Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
712
712
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Od autorky jsem už četl knihu VRÁNY a ZAHRADA. Knihy se mi líbily.
Děj románu se odehrává od roku 1985 až do roku 1995. Poslední kapitolu tvoří rok 2020. V jednotlivých rocích se střídají různá roční období (jaro, léto, podzim, zima). V románu se střídají různé úhly pohledu hlavních postav (rodiče, děti).
Hlavními postavami jsou JIRKA a ALENA, kteří mají 2 dcery – PAVLÍNU a JANU. Pavlína je temperamentnější než Jana. Je mladší než Jana. Žijí v rodinném domě společně s rodiči od Aleny.
JIRKA má problémy s alkoholem a ke svým dcerám se nechová moc pěkně. Je vůči nim vulgární, což se mi vůbec nelíbilo. Pracuje jako dělník. Je velmi zručný. Rád fotografuje.
ALENA se často hádá s Jirkou a také s dětmi. Neustále jim rozkazuje a komanduje. Navštěvuje také psychiatra. Vystřídala několik zaměstnání a nikde není spokojená. Dlouhou dobu pracovala jako kuchařka ve školce, později také v knihkupectví. V manželství je nespokojená, a přesto nemá vůli něco změnit. V tomto ohledu je pasivní a utěšuje se tím, že jiné ženy jsou na tom mnohem hůře než ona, např. její sestra MAŘINKA, jejíž manžel je větší alkoholik než Jirka. Občas si někomu na manžela postěžuje, ale to je tak všechno.
V románu jsem si připomněl staré časy za komunistů. V románu je zmíněn také výbuch Černobylu, revoluce 1989 a nakupování zboží v Rakousku v roce 1990. Některé události jsem prožil osobně, jiné znám z vyprávění.
Bylo mi líto Pavlíny a Jany, poněvadž nežily v rodině, která by byla harmonická. V této rodině se vyskytovaly neustále hádky, nedorozumění, křik, obviňování, koho má kdo více rád apod. V každé rodině jsou nějaké problémy, ale tohle bylo velmi disharmonické prostředí. Sledujeme také první lásky Pavlíny a Jany a také jejich studium na střední škole. Líbilo se mi, že před jejím domem se nacházel kaštan, na který rádi vylezly a pozorovaly okolí. Líbilo se mi, že se naučily šít a vyšívat a celkově byly zručné v těchto ručních pracích. Jedna více, druhá méně. Pavlína také brnkala na kytaru a zajímala se o programování.
Očekával jsem, že v knize dojde k nějakému velkému zvratu, při kterém se mi pozastaví dech jako tomu bylo v knize Zahrada, ale nedošlo k tomu. Občas jsem postřehl nějaké náznaky a říkal jsem si, že jsem na to přišel, ale nebylo tomu tak. Děj plynul pozvolna a ničím jsem nebyl překvapen. Závěr knihy byl takový, jaký byl. Vůbec se nedivím tomu, k čemu se rozhodla Pavlína, i když s tím úplně nesouhlasím.
Kniha má pěknou obálku.
Spisovatelka má na svém kontě již několik knih a všechny se mi líbily. Zabývá se v nich běžnými rodinnými starostmi, radostmi a životem.
V knize Pláňata je to podobně. Poznáváme zde typickou českou rodinu žijící v době komunismu, který se ale blíží ke konci a nastává pro všechny vytoužená svoboda, spousty plánů a nadějí, že životy budou mnohem lepší. Táta, máma a dvě dcery, které chodí do školy a užívají si dětských radovánek a nerozumí všemu co se kolem nich děje. Mají své dětské sny a přání. Jak roky plynou a dcery rostou, zjišťují, že ani v jejich rodině není vše zalité sluncem a že máma s tátou řeší problémy, které začínají být větší a větší a narušují tak i jejich dospívající život.
Od prvních stránek jsem se vztekala. Ne že by se mi příběh nelíbil, právě naopak. Autorka dokázala velice čtivě vylíčit jednotlivé postavy a mě lezla na nervy hlavně maminka. Tak ukňouraného a věčně nespokojeného závistivého člověka jsem dlouho nepoznala. Všichni kolem měli vše lepší, jen ona byla chudáček. Její manžel, to byla taky postavička z komiksu. Chlap, který sice chodil do práce, ale jinak mu jeho jedinou pořádnou zábavou bylo lemtání piva. Měla jsem pocit, jako když sleduji Výměnu manželek :D česká rodinka se spoustou problémů, ale maminka se snažila dávat okolí najevo, že se mají překrásně ač jádro bylo shnilé.
Příběh je vyprávěn z pohledu několika osob. A autorce se skvěle podařilo vylíčit styl vyjadřování jedné z dcer. Ten posun s dětských let a lehce jednoduššího vyjadřování až do těch dospělých byl skvělý. Ač nejsou kapitoly nadepsány kdo zrovna příběh vypráví, tak se rozhodně neztratíte, protože na první dobrou poznáte, kdo příběh vypráví.
,,Možná, že pohřby jsou nejdůležitější proto, aby lidi mohli věřit, že se ještě pořád mají rádi."
Opět příběh k zamyšlení.
Tak trochu Vrány, tak trochu Dědina, takže téma již okoukané, přesto mě opět chytilo do svých sítí. Krásně si mě obtočilo, svázalo, polapilo.
A odlesky vlastních strašáků, které spatříte v dobře nastavenych zrcadlech vás možná překvapí, možná rozteskní, vyvolají pocit nostalgie, smutku, marnosti...
,,Od země stoupá chlad, vítr povívá travinami. Najednou nevím, jestli tu život začíná nebo končí."
Ale co ten konec, tak podobný jinému příběhu, v jiné knize jiné autorky?
Rozpačitost.
P.S.: „Náhoda je květ poezie na stromě všedního života.“ Hans Christian Andersen
Audiokniha: Lucie Valenová, Marie Černochová, Robert Mikluš čtou bezútěšně, odevzdaně, emocionálně proměnlivě.
A mně se kniha moc líbila. Zavzpomínala jsem, mělo to švih a krásně se to četlo. Petra Dvořáková a její knihy jsou sázka na jistotu.
Mě to prostě nějak nebaví. Mám pocit, že podobných knih (s podobným tématem) už bylo tolik. Nepřináší to nic nového, není to ani nijak výjimečně napsaný. Už mě začíná tenhle typ literatury nudit, a že tohohle u nás vychází fakt hodně.
Nevím, jak to autorka dělá, v jejich knížkách často není žádný velký děj nebo závěrečné vyvrcholení, ale krásně se čtou a jsou tak nějak plné. Tahle mě vrátila do dětství - tou dobou a poměry, které tenkrát byly - ne těmi vztahy v rodině! Opět se mi líbil styl vyprávění, kdy se měnil vypravěč, stejně jako v dědině.
Zhodnotila jsem, že kniha opravdu není pro mne....nijak neobohatilo, nepovzneslo, nepobavilo, ani nedostalo z reality všedních dní ... spíše hodně rozladilo, rozesmutnilo, ...přitom kniha Zahrada se mi velice líbila, i když také "nepobavila".....asi je to tím, že tady jsem nenašla sympatii k žádné z postav....
Petra Dvořáková je moje oblíbená česká autorka a četla jsem od ni už vše. Její knihy se vždycky dotýkají vážných témat a dokáže je zpracovat stylem, který se čtenáři dostane pod kůži. Na Pláňatech oceňuji především dobu, ve které se děj odehrává. Sama jsem ji nezažila a takhle, skrze příběhy, považuji seznamování s ní za vůbec nejlepší. Přiznám se, že jsem během čtení čekala nějaký výraznější zvrat. Na to jsem totiž u knih autorky zvyklá a husí kůže je naprostou samozřejmostí. Proto (možná nespravedlivě) ty čtyři hvězdičky; abych si tak pro sebe oddělila ty knihy předešlé, za mě o fous zajímavější.
Knihy Petry Dvořákové se úžasně čtou, Chirurga ale u mě žádná jiná nepřekonala a nedokázala to ani tato kniha. Ke všemu mi příběh přišel dost podobný knize Vrány, dokonce tam otec utrousil úplně stejnou poznámku vůči dceři jako ve Vránách a to mi přišlo škoda.
Na této knize mě fascinovala především ta věčná nespokojenost matky, jak to bylo nejdřív hrozné za komunismu a když pak přišla demokracie, jak to zase bylo hrozné, protože... důvod se vždycky našel. A to je bohužel realita spousty lidí dodnes.
Za mě krásné čtyři hvězdičky.
Přelom osmdesátek a devadesátek na jedný obyčejný dědině s obyčejným domem a uvnitř s úplně obyčejnou rodinou. Poslepovaný dům obývaný společně s prarodiči.
Hlavní vypravěčka dcera Pavlína popisuje svýma dětskýma očima život v rodině.
Máma Alena věčně explodující, uřvaná ženská vyžívající se v záchvatech vzteku, nenávisti a sebelítosti. Táta Jirka jako latentní alkoholik, osoba s každou kapitolou víc a víc odporná. Oplzlý myšlenkový pochody spojený s hulvátstvím se postupně po kapkách chlastu stupňují. Věta, kdy se nadranej potácí domů a malá Pavlína sedící před domem s jejím kamarádem Vítkem uslyší “ty čubkóóó , mi zní v uších ještě teď.
Dennodenní šeď a martyrium z pohledu Pavlínky a její starší sestry Jany je naprosto ubíjející i přesto, že nedochází k fyzickému násilí.
Patrný je, že zejména u Pavlínky se ztrácí bezstarostnost a předčasně dospívá. Ani snaha udělat rodičům radost za každou cenu, zavděčit se dobrou známkou, nemění nic na zaběhlé šedivé rutině bez zájmu, nasraný náladě a věčný nespokojenosti. S dospíváním pomalu ale jistě vyprchává naděje. Neštěstí, smutek a chuť na sebezáhubu je čím dál zřetelnější.
Pláňata zařazuji na jednu z nejlepších knížek, co jsem kdy četla. Kdo si ji chcete prožít úplně na maximum, dejte si audio verzi. Pavlína, máma Alena a táta Jirka každý svým hlasem doslova ožívají. Naprosto excelentní výběr předčítačů vystřeluje už tak tento knižní skvost do nebeských výšin.
Petra Dvořáková, pro mě velmi specifická autorka, která mě svou tvorbou nikdy nezklamala, a to jsem od ní četla už opravdu hodně knih. Mezi mé oblíbené patří Chirurg, Dědina, Vrány nebo například Zahrada. Všechny tyto knihy na mě udělaly velký dojem a na autorku nedám dopustit. Dokonce si myslím, že na české scéně patří mezi ty nejtalentovanější autory.
A ani Pláňata mě nezklamala, jde o rodinný příběh, který krásně popisuje nejen tehdejší složitou dobu, ale i životy jednotlivých postav. Opět se setkáváme s těžkými tématy a nic není přebarvené na růžovo. Zkrátka, pokud znáte tvorbu Petry Dvořákové, tak Pláňata pro Vás určitě nebudou zklamáním, ba naopak. Knihu ale musím doporučit i v případě, že autorku ještě neznáte! Knihy Dvořákové jsou fantastické a na příběhy o kterých píše rozhodně do druhého dne nezapomenete.
Sečteno podtrženo, kniha na mě udělala velký dojem. Skvěle se četla a já nemůžu jinak než Vám ji vřele doporučit všemi deseti.
Kniha, která mě naprosto uchvátila obálkou, tahle je opravdu povedená. A knihy Petry Dvořákové mám ráda. Pláňata jsou stylově podobná její Dědině, jen je příběh vyprávěný jen třemi lidmi, mámou, tátou a dcerou. Ono se tam v podstatě nic moc neděje, je to příběh jedné rodiny (ne příliš idylické) na pozadí historických událostí let devadesátých, před a po revolučních, jak je prožívali obyčejní lidé a jaký na ně měly dopad. Já jsem si příjemně zavzpomínala na své dětství, protože jsem vyrůstala ve stejné době....jen já na rozdíl od holek měla milující pohodové rodiče.
PLÁŇATA jsem si užila, kniha mě tentokrát neuvrhla do nějakých trudnomyslných stavů, byť ten potenciál tam byl, jak jsem psala v recenzi - rodinka jak víno, ale asi to prostě převálcovala radost z návratu do dobových reálií mého dětství. Doba taková byla, tak se prostě žilo, tak to bylo...
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Před přečtením knihy jsem se omylem dostala ke komentáři v Reflexu, kdy literární kritik popisuje zkušenost s nakladatelstvím Host, jež mu odmítlo poslat výtisk Pláňat k recenzi. Ke knize jsem proto přistupovala ne negativně, ale spíše ve stylu, že se mi líbí, jak si Dvořáková stojí za svým, že to nemá zapotřebí, protože její jméno samo o sobě už asi (negativní) reklamu v Reflexu nepotřebuje. A zrada!
Pláňata ještě před třemi roky by mě bavila. I když možná už taky ne. To téma je tak strašně obligátní, stokrát omílané. A Dvořáková mu nedala nic navíc. Ani špetku. Jak kdyby se ze sebe vypsala, zůstalo jen řemeslo a nápad, ale přidaná hodnota z ní vyprchala.
U Stanjurových Srpen jsem se vyjádřila ve smyslu, jestli je někdo z naší 80. - 90. generace, kdo nebyl jakkoli trápen rodiči nebo nevyrůstal v toxickém prostředí. Jenže to o tom budeme číst až do důchodu? A Pláňata jsou stokrát použitým kopírákem, na kterém ulpěl přepis mnoha českých autorů a autorek před Dvořákovou. Dohromady zamíchat a hotovo.
Jsem z toho rozčarovaná. Obálka krásná. Předchozí Dvořákové knihy top. Tohle bylo šlápnutí vedle.
Pro mě není kniha o dospíváni za komunismu, ale o nefungující rodině. A o tom, že děti mohou mít právo nenávidět své rodiče..
"Krutost má zvláštní chuť, lepí mi jazyk k patru, voní až přespříliš sladce, zvedá se mi z ní žaludek."
Tahle citace z knihy tak nějak vystihuje můj úplný pocit z knihy, doznívá to ve mě a celkem dost to bolí. Upřímně říkám, že některou část jsem přeskočila, ale ve finále je kniha skvělá se silným příběhem, přesně tak jak jsem od autorky očekávala.
Román o dozrávání v přelomové době.
Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě.
Sledujeme životní osudy rodiny Bláhových mezi léty 1985 až 1995. Jak se jim žilo před Sametovou revolucí a jak po ní. Každou kapitolu vypráví jeden člen rodiny ze svého pohledu.
Moje třetí kniha od Petry Dvořákové (Vrány, Zahrada, Pláňata) a opět dost podnětů k zamyšlení. Jsem spokojená a s chutí si přečtu něco dalšího!
Tohle nebude jednoduché
Petra Dovořáková patří mezi mé nejoblíbenější české spisovatelky a zároveň je to spisovatelka, díky jejíž knize Sítě jsem se před lety rozhodla dát českým autorům obecně šanci a od té doby čtu navíc vše, co Petra Dvořáková píše.
Mezi mé největší srdcovky patří zmiňované Sítě a Vrány, ale všechny autorčiny knihy mají silná témata a mají čtenáři rozhodně co předat.
Loni přišla autorka s útlou novinkou Zahrada a já tak rozhodně neočekávala, že rok na to přijde s další novinkou, která bude navíc plnohodnotným román. Stalo se, vyšly Pláňata a já se strašně moc těšila.
O to větší je ale mé zklamání
Tohle se mi píše ale vážně tak těžce
Pláňata jsou vlastně typickým románem Petry Dvořákové, ať už co se stylu psaní, tak tématu a zápletek týče. Nádech Vran je cítit, ale zároveň cca po třetině jsem si uvědomila, že sice čtu typickou autorčinu knihu, ale vlastně čtu něco, co už z knih moc dobře znám (konkrétně i z jiných autorčiných knih). Prostě je to něco, co už tu bylo Mockrát.
Finální zklamání přišlo s koncem, který jsem letos nečetla poprvé (víc prozrazovat nebudu) a pro jehož pochopení mi tak nějak chyběly informace
Byť jsem tedy knihu přečetla velmi rychle, styl psaní byl skvělý, tak za mě se zcela upřímně jedná o nejslabší autorčinu knihu.
Pořád ale platí, že si přečtu cokoli, co autorka v budoucnu napíše. Pláňata jsou za mě ale „pouze“ průměr.