Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
710
710
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Začínala jsem číst román ze života obyčejné české rodiny, která žije v pomalém tempu vesnice a je zatížená běžnými problémy, přes které se nakonec dokáže nějak přenést. Jenže jak to u Petry Dvořákové bývá, postupně se kniha proměnila v rodinné drama, při jehož čtení mi běhal mráz po zádech a chvílemi jsem nechtěla pokračovat, protože bylo jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ve vzduchu viselo zlo a z některých narážek jasně vyplývalo, že se postupně víc a víc projevovalo. Je zvláštní hodnotit velmi kladně knihu, jejíž čtení mi vlastně bylo nepříjemné a vzbuzovala ve mě mnoho tísnivých pocitů.
(SPOILER)
Petru Dvořákovou mám ráda, nicméně, tentokrát mě to nějak neohromilo. Možná jsem čekala trochu víc nebo špatné načasování doby, kdy jsme po knížce sáhla, fakt nevím..
Přijde mi, že příběhů z oblasti dysfunkčních rodin je teď jako máku. Bylo to jako směs Houbařky, Lesu v domě, Vran a Zahrady. Vím, že jsou to témata těžká a mělo by se o nich psát a lidé by je číst měli, ale tohle mi přišlo, že už jsem to prostě četla.
Knihu jsem otevřela v knihkupectví, že jen mrknu s čím přišla paní Dvořáková tentokrát, ale již první věta knihy mě vrátila zpět do mého dětství a pak už jsem se nemohla odtrhnout. Líbilo se mi vyprávění více osobami - matkou, dcerou, otcem. To mám v knihách moc ráda, více úhlů pohledu. Je to depresivní, ale tak pravdivě vylíčeno. Mně přišlo, že paní Dvořáková píše o mé matce, že s ní taky žila jako dítě. Skvělé vylíčení té doby, v tom jsem žila, padl komunismus a chytili se jen ti, kteří byli šikovní a měli štěstí, to rodiče hlavní hrdinky nebyli. Matka hlavní hrdinky řekla, je svoboda, ale nemáme na ni peníze. Ono je těžké, když část života vyrůstáte a žijete v nějakém systému, který se náhle změní a vy na to nejste připravení, ale někdo byl, úplně jsem pochopila, co trápilo mé rodiče, ten nedostatek peněz a ty věci, co byli a dali se koupit a ty nároky teenagera. Pochopila jsem Sametová revoluce přinesla svobodu, ale tato kniha ukazuje i stinné stránky té změny, jak to dokázalo zatočit s jednou rodinou. Došla jsem i pomocí této knihy k nějaké sebereflexi a i pochopila moje rodiče.
Petra Dvořáková má obrovský literární dar. Nicméně to všechno začíná byt na jedno brdo - deprese a deziluze a nemožná nebo velmi obtížná cesta ven. Trochu se bojím, aby se podobné knížky, kterých stále přibývá, neslily v jeden homogenní hořký celek, ke kterému se člověk nechce vracet.
Klasicky krásná a přitom depresivní tvorba Petry Dvořákové. Život jedné běžné rodiny, ve které nefungují vzájemné vztahy, vázne komunikace a žije se život bez radosti a lehkosti.
Opět od autorky trochu depresivní čtení ze života. Máma nešťastná, táta alkoholik, dvě dcery toužící po trošce štěstí. Kolik takových rodin máme kolem sebe? Výborná kniha!
Současné české autorky mi začínají trochu splývat. Stěžejní opakující se téma rozháraný rodinný život, který není hezkým útočištěm. Ať už se konají návraty před rok 1989 nebo se píše o době po převratu. Knížky mají podobné konce, dočetla jsem právě teď Mornštajnovou Les v domě a tento konec mi přišel obdobný. Mají i podobný styl psaní. Mornštajnová, Dvořáková, Soukupová, autorky píšící o neuspořádaných rodinách. Bavilo mi to, teď už bych uvítala i úplně odlišný styl psaní a jiná témata. Ne jenom o rodině a načrtnuté politice, v životě člověk zažívá i jiné události a řeší různé příhody, zážitky, věci. Tento komentář píšu k Dvořákové, tím nechci říct nic jiného, než že tenhle román je poslední v řadě z rodinného prostředí, kde si lidé příliš nerozumí a děti na pokřivené vztahy dojíždí.
Víte co je průšvih? Když se lidi, co se mají rádi nedokážou domluvit. Když se něco špatně pochopí nebo řekne, když se něco říká až moc těžko a tak se radši mlčí, když má jeden pocit, že mu druhý tak docela nerozumí a zlehčuje to, co by měl brát vážněji. Pak strašně snadno dojde k hádkám, nedorozuměním, slzám...
Petra Dvořáková tenhle motiv v různých variantách používá poměrně často a ve svých příbězích tak odráží to, o čem se bojíme mluvit nahlas a veřejně. Je to taková pomyslná literární facka člověku, doprovázená výkřikem "TAK UŽ SE KONEČNĚ VZPAMATUJ, JINAK PŘIJDEŠ O HODNĚ!"
A tohle všechno je obrovským benefitem i jejího posledního románu Pláňata, který je navíc ztemněn nelehkou dobou komunistickou, která pohodový rodinný a pracovní atmosféře nepomohla ani tam, kde by jinak vládl klid a mír zbraní.
Stejně jako Vrány i toto je trýznivě pravdivé a geniálně napsané = odposlechnuté od života. Někdo psal níže: číst to občas až bolí. Člověk by až propadl beznaději, že některé věci se už nenapraví a že bludné kruhy v rodinách se někdy nepodaří přerušit, zastavit... Skvělá kniha.
Bezvýchodnost situace , která je jakousi výrobní značkou autorčiných knih , mě neuvěřitelně baví.
Nešťastná matka, která kope kolem sebe , nejčastěji do svých vlastních dcer , otec zbabělec a alkoholik, což je šílená kombinace a dvě dcery , které touží po svobodě a po svém kousku štěstí. Neveselé, nicméně opět výborné čtení.
Knihu můžu jen doporučit. Sice jsem si už za půlkou knihy říkala kdy se stane nějaký ten plot twist a stále nic. Kniha se odehrává v letech 1985 až 2020 vždy na jaro, léto, podzim a zimu. Odkrývá realitu většiny rodin v přelomové době komunismu. Děj vypráví převážně hlavní postava Pavlína pod symbolem hvězdy, potom také matka pod symbolem kolečka a otec pod symbolem kříže. Tento způsob vyprávění knihu ozvláštnil.
Jakékoliv, jen ne idealni rodinné vztahy s pádem komunismu na pozadí mě do sebe vtáhly. Bolestivé čtení, kdy jsem při každé další stránce doufala, že vše nabere správný směr.
Dvořáková nezklamala. Neočekávala jsem veselou knihu a to také nebyla. Další depresivní téma. Kniha měla spád, četla se moc dobře. Vyprávění z perspektivy všech členů jedné rodiny bylo zajímavé. Jsem nadšená.
(SPOILER)
Petru Dvořákovou mám moc ráda, píše velmi čtivě a přesně o tématech, která mám nejradši. O obyčejných životech, ve kterých se toho na první pohled nic moc neděje, ale při tom se řeší velmi vážná témata, se kterými mohou mít její čtenáři vlastní zkušenost.
A taková byly i Pláňata.
Všechny postavy mě svým způsobem trochu štvaly (Alena hlavně), ale všechny byly o to uvěřitelnější a o to rychleji mě zatáhly do svého příběhu.
Jediné, co mohla autorka oželet, je dle mého názoru poslední kapitola. Kdyby ji nechala v šuplíku, byla bych nadšená úplně. Chápu, co chtěla čtenáři poslední kapitolou sdělit, ale do konceptu celé knihy mi nezapadala.
Opět skvostné dílo, které je protkané jednou velkou emoční vlnou. Tohle umí P.Dvořáková bravurně.
Byla to klasická Dvořáková, toxické vztahy v jedné rodině, já ale nevím, jaksi mi připadá v jejích knihách všechno špatně. Píšete do komentářů, že je to o obyčejném životě obyčejných lidí, ale tam není vždy a všecko špatně. Kdo má právo soudit?
V nejnovější knize oblíbené české autorky žijeme život jedné rodiny v 80. a 90. letech. Vyprávění se střídá z pohledu věčně nespokojené matky, otce, který si rád přihne a dcery Pavlíny, která se nebojí říct svůj názor. Hádky rodičů jsou na denním pořádku. Bydlí na vesnice, žijí od výplaty k výplatě. Prožijeme s nimi převrat v 89., kdy se všichni těší, jak si polepší. Naše rodina ale brzy zjistí, že pro ne se nezměnilo vůbec nic.
Další autorčina kniha, v které moc smíchu neprožijeme. Jen si připomene realitu všedních dní a podmínky, za kterých se dříve žilo, především na vesnici. I tentokrát se na konci stane překvapivá událost, takový vzdor Pavlíny - víc prozrazovat nebudu. Nebyla to špatná kniha, ale jiné knihy od autorky mě bavily víc.
Tedy zase dost depresivní čtení, ale to jsem trochu očekávala a zvlášť konec bolel. Hlavně se řeší rodinné vztahy. Otec se upíná k alkoholu a dcery se snaží nějak žít, což v takovéto hrozně disfunkční rodině nejde. Je tu popsáno, jak se na život dívají členové rodiny a zvláště pohled matky je děsivý. Spisovatelka jako vždy dokáže popsat tu bezvýchodnost a beznaděj žití, prostě paní Dvořáková psát umí.
Když není strom ani rodina zdravá, churaví a plodí jen pláňata. Výborně napsané, tak bohužel žila za socialismu a přežívá i dnes spousta rodin.