Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1601
1601
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s autorkou. Dřív jsem se českým autorům bránila, ale teď je tu po Mornštajnové další zajímavá osoba. Knížka byla čtivá a téma se mi líbilo, pokud se to tak dá nazvat. Trochu mě zklamal otevřený konec. Ke konci jsem z hlavní hrdinky neměla dobrý pocit - to její chování k synovi jsem nedovedla pochopit. Po tom všem, co prožila...
První polovina působí jako kompaktní, i když trochu povrchní příběh o rodinné zničující záhadě. V druhé jako by toho autorka chtěla sdělit příliš - něco o tom, že minulost nás může sežrat, upřednostňujeme-li ji před životem, něco o psychóze, která nás přepadne nečekaně, o hledání smyslu, rodině, dětech, smrti, chorobném zmítání se v nepochopitelném světě... Možná to chtělo jen přesnější zacílení. Na druhé straně, četlo se dobře, knihu lze zvládnout na dva zátahy.
Tohle se moc nepovedlo. Měla autorka vlastně namyšlené, co bude psát za příběh? Nebo jsem jenom tu podstatu v knížce nepochopila, jestli tam byla? Nevím, kdyby na konci bylo alespoň nějaké rozuzlení, nebyla bych tak naštvaná, že jsem knížku dočetla do konce.
Knihu jsem začala číst jako společnou výzvu v jedné skupině. Musím říct, že byla až moc depresivní, hlavní hrdinka mi od začátku lezla na nervy a ten závěr knížky ani nemá cenu komentovat... Byla to první knížka od této autorky, teď zvažuji zda si zkusím přečíst nějakou jinou její knihu....
Tak skvělý začátek, ale v poslední třetině jsem se já (a přijde mi, že i autorka) tak nějak ztratila. A opravdu mi vadí, že se žádná záhada nerozlouskla, i když tak to právě někdy v životě je a člověk se s tím buď smíří nebo mu z toho hrábne jako Elišce... Poslední stránky, kde popisuje vztah ke svému synovi a k nenarozenému miminku byly pro mě fakt děsivé a říkala jsem si u nich, že v tomhle případě by možná ta sebevražda nebyla zas tak špatný nápad...
Wtf? Jako vazne? Celou dobu mnou prochazelo takove prijemne napeti, co Eliska vlastne zjisti, ale poslednich 20 stranek snad kdyby radsi nebylo. Vic se asi vyjadrovat nemusim, nektere zdejsi komentare moje myslenky dost vystihuji. Autorka mi byla doporucena od kamaradky se slovy: kdyz se ti libi Mornstajnova, tohle te taky nadchne. No, zprvu jsem nadsena byla, ale zaverem jsem dost zklamana. I tak ale rada zkusim nekterou z predchozich knih, jak tak ctu, mohly by byt lepsi nez Rekonstrukce.
Oproti předchozím autorčiným knihám je "Rekonstrukce" průměr. Plně souhlasím s tím, že začátek je super, jste vtaženi do děje a jeho vývoj vás nutí otáčet jednu stránku za druhou. Ale potom se pocity ze čtení změní. Hlavní postava je otravnější, ufňukanější, ostatní ji vůbec nechápou a bla bla bla, kde jste kdo, okamžitě mě politujte. Dějově se příběh de facto nikam neposune, čtení mi nic nepřineslo. Jak se to slibně rozjelo, tak to upadlo.
Doufám, že v další knize autorka naváže na svoje umění, které předvedla v knihách "Anežka" a "Houbařka".
To je jak naschvál! Tak já ji oproti nové Mornštajnové vychválím a ona to hned takhle podělá! Nebylo to dobrý, nebylo. Ani tak čtivý jako předchozí knížky. Hlavní hrdinka je ufňukaná sobecká koza, která vlastně celou dobu řeší jen to, proč, proč, proč, nehledí nalevo, napravo, prostě se z té mojí záhady všichni podělejte, já jsem hlavní postava, kolem které se svět točí a budu vám o tom vykládat ještě dalších 50 let. No a ke konci už jí z toho začne šplouchat....jako co to má sakra být???!!! Mexická telenovela??? Nemůžu se zbavit dojmu, že autorka si to původně nějak vymyslela, v půlce zjistila, že takhle to nepůjde, tak to nakonec přepsala, aby se to stihlo vydat včas. Nevyčítám jí, že jsme se nedozvěděli motiv....ale my se vlastně nedozvěděli NIC!
SPOILER:
Uplně zbytečná kniha. Člověka to vtáhne do děje, je to napínavé, čtivé, hledá spojitosti, vyšetruje to společně s Eliškou, ale kdybych věděla, že ani sama autorka neví jak to dopadne, tak to ani nečtu, po všem tom šíleném napětí, depresivním čtení, protože tam neni ani jedna postava normální by si čtenář zasloužil aspoň nějaké rozuzlení. Kdyby aspoň na konci Eliška se zabila, nebo zabila sebe a děti, mělo by to nějaký konec, čtenář by si to vyložil, jako nějakou dědičnou poruchu a aspoň by ta Eliška věděla proč to matka udělala. Ale tohle? Nic se tam nestalo, nepochopila jsem ani na konci to jak ji z pytle vypadla ta fotografie matky jak kouká na ní. Prostě to celé nechápu.
Dělá to na mě dojem, že autorka začla skvělou knihu, do které se sama zamotala a nevěděla jak to ukončit.
Kdo byl nakonec pan neznámí? Kdo byl ten “otec Soucek” co si s ni psal anglicky? Prostě nic. Nic ná autorka neřekla, bylo to velké zklamání. Dávám ale 4* protože mě to pohltilo a musela jsem číst dokud jsem nebyla u konce, ale ten mě zklamal. Škoda.
Nanic(ovaté): první třetina byla napínavá, uprostřed se to ale začalo rozplizávat, poslední třetina už vypovídala jen o tom, že autorka neví kudy kam s rozehraným příběhem. Takže ani závěr nemohl přinést žádný objevný ocenitelný zlom a vysvětlení. Všechny postavy bez výjimky byly podivné a hlavně neuvěřitelné, stejně jako jejich vztahy a mizivý vývoj. Věrohodnost snad chtěla autorka posílit zbytečně detailními několika stránkami o počítačové tvorbě achitektonických návrhů (bez jakéhokoli významu pro děj) a přehledem všech možných skutečných vražedkyň dětí a jejich příběhů (ohavnost na druhou - jakoby rešerše bylo třeba publikovat v románu).
Mea culpa, nechala jsem se zlákat ohlasy na novou autorku a novou knihu, a zažila jeden z nejnepříjemnějších pocitů po dočtení - zbytečné ztráty času, mysli a očí. A depresivnost táhnoucí se celými 300 stranami se ještě zvýraznila.
Suma sumarum: tahle rekonstrukce nebyla ani dokončená, natož povedená.
Autorka si vymyslela chytlavé téma, ale způsob zpracování mi neseděl. Občas mi to přišlo jako tlachy odnikud nikam. Asi jsem divná ... zřejmě potřebuju číst jiné věci. Omlouvám se, příště sáhnu po jiném autorovi ...
Nepřišlo mi to až tak depresivní, možná taky proto, že jsem na to byla připravená. Bylo to těžké téma, některé detaily byly totálně mrazivé, ale celkově mě překvapilo, že Eliška byla celou dobu celkem normální holka, žádné zkraty, to přišlo až ke konci. Přišla mi až neuvěřitelně racionální, na to, čím si prošla. Zajímavé čtení, plné myšlenek.
Tady jsem měla jistotu, že to bude těžké a depresivní čtení. Jak už tady každý zmínil. A proto mě to nezklamalo, ale naopak, protože jsem věděla, do čeho jdu a na co se autorka zaměřuje. Bylo to až absurdní a a neskutečne představovat si, že tohle všecko dokáže potkat jednoho člověka. A že i další rodinní příslušníci nemají v životě štěstí. Jako by celá rodina byla nositelem těžkých osudu. I tak jsem ráda, že se ke mně dostala, ale i tak bych se ráda autorky zeptala na pár věcí. Závěrem jsem víc než lehce zmatená.
Tak to bylo hodně depresivní čtení. Když se tak zpětně zamýšlím nad celou Eliščinou rodinou, byl v ní vůbec někdo, kdo byl šťastný a vedl normální život? Eliščina matka, otec, tety, já osobně jsem tedy nikoho nenašla. Jako by to bylo snad nějaké rodinné prokletí, které zřejmě nakonec dostihlo i hlavní hrdinku. Jinak to bylo moc pěkné počtení. Knížka se perfektně četla a krásně mě vtáhla do děje. Jediné, co mě trochu mrzelo, je, že nevyšlo najevo, zda skutečně vraždila matka Elišky a nedozvíme se ani důvod, proč to vůbec udělala (i když možných vysvětletní tu bylo dost). Na otevřené konce u Hanišové jsem si už tak nějak zvykla a řekla bych, že každé její knize dodávají vyšší rozměr, který nás nutí k hlubšímu zamyšlení nad sebou samými. Můžeme jen doufat, že se své posedlosti Eliška nakonec zbavila, ale já osobně si myslím, že u ní převážily dědičné dispozice, které se zřejmě naplno projevily po porodu prvního dítěte (stejně jako u matky?). O knize budu ještě dlouho přemýšlet.
Po přečtení zůstalo ve vzduchu viset pár otazníků, ale možná to byl záměr. Celkový dojem je dobrý, kniha se četla velmi dobře, jen si možná autorka vzala na bedra moc těžké téma, které nedokázala více rozvinout a jakoby chodila jen kolem dokola a najednou nevěděla co s tím.
Velmi čtivá kniha, výborně napsaná, zajimavé téma. Kniha o tom, jak posedlost minulostí dokáže zničit život člověka. Hlavní hrdinka mi byla protivná, nocméně i takové postavy jsou a je to jen můj problém. Jediné, co mi trochu nesedlo, byl konec, vzhledem k tomu, jak příběh gradoval, najednou tak nějak vyšuměl do ztracena. Celkově ale rozhodně doporučuji.
Stejně jako minulé knihy autorky i Rekonstrukce obsahuje silné téma a je napsaná skutečně maximálně poutavě. Z námětu matka - vražednice až mrazí. Je tu víc myšlenek, nad kterými jsem se zastavila.
Rekonstrukce je vynikající, postavy jsou dobře vykreslené, psychika hlavní hrdinky přímo skvěle, ale mám pocit, že se dalo jít ještě víc do hloubky, kniha mohla mít i víc stran. Chápu proč autorka knihu zakončila tak, jak to udělala, ale v tomto případě mi to tak úplně nesedí.
90 % a určitě doporučení.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Jak nás může poznamenat minulost, ztráta blízkých – živých i mrtvých, lze se od toho všeho zcela odpoutat nebo nás to pohltí …? Takové otázky klade ve své knize VH. Většina z nich je zodpovězena, ale zároveň je jasné, že zůstává vždy na síle jednotlivce, jak dokáže temným stínům minulosti čelit.