Paví hody
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/497742/bmid_pavi-hody-cBt-497742.jpg
4
378
378
Venkovská románová kronika. Velké dějiny hýbou nebývalou silou i malými městečky – Horní Jelení je toho důkazem. Podivná sešlost, při které se místní obyvatelé oddávají pavím hodům, oživuje dávné démony, rodinná tajemství a především touhy, bez nichž by svět utonul v nehybnosti. Jak žít a přežít, když kolem bouří historie? Dramatické osudy první poloviny 20. století vás zavedou do jelenské divočiny, do krásné vily po Němcích v Trutnově i do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Příběh a rodinná kronika z Pardubicka, Horního Jelení, vypráví o přátelství a rodinných vazbách. Odehrává od prvních let První republiky do konce roku 1946.
Nejprve se seznámíme s dvěma přáteli, Tondou Markem, malířem a natěračem, člověkem, který mistrně ovládá barvy, dokonce vidí, jakou barvu mají jednotlivé lidské duše a Václavem Janebou, nádeníkem. Ten má sen odejít za příbuznými do Ameriky.
Ale osud plány zkříží a v další části knihy se seznamujeme s rodinou Václava Janeby, hrdinou je jeho ? syn Jenda.
Jenda se v době Protektorátu rozhodne odejít se svým nejlepším kamarádem za svou dívkou Alžbětou na Slovensko do Trenčína bojovat proti fašistům. Ale opět se osudy hrdinů vyvíjí zcela jinak než by si přáli.
Líbily se mi opakující motivy (pohřešovaní a nezvěstní), dívky váhající mezi muži, možnost spřízněnosti Jeníka a Oty (je možné, že byli bratry ?), dále drobné, někdy anekdotické, někdy smutné příběhy, které si hrdinové vypráví, další, živé vedlejší postavy (krámská Vlastina, dohazovačka Rumová pralinka, květákový magnát, strýc Čeněk, ale především nešťastná Jaruna. Její osud musí dojmout každého). A podstata pavích hodů mě pobavila. Má to být také narážka na to, že věci nejsou takové, jaké se zdají být?
Na knize se mi moc nelíbil závěr. Připadal mi takový zkratkovitý ... Možná jsem knihu úplně nepochopila. Je možné, že to je osud, který si pro Jendu autor vysnil? Je to to, co se opravdu stalo?
Naopak se mi velice líbil květnatý a bohatý jazyk, kterým je kniha napsaná.
A také grafická úprava nakladatelství Vyšehrad a krásné ilustrace Sabiny Chalupové.
Štifter umí. Paví hody se mi líbily o něco víc než Sběratel sněhu, autor pěkně zraje a už teď se těším na další knihu.
V Pavích hodech se časové linie zajímavě proplétají, kousky příběhu se pomalu skládají a osudy hlavních hrdinů doplňuje spousta drobných příhod. Ačkoli třeba ani nemají na pozdější děj vliv, ty povídačky jsem si užívala. Krásně doplnily atmosféru městečka. Ani mi nevadilo, že prolínání časových rovin a střídání vypravěčů je teď skoro v každé knize, nebo že je tu opět téma druhé světové války. Štifter naštěstí zpracoval delší období a zvládl to podat zase trochu jinak.
A podstata "pavích" hodů pobavila.
Rozhodně jedna z těch nejlepších knih, co jsem letos četla.
Jan Štifter, novinář, publicista a spisovatel v jedné osobě nám tu předkládá opět příběh utkaný z vybroušených vět. Jeho styl vyprávění se mi moc líbí, ale v tomto díle jsem se trochu ztrácela a konec jsem si musela pročíst několikrát, abych ho pozřela správně. Nicméně se budu těšit na další setkání. Doporučuji.
Tak jo, teď si trochu nakálím do vlastní záložky... co mi totiž tolik chybělo u Neděle odpoledne, mi tady bohužel vůbec nesedlo... přílišná slovní košatost jako kdyby zastínila důležitost vyprávění... a to jsem se těšila na nový příběh jako malej Jeník... jen zkrátka tahle místy přesolená paví hostina úplně nenasytila mé knižní pohárky... smutné, ale možná jen moje mysl nebyla zrovna ve formě a je chyba na mé straně intelektu... zkusím to zase příště.
Můj třetí Štifter, po jedinečném Sběrateli sněhu a Café Groll. Tedy vlastně čtvrtý, ale Světlo z Pauliny jsou povídky, a tak tolik nesrovnávám.
Tentokrát nejsme v Českých Budějovicích, ale na pardubicku, ale opět autora bezpečně poznávám; píše dost nezaměnitelným stylem napůl skrytých, vzájemně se prolínajících příběhů, a stejně jako ve Sběrateli sněhu se pomaloučku zlehýnka přibližujeme k překvapivým pointám, které jsou jen naznačeny a my si leccos musíme domýšlet. A opět se setkáváme s osudy drobných lidiček, které dále žijí ve vzpomínkách a vyprávěních těch, co zůstávají. Smrt, láska, vztahy rodičovské, manželské i ty utajené. Nevěra, válka, nebo taky partyzánský život trochu jinak...
Jan Štifter píše způsobem, který chytne za srdce.
Ale možná proto, že jsem z města, takže mě genius loci starých Českých Budějovic uhranul, možná proto, že obdobných venkovských příběhů jsem už četla víc, anebo z nějakého úplně jiného důvodu, který ani neumím vyjádřit, ale přeci jen, první dvě knihy autora, které jsem četla, jsou pro mě nepřekonané. Takže "jen" za čtyři, ale rozhodně hodně dobré čtení.
Sběratel sněhu mě příliš nenadchl, takže jsem k Pavím hodům přistupovala se zvědavostí, jak to bude tentokrát...a bylo to skvělé, až si říkám, kde tehdy nastala chyba. Knížku je určitě třeba číst pozorně a rozhodně nejde o oddychovou literaturu. Je to taková literární a lingvistická lahůdka, místy až snová. Autor píše trochu mezi řádky, něco musíte odtušit, ale mně ten styl tentokrát oslovil a sedl.
Tak tohle jo! 10/10
Počáteční motání se kolem barev mě zase až tak neuchvátilo, byť je to myšlenka zajímavá, ale nakonec se děj krásně rozvinul a zcela mě pohltil.
Pořád nemůžu rozklíčovat proč by kniha měla být "češtinsky" náročná. Ano, spousta věcí jsem si musela sama pospojovat nebo se k nim vrátit, protože mi najednou něco nesedělo nebo jsem si řekla "cože, to jako fakt?", ale to přece tříbí mysl čtenáře.
Určitě si přečtu i další autorovi knihy.
Venkovská kronika z první poloviny 20. století. Kniha je psána originálním jazykem, který mi úplně nesedl.
Knížka se mi hodně líbila, příběh byl zajímavý a reálný, postavy a dobové reálie a ukotvení v čase a místě velmi dobře zachycené. Některých účastníků mi bylo upřímně líto (třeba Jaruna si určitě mohla prožít i něco hezčího) a pak ta situace kdy kluci naivně odešli na Slovensko pomáhat odboji a partyzánům byla pro rodiče asi opravdu extrémně náročná na přijetí, ale tohle určitě bylo v té době asi běžnou součástí života.
No jen na Paví hody bych fakt jako pozvaný asi fakt jít nechtěl. Co mě naopak velmi zaujalo bylo na začátku (a pak vlastně i v celé knize) to "barevné vnímání a typologie".
Zajímavá kniha ke které jsem se dostal díky manželce a jsem rád, že jsem si ji přečetl, spousta podaných informací byla obohacující a rozšiřující povědomí o životě lidí nejen v pohraničí před/v průběhu/po 2SV.
Krásně napsané. Skvělá čeština, pohlazení. Nicméně jsem si musela dávat hodně pozor na vazby. Nic není zcela napsané a spoustu věcí si čtenář musí domyslet. Ale má to svoje kouzlo. A to se cení.
S tvorbou Jana Štiftera už mám nějakou zkušenost - a to dobrou, takže když jsem zjistila, že panu autorovi vyšla nová kniha, věděla jsem, že si ji budu chtít přečíst.
Paví hody začínají docela nenápadně - nějakou dobu bylo těžké říct, jakým směrem se bude děj stáčet. A možná právě proto jsem měla zpočátku potíž se do knihy více ponořit, začíst se - a možná proto moje hvězdičkové hodnocení skončilo na průměru. V druhé polovině knihy jsem se ale pořádně začetla a začala si knihu více užívat.
Autor umí skvěle zachytit atmosféru a popsat postavy, jejich svět. Dějová linka se může zdát zdánlivě jednoduchá, ale čtenář přesto musí číst pomalu a obezřetně, protože řada detailů se skrývá mezi řádky. Ve výsledku se tak ze zdánlivě jednoduchého příběhu stává příběh docela velký. Malá obec, nenápadné obyčejné postavy, ale přesto velké dějiny, které se dotýkají všech.
Jazykově je to skvostné dílo, které lahodí oku i duši. Pokud máte rádi poeticky laděnou a květnatě psanou literaturu, která je trochu náročnější, tady byste si mohli přijít na své.
Pokud se vám tvorba Jana Štiftera líbí, mohu doporučit - a uvidíte sami, jak vám to bude sedět.
No tak tohle na mě bylo hodně pomalé čtení. Autorův osobitý styl psaní byl pro mě hodně náročný, některé stránky jsem musela číst několikrát abych se zorientovala, kde vůbec jsem a aby mi všechno dávalo smysl. A střídání dějových linek mi to moc neulehčilo. Chce to opravdu pozorné čtení.
Autor vychází ze skutečných událostí lidí z jedné vesničky ve válečném období. Většina zmiňovaných postav mi nesedla, takže možná i proto se mi to tak těžko četlo. Co si ale budu určitě pamatovat bude postava Jaruny, tak moc jsem jí přála lepší život...navíc zmínka o narození děťátka, to jsem měla slzy na krajíčku..noo hodně děsivý.
Nicméně krásná obálka a krásné ilustrace uvnitř, ale bohužel tohle nebyl můj šálek kávy.
Tohle jsem si tak užila! Tohle byla neskutečná čeština, která hladila. Úžasná stylistika, skladba vět a vybraná slova. To bylo tak krásné, až jsem byla dojatá slovy, nikoli samotným příběhem. Akorát ten konec na mě byl trochu zmatený, trochu neuzavřený a musela jsem si poslední dvě kapitoly přečíst asi třikrát. Vůbec jsem nepochopila kdo se vzal v lese, čí to byly děti a jaktože. Takže tohle mi trochu zkazilo dojem, ale jinak výborné.
Tonda a Václav - kamarádi z Jelení. Poetický malíř a natěrač a silák, který umí nejen vzít za každou práci, ale má i fištróna. Od krátkého soužití těchto dvou se odvíjí příběh vesnice po první válce přes tu druhou. V přední roli zůstává rodina Václava, který pro své sousedy jednou za rok pořádá bizarní paví hody, ale těch lidských příběhů přes dvě generace je tam mnohem víc. Co však tuto knížku povyšuje nad jiné na podobné téma je to, že je napsána nádherným českým jazykem!! A děj knížky doplňují krásné ilustrace Sabiny Chalupové.
Jejej, tohle ne. Nějak jsem se v tom v polovině ztratila a až do konce nenašla. Všemi silami dočteno. Těším se na lepší knihu.
"Sběratel sněhu" mě nadchl, také "Světlo z Pauliny", "Cafe Groll" i "Kathy", ale tahle, ač jsem ji měla dlouho rezervovanou v knihovně a ač jsem se na ni moc těšila a ač je jazyk opět krásně poetický, mě bohužel za srdce zas tak nechytila, spousta postav, z nichž ani jednu jsem si neoblíbila. Spíš jsem z knihy měla takový zvláštní pocit a jak tu už někdo psal, od Jana Štiftera jsem zvyklá na lepší...
Jan Štifter oplývá nesporným vypravěčským talentem, což v Pavích hodech dokládá hned několik postav obdařených osobitým charakterem i dalšími zajímavými atributy, stejně jako barvitě vylíčené prostředí východočeského maloměsta. Udělal by lépe, kdyby se spokojil jen se zachycením osudů jedné rodiny, poznamenaných dramatickými událostmi první poloviny dvacátého století, místo aby uprostřed vyprávění nečekaně přehodil výhybku směrem ke Slovenskému národnímu povstání? Jeho nová kniha v níž výjimečně upouští od svého oblíbeného konfrontování historie s dneškem by potom sice nevzbuzovala takové rozpaky, pokud jde o samotnou zápletku, avšak rázem by se stala jen další z řady románových kronik, jakých se dnes v tuzemské beletrii objevuje několik do roka.
Asi byla chyba jít do historické knihy po historické knize. To je trochu těžkost české literatury, že je toho přehršel. Nevím, zda byl problém v předchozím klenotu nebo stylu, ale Paví hody mě nechaly bohužel chladným.
Štítky knihy
česká literatura ságy české romány
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Hodně jsem váhala, jak knihu hodnotit. Nějakou dobu mi doma ležela a moc se mi do ní nechtělo. Obálku má krásnou a o to víc mě dráždil její název - opravdu jedli pávi nebo ten výraz znamená něco jiného? Štifter je jeden z mých oblíbených autorů, takže jsem knížku nemohla vrátit nepřečtenou.
Jestli jsem to dobře pochopila, tak opravdu jedli, ale něco jiného; o takových hostinách jsem nikdy neslyšela, i když je jasné, že za války lidé jedli cokoli a bez předsudků. Meziválečná a válečná doba je v tomto románu podaná zase trochu jinak, hlavně skrze prožitky a pocity postav. Styl je místy tak poetický, až jsem si nebyla jistá, jestli text chápu správně. Ledacos si člověk musí sám domyslet, takže se knížka nedá jen tak zhltnout. Líbily se mi hlavně příběhy o osudech sousedů i ty, co vyprávěla Alžběta. Zase mi to připomnělo vyprávění mojí babičky. Celý román se nese v neveselé náladě, jako by žádnou z postav nečekaly lepší vyhlídky.
Takže ano, knížka se mi líbila, ale za srdce mě úplně nevzala.