdy něco v životě není možné zpětně posoudit a Hanišová krásně nastiňuje obě varianty, tu ve které se člověk neustále užírá otázkama a honbou za přízraky a pak i tu, kdy dochází k jakému smíření, které klasicky nastane až na poslední stránce a čtenář si musí rozhodnout sám, jakou cestu si hlavní hrdinka ve svém dalším životě zvolí.
***
Myslím, že se snažíš najít smysl v něčem, v čem není."
"Chceš říct, že to, co dělám, tedy že se snažím zjistit, proč mi matka zničila život, je kravina?"
"Nemyslím si, že je tvůj život zničený. Spíš mě napadá, jestli si ho nezničíš tím, že budeš pátrat po něčem, co neexistuje.
" Ale nějakej důvod tam přece musel bejt, proč to udělala."
Snažím se ti vysvětlit, že i kdybys přesně zjistila co k tomu tvoji matku dovedlo, stejně v tom žádný smysl nebude."
Z knížky jsem hodně na vážkách. Celkově se četla dobře, za jedno odpoledne, ale něco tomu chybělo. Pořád jsem čekala nějaké rozuzlení a konec byl více než divný. Slyšela jsem názory, že je paní Hanišová lepší než A. Mornštajnová, ale ta je pro mě teda mnohem vyšší level. Každopádně si zkusím přečíst ještě houbařku.
Ano,ano tentokrát mi také něco scházelo.Nejsem spisovatel,nikdy bych nic nenapsal,ale myslím že se dalo z námětu dostat víc.Ani vedlejší postavy mě nebavily.Každopádně stojí Rekonstrukce s Houbařkou i Anežkou na vrcholu současné tuzemské literatury.
Velmi zajímavý příběh dívky, která pátrá, proč její matka v minulosti zavraždila bratra a spáchala sebevraždu. Těžké téma, napsané lehkou rukou. Četlo se to velice dobře, nutilo vás to číst dál a dál až na poslední stránku. Ale právě kvůli podivnému závěru, který jsem doteď jaksi nepochopila nemůžu dát plný počet hvězdiček. Mé hodnocení: výborně napsané, trochu depresivní, čtivé, chytlavé, ale pro mě podivně ukončené. Rozhodně ale stojí za přečtení.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Eliška jako devítiletá holčička příjde domů, kde nalezne mrtvou matku a bratra. Otec se zhroutí a utápí se v alkoholu. Eliška je svěřena své podivínské tetě. Zhruba po deseti letech začíná, již jako mladá slečna, pátrat po tom co se vlastně osudového dne stalo. Od Rekonstrukce jsem dle názvu očekávala něco malinko jiného, moje chyba. Místo toho jsem dostala velmi věrohodně vykreslenou postavu, která poukazuje na to, že nic není černobílé. Trošku mi připomínala mě, když se něčím stanu "posedlou" a neustále to řeším. Samozřejmě v mém případě se jedná o prkotiny, v jejím případě se jednolo o událost, která ji navždy změnila život. Samotná její postava mi připadala protivná a sobecká, na druhou stranu věřím, že takhle nějak by se mohl chovat člověk, který by se do stejné/podobné situace dostal.