Píseň oceli
Michaela Merglová
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423132/bmid_pisen-oceli-pPY-423132.jpg
4
264
264
Píseň oceli série
1. díl >
Každý příběh někde začíná. Tenhle shodou okolností mezi stehny jedné vdané paničky a končí, no končí tam, kam se může dostat jen fantazie jedné z nejtalentovanějších autorek české fantastiky. Vyrazte na cestu, která tu dlouho nebyla, cestu, která vás dovede mezi démony, draky, bardy a drakobijce. A taky zase mezi nohy nějaké té vdané paničky, ale tak už to mezi hrdiny chodí.... celý text
Přidat komentář
Upřímně jsem se trochu bála, že s touhle cihličkou budu bojovat dlouho, ale nakonec tomu tak nebylo. Píseň oceli je fakt skvělá... Děj krásně ubíhal, v žádný části jsem se nijak nenudila, naopak jsem se nemohla odtrhnout a hltala jednu stránku za druhou. Ze začátku (cca prvních 100 stran) jsem viděla neuvěřitelnou podobnost se Zaklínačem. Přátelství barda Minangara a Cuchenana, prostě automaticky mi v hlavě cvaklo "to je jak Geralt s Marigoldem" :D a taky že jsem bardovi furt podvědomě komolila jméno. Další věcí byly právě jména. Než jsem si zvykla u každého jsem se zastavovala a četla si ho aspoň třikrát. Každopádně jako celek skvělá kniha, a už teď se nemůžu dočkat až mi přijde druhý díl... P.S.: I když je Minangar vcelku posera a strašnej sukničkář tak ho žeru :)
Moje první fantasy z českých luhů a hájů a jsem moc spokojená! Živý dej, sympatické postavy, stránky pěkně utíkaly. Jsem ráda, že jsem na tuhle knížku narazila.
Velmi příjemná pohádka pro dospělé. A nezřídka i s hvězdičkou. Z horala a barda se vyklubala dobrá dvojka. Jeden silný a bojovný jako... nevím, ale prostě strašně moc, a ten druhý nejde pro přehnanou lichotku daleko a chlubí se mocnou energií nejen v hrdle. Je jen škoda, že meč se pak už neozýval.
Pojetí nadpřirozených bytostí je zajímavé a přadlena osudu mi přišla skvělá. Už jen ta myšlenka, že něco navíc se musí něčím vykoupit a úsilím se dá věštbou pohnout, přidává vyprávění dobrou vrstvu navíc.
Knihu jsem poslouchala jako audioknihu a řekla bych, že to pro mě mělo větší význam, než kdybych knihu četla, jelikož pan Meduna ví, kde má přidat, kde ubrat, aby to na posluchače zanechalo ten správný dojem.
Hodně jsem četla o tom, že se tato kniha srovnává, přirovnává k Zaklínačovi, k němu jsem se bohužel ještě nedostala, ani seriálově, natož knižně, ale chystám se fakt!
Ze začátku na mě kniha působila dost "přepatlaně", draci, čarodějnice, trollové atp.
Zkrátka se příběh tváří, jako amatérská splácanina, ale opak je pravdou, po pár minutách mě audiokniha vtáhla do děje, nejraději bych si ji poslechla naráz, byla jsem pak samozřejmě překvapená, že už je konec, protože mi rozhodně nepřišlo, že už těch 600 tak uteklo a že to vlastně asi bylo čtené moc rychle (no nebylo).
Těším se na další díl, jednak se mi líbily postavy, ale také vtipné pasáže, kterými se zde opravdu nešetřilo. Rozhodně doporučuji, věřím, že kniha se musí číst sama.
Zprvu jsem nechápala, proč to tolik lidí srovnává se Zaklínačem, ale i já nakonec musím uznat, že je tu spousta podobných prvků. Především příběh je pojat formou povídek, každá s různým časovým odstupem. Stále se týká stejných postav a míst, ale není to ucelený děj v kuse. Což bylo svým způsobem osvěžující. Vystupují zde tajemné čarodějnice, skřeti, trollové a podobně.
Dalšími osobnostmi je samozřejmě ukecaný bard prohánějící ženským sukně a doprovázející velkého hrdinu. Tady mi bohužel trochu pokulhávala představa horala. Jako bývalý kovářský otrok byl až moc silný, neohrožený a moc dobrý bojovník. To mi nějak nesedělo.
Začátek knihy na mě udělal dost rozpačitý dojem. Jednak jsem si musela zvyknout na rychlé přeskakování mezi postavami a místy, ale i dlouhé kapitoly. Jakmile jsem ale pochopila, jak se věci mají, a jakmile se hlavní linka ustálila u Cuchenana a Minangara, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Do čtení jsem se pouštěla s rozvahou. Už jsem zažila mnoho výborných ohlasů na něco, co si to nezasloužilo. Ale tady jsem byla opravdu příjemně překvapená a už se těším na druhý díl. Tohle bylo povedené a příjemné čtení...
Jsou na světě příběhy velkolepé, inovativní a vážné. Objevují nové hranice, nabízejí nové úhly pohledu na svět. Rozechvívají duši, nastavují zrcadlo realitě a mnohdy alespoň predstírají vysoké ambice.
No a pak jsou tu béčka. Jasná a přímá, neztrácející čas pozlátkem. Humor zkoušejí střílet od boku, tak akorát trapný na to, aby vám tu a tam zacukaly koutky, ale ještě ne dost, abyste knihu zahodili znechuceně do kouta.
Příběh je zřejmý, žádné pletichy a tajnosti a skryté významy. Cílem je pobavit za každou cenu a nebrat se přitom příliš vážně.
Béčka nemají dobrou pověst, jelikož je častěji píší lidi bez talentu, kteří jen splácají dohromady pár líbivých kousků a doufají že to stačí.
A já obecně béčka nemám rád. Ani ta slavná a úspěšná.
Podle toho jsem taky ze začátku odhadoval na tři z pěti. "Ach jo, zas nějaký trapný béčko." Tak ve třetině mi došlo, že to je natolik dobré, že méně než čtyři tomu prostě dát nemůžu. Až ke konci jsem byl přinucen spolknout svoje předsudky a uznat, že ač bezesporu béčko, je to béčko tak krutopřísné, že si holt ten plný počet zašlouží. Nechtěl jsem, bránil jsem se zuby nehty, ale fér je fér.
Skvělá výpravná fantasy na styl Zaklínače. Spousta akce a povídkový formát drží čtenáře neustále v proudu dění. Postavy dokonale vystavěné na protikladech, které se doplňují. Stran je poměrně hodně, ale díky velkým písmenům a mezerám, plyne kniha velice rychle a již jste na konci. Za mě úplně nepatřím mezi čtenáře rozsekaného příběhu do povídek, ale v podstatě mi to zde nevadilo a knihu maximálně doporučuji.
Tak z téhle knížky jsem nadšená! Knížka mi hodně připomínala Zaklínače. Za prvé z ní vyzařovala přesně ta stejná atmosféra a za druhé Minangar byl celý Marigold. Každopádně mě to nevadilo.
Příběh je možná trochu jednodušší, přímočarý a bez zbytečných odboček, ale to je podle mě fajn - aspoň se člověk pořád nemusí vracet a aby si osvěžil, kdo je vlastně kdo. Navíc oceňuji, že je knížka ukončená a nejedná se o sáhodlouhou ságu, kde budu muset čekat, jak ten příběh vlastně dopadne. Je bezva narazit na fantazy knížku, která se vejde do jednoho dílu, a i přesto je skvělá.
Co na knížce nejvíc oceňuji byl humor. Skvěle jsem se u ní bavila. Dialogy Cuchenana a Minangara byly prostě boží! Ale těch vtipných pasáží tam bylo víc než dost.
Už teď se nemůžu dočkat až se pustím do druhého dílu.
Mám ráda klasické fantasy s břinkotem mečů, neohroženým hrdinou, nadpřirozenými silami, podivuhodnými bytostmi a špetkou lásky.
Píseň oceli mi zezačátku přišla slabá, obzvláště první třetina. Jednoduchý příběh, slabé dialogy, povrchní představení osob a země. Literatura pro děti.
Přesto jsem si postupně hlavní hrdiny oblíbila a nakonec jsem byla docela spokojená. S prohlubujícím se vztahem Cuchenana a Minangara se dialogy staly vtipnějšími a ironický humor spolu se stydlivostí Cuchenana si mě nakonec získaly. Těšila jsem se na další příběhy a na bytosti, se kterými se poměří.
Je to prostě pohádka. Možná lepší ji číst kolem Vánoc, tam by dobře zapadla.
Takže pokud se vám líbí příběhy, ve kterých najdete draka, kouzelný meč, princezny a pidimužíky, čarodějnice a skalní trolly, samozřejmě neporazitelného cudného hrdinu, lapky a nebezpečná individua, spoustu bojů a dobrodružného putování, necudného barda a povolné děvečky, zkuste se ponořit s touto knihou do světa pohádkové fantazie. Neobjevíte nic nového, ale vrátíte se do věku, kdy jste věřili na hrdiny, víly a trpaslíky, čest a dobro a kdy bylo skoro vše možné.
Klasické fantasy meče a magie mi nikdy k srdci nepřirostlo. Ale prvotina Michaely Merglové můj chladný postoj k fantasy žánru zcela změnila. V příběhu se setkají dvě zdánlivě nesourodé dvojice mužů - prostořeký a užvaněný bard minangar, který nenechá na pokoji žádnou sukni a bývalý otrok Cuchenan, který pomocí bájného kouzelného meče skolí draka. A dobrodružství začíná. Svět je tu zabydlen postavami s krkolomnými jmény a nejen skrz jména z příběhu dýchá atmosféra irských vřesovišť a rázovitých obyvatel delavy. Setkáme se tu se skřetem, kamenným trollem, přadlenou osudů, nechybí zde napínavé souboje, ve kterých se tělními tekutinami rozhodně nešetří, vtipné slovní přestřelky, ale hlavně se v knize jako leitmotiv objevuje nenaplněná láska a pocit vlastní nedostatečnosti u obou hlavních postav. A jistá předurčenost či osudovost. Příběh vás chytne a nepustí a myslím, že výtečná psychologická propracovanost všech postav, které příběh zabydlují, mu rozhodně prospěla, protože jsou lidské, mají své chyby a pochybnosti, své vrtochy a slabé stránky a tak se s nimi může čtenář lehce ztotožnit.
za mě rozhodně deset bludišťáků z deseti a já se už nemůžu dočkat, až dočtu pokračování, kterým je neměné namakaná Píseň severu.
(SPOILER)
Hodnocení 5⭐/5⭐
Zajímavý příběh o spletitosti osudu otroka Cuchenana a začínajícího barda Minangara. Po smrti svého pána se otrok Cuchenan rozhodne odejít (utéct) a směruje k Dussu, cestou je ovšem překvapen dračím ohněm a lidským řevem. Jeho instinkty mu velí pomoct, proto odláká draka k sobě a pomocí šeptající ho meče z kmenu stromu, ho také zabije. Pan Dussu ho přivítá jako hrdinu a nabídne mu místo ve své družině. To vše je zastřeno věštbami a proroctvími, že snad přišel sám Luga. Tady přichází na scénu chlípný bard Minangard, který touží vystupovat ve velkých síních s velkolepými baladami, a to nejraději z dobrodružství udatného drakobijce. Jeho posedlostí jsou ženy a svým podlézavým chováním, a dokonalou poetičností dokáže uhranout každou, která mu na to skočí. Dokáže se tato nesourodá dvojice dát dokupy a zažít spolu plno dobrodružství? Nebo se snad z nich stanou přátelé na život a na smrt? Co je v tomto příběhu větší zbraň – kouzelný meč či bardova loutna a zpěv?
I když v této knize vidím jisté podobnosti s jinými světy, jinými příběhy a jinými postavami, musím přiznat, že mě kniha neskutečně bavila. Kniha jako celek byla velice čtivá a stránky doslova běželi (větší fond písmen a menšímu formát knihy),ale vůbec to nevadilo. I přes to, že kniha neoplývala originalitou, její historie byla pěkně formulována stylem balad i když bych jich tam klidně snesla i více. Dialogy byli vtipné a postavy mě bavili, historie postav byla také pěkně po částech odhalována. Jako každé správné klasické fantasy, byli postavy kladné a jako zpestření tam byly Minangardovy zálety s vdanými ženami a následovné utíkání, před manželi a otci děveček oděných jen v bílých propocených prostěradlech. Navíc jeho neukojitelnou touhou o tom psát balady, o děvečkách a o velkém a udatném drakobijci… z kterého jeho balady udělali doslova Boha s kouzelným mečem. Na to, že to byla první kniha této spisovatelky byla pro mě dokonala a už se moc těším na další příběhy této dvojice.
Podle mého mínění jde o dobrou fantasy knihu. Při četbě jsem se bavil i když je místy maličko ukecaná. Fritz Leiber to není, ale mě se líbila. V každém případě ji doporučuji.
Na začátku knihy bych řekl výborná fantasy, takových jen houšť a více. Bohužel, po prvních zhruba 100 stránkách se to začne cyklit, hlavní hrdinové usilovně chlastají, bard navíc pořád někoho klátí. Je tam pár zajímavých myšlenek, které občas problesknou, ovšem i několik dějových nelogičností, které znechucují při čtení. Mě osobně celkem hodně dále například vadilo, jak seveřan neustále v mysli řeší: " ona pro mě není, byl jsem jenom otrok, nic nemám" a tak dále. Člověk by už zase jednou měl chuť po nějaké době na čisté fantasy, kdy ocel řinčí, šípy sviští, hlavní hrdina o sobě nepochybuje a jde do akce naplno, jestli mi rozumíte. (Ano, něco ve stylu barbara Conana, Turlogha O´Briana či Cormaca Mc Arta.) Méně keců, žádné psychologické úvahy o nesmrtelnosti chrousta a více akce. Myslel jsem si zpočátku, že Píseň oceli bude právě taková čistá fantasy meče a magie, bohužel jsem se spletl, není tomu tak. Přesto se to číst dá docela dobře a nějaké napětí a akce je tam také. A souhlasím, bard ochlasta a sukničkář je klišé. Howgh.
Tohle je úplně dokonalá knížka. Chvilku trvá, než se hlavní hrdinové dají dohromady, ale pak je to velká paráda. A konec mě moc navnadil na pokračování!
S heroickým přemáháním jsem to dala do poloviny. U prvotin jsem ochotná přivřít oči, ale tady i se zavřeným třetím a čtvrtým okem, bohužel ne. Trochu Conan, Geralt a snad i Herkules v jedné osobě a k tomu bard (nepoučitelný pitomec, který neví, do kterého dolíku dřív zasunout svůj kolík) až moc podobný Marigoldovi. Scházelo mi ztotožnění se aspoň s jedním z hrdinů, výrazný zvrat nebo vývoj postav. Žánrové očekávání kleslo na úroveň tuctovosti a klišé. Smutné, když se autorka hlásí ke spolupráci s Triumvirátem, který má seznam klišé delší než nákup před Vánoci.
Klasická hrdinská fantasy jen lehce šmrncnutá Geraltem a Marigoldem (a za to jedna hvězda dolů), zkrátka pěkné dobrodružně magické počtení.
Příjemná a čtivá kniha, jednotlivé příběhy se mi líbily. Bavily mě různé bardovy eskapády. :) Drobným minusem jsou za mě jména hlavních postav, dost dlouho mi trvalo, než jsem si na ně zvykla. Což je ale opravdu detail, takže jako celek jsem si knihu užila.
Čistý průměr, nic víc od toho nečekejte. Možná poslední povídka s přivřenýma očima by stála za čtyři hvězdy (nebýt posledního příběhu, dal bych dvě hvězdy)
Nemá to prostě hloubku.
„Drakobijec z Dussu a slovutný bard z Údolí splétající skvělé písně o jeho hrdinských činech – to bude žrádlo!“
Příběh o bývalém otrokovi Cuchenanovi, který po smrti svého pána odešel, a začínajícím básníkovi Minangarovi z Údolí, kterému nikdo z vesnice nevěří, že by se z něj mohl stát opravdový básník. Co svět nechtěl, tihle dva se seznámí a začnou spolu cestovat. Zatímco odvážný Cuchenan plní královy rozkazy a vyhrává epické souboje, tak sukničkář Minangar vysedává po hostincích a ve volných chvílích o něm spřádá epické básně.
Píseň oceli je autorčin knižní debut. Je to taky zároveň první kniha, kterou jsem od autorky četl a neskutečně jsem si to užil! Styl psaní mi opravdu sedl, kapitolky nebyly dlouhé a mezi postavami jsem se neztrácel. Co mi ale fakt vadilo, byl počet chyb... tolik chyb jsem nikdy v knize od Epochy neviděl. Nejčastěji to byly překlepy, chybějící písmenka nebo opakující se slova. Ale i přesto jsem si knihu užil a všem fanouškům klasické fantasy ji můžu jedině doporučit!
A jen tak mimochodem, taky vám duo Cuchenana a Minangara, tak moc připomíná duo Geralta a Marigolda ze Zaklínače?
Štítky knihy
draci nadpřirozené bytosti putování meč a magie česká fantasy
Autorovy další knížky
| 2019 |  Píseň oceli |
| 2021 |  Krásky a vetřelci: Pulp stories |
| 2020 | Prokletá věž |
| 2021 | Píseň severu |
| 2022 | Píseň války |
Abych si dala ruku na srdce, z prvních cca 50 stran jsem byla lehce rozpačitá. Na čtenáře je totiž hned na začátku vychrleno hned několik jmen a já měla problém zorientovat se v tom, kdo že to má být vlastně ten hlavní hrdina a co se to teda děje. Řekla jsem si ale, že knihu neodložím a zkusím jí dát ještě dalších 50 stran. A jak ukazuje mé hodnocení, rozhodně jsem neprohloupila. Píseň oceli se pro mě stala velice milým překvapením a obrovskou bombou. Hlavní hrdiny (teď už vím, že jimi jsou tedy Cuchenan a Minangar :D) jsem si oblíbila poměrně rychle a spolu s nimi i další postavy, které v knize dostaly nějaký prostor. Každý z příběhů mě dokázal něčím upoutat a zapříčinit, že mi mizely stránky před očima a kolikrát jsem neměla problém přečíst 100 stran na jeden zátah. Dovolím si konkrétně zmínit příběhy "Ohava" a "Pravidla hry" jako ty, co mě bavily asi ze všech nejvíc a u kterých jsem byla velice napjatá. Stejně jako někteří ostatní zdejší čtenáři i já jsem si během četby nemohla odpustit jistého srovnání se Zaklínačem, kterému se Píseň oceli v ledasčem podobá. Mně osobně ale styl vyprávění Míši Merglové vyhovoval víc než ten Sapkowského a celkově pro mě kniha byla čtivější a lépe stravitelná. Za mě tedy jedno velké doporučení a už se moc těším, až se v blízké době pustím do pokračování :)