Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441472/bmid_normalni-lidi-rxI-441472.jpg
4
843
159
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.... celý text
Přidat komentář
Cekala jsem vetsi mazec. Skoda, ale precteni nelituji. Snad se priste trefim lepe.
No, takové milé čtení pro ženy, chlap by to nekousl. Pulitzera asi nedostane, ale takle na dva dny do vany neurazí, pobaví, chytne, toho kluka máte rádi, tu holku taky vlastně, někdy vás štvou, ale to už je samo o sobě dobře když vás postavy štvou, pak je to dobře napsané.. takže na lehký víkend doporučuju, ale nečekejte knihu roku....
Ať už se příběh zalíbil, či nikoliv; ať už tito normálně nenormální persony iritovaly až na hranu možností; ať už někomu připadal román spíše jako laciný příběh do mládežnického seriálu z devadesátek... vyznění a podtext naservírovaný Sally Rooney byl jednoduše brilantní. Vzájemná (ne)důvěra, pochopení, jakási odtažitá blízkost a snaha zalíbit se těm "správným", oblíbeným a zkrátka "normálním" lidem mi připadaly až žalostně blízké a neustále aktuální. To poselství, že nezáleží, kolik času s blízkou duší strávíme, nýbrž na tom, kolik porozumění a důvěry nám dal a zákonitě také vzal; že jakékoli drobné rozhodnutí dokáže obrátit nejeden život naruby a nemá sebemenší smysl analyzovat hloubku šrámů na srdci. To poselství mi bude v hlavně ještě dlouho rezonovat... Aby byl tento titul doceněn, nelze jej dle mého názoru chápat jako zamilovaný young adult románek. Navíc mi vyhovovala forma přímých řečí, která stírá rozdíly mezi nahlas mluvenou a sdílenou myšlenkou a vytváří dojem melancholického snění.
Asi nejsem cílová skupina. ale mě to vůbec nechytlo. Všechny postavy mě štvaly, název knihy bych přejmenovala na Nenormální lidi.
Irsko 2011, střední škola
On: hráč fotbalu, oblíbený introvert, svázaný tím, co si o něm spolužáci myslí
Ona: komplikovaná osobnost bez přátel s provokativním vystupováním, postrádá vřelost
"Marianne žije volně jako pták, vnímal to. To on se zachytává v různých pastech."
Začíná to jejich pusou a pokračuje nepředvídatelně dál, každá strana tě překvapí. Střídají se jejich pohledy.
Kniha nemá pevné schéma, či lehce popsatelnou chronologickou linku a strašně těžce se uchopuje, natož pak zařazuje do žánrové škatulky.
Sleduješ mladé lidi v Irsku (2011-2015), kteří se plácají životem a neví, co od něho chtít.
Když už si myslíš, že ukotví (ať už ve vztahu nebo názorově) nastane zvrat a ty vypluješ s hrdiny úplně jiným směrem.
Řeší se tu život a touha zapadnout. Co je konvenční nebo společensky přijatelné? Když nejedeš v zajetých kolejích,
je těžké hledat vlastní cestu. Jak je obtížné nepřetvařovat se a snažit se zavděčit společnosti.
Výsledný dojem jednoznačně pozitivní. Až se divím. V průběhu totiž převládala chaotičnost. Hodně se skáče v
časových blocích, chybí uvozovky, je tu HODNĚ filozofických (existenciálních) monologů.
Velké plus za pouhé nakousnutí věcí a ponechání prostoru pro fantasii čtenáře.
Otevřeným koncům neholduju ale tady to pasovalo.
Možná, kdybych byla "very young adult", líbilo by se mi to, a možná taky ne. Seriál jsem neviděla, ale atmosférou mi kniha připomíná seriál mého mládí Beverly Hills 90210 a ty nejhorší hlášky odtamtud. Pořád někdo krčí plecami, dialogy ve stylu: "Pamätáš, ako sme včera tancovali?".
To už byl lepší dialog z natáčení z Básníků a jemný pátek s hořčicí.
Za co dostal román tolik ocenění, to jsem nepochopila.
Nevím, připadá mi to o ničem. Možná, kdybych to četla v originále, procvičila bych si alespoň angličtinu.
Poučení pro mě zní: nenechat si doporučovat knihy od lidí, které neznám nebo alespoň nevím, že se nám líbí podobné knihy.
Knížka mě naprosto pohltila svojí jednoduchostí a příběhem ze života, se kterým se určitě velká většina z nás dokáže ztotožnit a vzpomeneme si na toho jednoho člověka, se kterým máme nebo jsme měli takové to nevysvětlitelné pouto. Knížka byla hrozně krásná, ale zároveň smutná a celkově ani nevím jak ji popsat. Některé věci hold prostě popsat nejdou.
Normálny život normálnych ľudí napísaný s ľahkosťou a jemnosťou. Žiadne veľké myšlienky, ktoré by vám zmenili život ale krása tejto knihy je ukrytá medzi riadkami. Táto mladá autorka je proste moja krvná skupina.
Ruku na srdce, kdo se někdy necítil jako jediný člověk na světě, osamělý, odtržený od všeho a hlavně všech, hledající cosi...
Příběh 2 lidí, kteří se snaží vyrovnat sami se sebou, mezi sebou navzájem i se svým okolím, poznávat život a existovat.
Normal People se četlo samo. Uvěřitelný příběh ne úplně záporných ani ne úplně kladných postav se nějak zvláštně vymyká ostatním. Autorka se nepřetvařuje, nedomýšlí... prostě vypráví. Nezvyklá rovina "třídní nevyrovnanosti", kdy Marianne se snaží získat stipendium pouze z prestiže, zatímco její přítel Connell, jehož máma u Marianne doma uklízí, stipendium zkrátka potřebuje.
Dočetla jsem se, že Sally Rooney a její knihy byly přirovnány k novele Kdo chytá v žitě. Nepopírám podobný nádech, ačkoli za ten nejspíš vděčí kniha pouze věku hlavních postav. Jinak vyprávění chutná jinak, neamericky a hlavně - hlavní postavy jsou ambiciózní, chytré (nejen selsky, ale i tak nějak školně) a žijí ve světě přeplněném možnostmi.
Marianne a Connell sa poznajú zo školy, majú však spoločné ešte niečo. Jeho matka chodí pravidelne upratovať dom Marianninej rodiny. V škole sa spolu nebavia. Connell chodí pravidelne pre svoju matku k Marianne domov, tam sa sa dajú do reči.
Príbeh je o tom, ako sa ich vzťah vyvíjal počas strednej a vysokej školy, o ich schadzaní a rozchádzaní.
Nedá sa poprieť, že sa navzájom priťahujú, to ale ešte nemusí nič znamenať. Kniha potvrdzuje, že vo vzťahu je dôležitá komunikácia. Niekedy nestačí ani to, možno ide o správne načasovanie.
Veľa recenzií hovorí, že je to len ďalší zamilovaný young adult príbeh. Možno na tom niečo je, ale ja ju s čistým svedomím odporúčam aj "starším" ročníkom. Žiadne sladké rečičky a naivita vás nečakajú. Okrem iného vidím pridanú hodnotu vo veľmi realistických konverzáciách medzi M a C.
Celkovo sa kniha veľmi príjemné čítala a hlavným postavám som držala palce.
Autorka okrem lovestory načrtla aj tému toho, čo je vlastne normálne a kto to určuje.
Nemôžem si pomôcť, ale pri čítaní sa mi neustále v hlave vynáral film/kniha "S láskou, Rosie".
Kde začať. Veľmi precenená kniha. Až natoľko, že dostala nomináciu na Man Booker Prize. Nepochopiteľné.
Aj klišé young adult príbeh priateľstva s výhodami sa dá napísať dobre, zaujímavo či inovatívne. Tu sa to nestalo. Kvalita knihy miestami hraničí s brakom, napísaná v štýle lepšieho stredoškolského slohu bez nulovej literárnej hodnoty. Vie vôbec autorka čo je to metafora? Ani to čo je psychologizácia postáv alebo ich motivácia. Veľmi mi to tam chýbalo. Občas mi to prišlo akoby zobrala kúsky amerických béčkových seriálov a poskladala ich dokopy. Z príbehu bolo jasné, že dve hlavné postavy majú medzi sebou hlboký vzťah, no vykreslený bol veľmi povrchne a plytko. Takisto naznačené závažné témy ako depresia, týranie či šikana, všetko akoby len kĺzalo po ľadovom povrchu a jemne ťukalo, či hladkalo a nechcelo dovoliť, aby tá vrstva ľadu praskla a poškodila sa. Sally, aj toto bola metafora!
Požičiam si vetu z knihy Trhlina v čase od Winterson, ktorú som paralelne čítala popri tejto a stačí na charakteristiku:
"Kluk potká holku, co má problémy - Šípková Ruženka, Zlatovláska." No a potom sa to obráti...
Absolútne som sa nevedela vcítiť do žiadnej situácie (okrem tej, keď Connor číta knihy) a celý čas som prevracala očami. Ak je toto obraz dospievajúcej generácie, tak tento svet teda čaká niečo oveľa horšie ako súčasná pandémia.
Zachytila som viac ráz porovnanie s knihou Osamelosť prvočísel, čo je vzhľadom na NP masterpiece a príde mi to priam urážlivé.
Premýšľala som, či by sa mi kniha páčila, keby som mala o 20 rokov menej, ale keď má človek už za sebou stovky dobrých kníh, nemôže niečo takéto plytké považovať za dobrú vec. Dočítala som s úľavou. Ak som niekoho urazila, tak ma to mrzí, ale stojím si za tým. Ďalšiu knihu od SR čítať nebudem. Hawk.
Uznávam, že nie som cieľová skupina, ale to nie je dôvod, prečo knihu hodnotím priemerne. Nemám nič proti young adult a tiež mi je jasné, že tento žáner stavia hlavne na príbehu a že nejaká umelecká hodnota ide väčšinou tak trochu bokom. Lenže, pokiaľ sa nemýlim, Normálni ľudia do kategórie YA oficiálne nespadajú. A tu vzniká malý problém, ako vnímať všetky tie ocenenia a knižné nominácie (všeobecný hype okolo nekomentujem), pretože pri toľkých ováciách sú isté očakávania namieste. Nie som literárny kritik, ale podľa môjho skromného názoru má tento román s hodnotnou literatúrou spoločné sakra málo. Spracovanie príbehu, sloh, štylistika – slabý priemer. Slovenský preklad – podpriemer (doslovný preklad afektovaných amerikanizmov „ó áno!“, „ó určite!“ vyskakujúcich z každej tretej strany pôsobil amatérsky, až obťažujúco...).
Ak by som mala môj celkový dojem charakterizovať jedným slovom, bola by to PLYTKOSŤ. Plytkosť prepieraných vzťahov, plytkosť hodnôt, na ktorých zúčastnené postavy stavajú svoju existenciu, plytkosť zhodnotenia dôsledkov ich činov. A korunu celému dáva pisateľská plytkosť....tak málo štylisticky vyzretý text som už naozaj dávno v rukách nedržala.
Aj z týchto dôvodov mi porovnávanie s Giordanovou Osamelosťou prvočísiel príde úplne mimo. Paralela s "inakosťou" charakterov hlavných postáv tam určite je, ale tam to končí. Viem si predstaviť, že ak by sa načrtnutého scenára zhostil Giordano, dopadlo by to úplne inak (keď dvaja robia to isté, nie je to to isté). Osamelosť prvočísiel je čitateľský zážitok, Normálni ľudia sú nositeľmi nahého príbehu. Sally Rooney má pred sebou ešte poriadne dlhú cestu.
Dobre napísané, no slovenský preklad sa teda nepodaril - obshahoval veľa bohemizmov, štylistických chýb.
Čo sa týka príbehu, dá sa povedať, že ide o výpoveď jednej generácie, samotné fungovanie mileniálov, zaradenie sa do spoločnosti, vzťahy... Definovala by som to skôr ako YA literatúru, určite to viac povie ľuďom od 18 do cca 26 rokov. Kniha sa čítala dobre (odhliadnuc od prekladu), niektoré myšlienky zarezonovali, no charaktery a problémy postáv neboli prepracované do hĺbky. Ako oddychové čítanie fajn.
Ano, tak toto mozem - bezny zivot, ktory hltate ako detektivku. A v tom je caro dobreho pisania.
Po tom ako som bola sklamaná z autorkinej knihy Rozhovory s priateľmi, tak nadšene budem popisovať jej knihu Normálni ľudia. Ako dôležitú infomráciu, musím uviesť, že som knihu čítala v maďarskom preklade (pretože to bol jediný preklad, kde som si mohla zakúpiť elektronickú verziu knihy, holt moja knižnica na fyzické knihy je príliš malá).
Hľadanie miesta vo svete pri prechode z adolescencie do dospolého života. Akým spôsobom zapadnúť do sveta, do spoločnosti, akým spôsobom byť akceptovaný, kedy sa pretvarovať, ako sa cítiť s niekým pohodlne, čo všetko sme schopní o sebe prezradiť tomu druhému aj na úkor utrpenia, keď to ten druhý zneužije.
Páčilo sa mi to, ako tam autorka prešpikovala svoje dojmy z komerčnej literatúry, ako sa na tom podieľajú aj samotní spisovatelia, akým spôsobom nájsť svoj hlas.
Kniha mala viacero rovín- kniha bola podľa mňa aj generačnou výpoveďou.
Toto mi veľmi preveľmi pripomínalo knihu Osamelosť prvočísiel, obaja hrdinovia sú tak trochu niečím iní, stvorení jeden pre druhého no pri tom spolu z rôznych príčin nevedia alebo nedokážu (?) byť.
Je mi ľúto, že som knihu už prečítala lebo dobré to bolo, veľmi dobré čítanie!
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Normální lidi
(SPOILER) Normální lidé je velice čtivá knížka. Ačkoliv se spíše zaměřuji na klasické a již dobou ověřené autory a díla, pustil jsem se na doporučení do čtení toho krátkého příběhu. Příběh sleduje vývoj mladé, nerozhodné, vzdělané dvojice, kluka a dívky z Irského venkova od středoškolských let po téměř dokončení vysoké školy. Každý pochází z jiné společenské vrstvy, přesto je k sobě po celou dobu příběhu něco nesmírně táhne. Zde snad můžeme vidět často zmiňovanou paralelu s romány Jane Austenové. Většinu knihy tvoří dialogy mezi postavami či vnitřní rozhovory. Jsou napsané velice důvěryhodným jazykem současného světa, popisy a vyprávění se nacházejí v knize minimálně. Děj se posouvá skoky mezi jednotlivými daty (někdy v řádu dní, jindy v řádu měsíců). O událostech se dozvídáme retrospektivně či se přímo odehrávají v současnosti. Po dočtení díla jsem měl pocit, že nejasně definovaný vztah ústředních postav v knize byl komplikovaný, na jednu stranu toxický (skýtal úkryt a útěk od vlastních nevyřešených problémů), na druhou pro oba přínosný (byli si blízcí ve své odlišnosti od zbytku vrstevníků). Název knihy si vykládám jako definici krize, kterou si prochází mnoho mladých lidí v této době (možná vlastně v jakékoliv době), o hledání vlastní identity, vymezení se vůči světu, hledání vlastních hranic a především smíření se se sebou samým (dnes se zdá být společnost více a více různorodá). Ve výsledku mě kniha doslova nenadchla, ale přečtení nelituji a doporučuji lidem, které zajímá náhled do světa lidí vyrůstajících v době sociálních médií a době nepřeberného množství informací (jak se s nimi naučíme pracovat...?).
Chystám se zhlédnout i stejnojmenný seriál, jehož realizace se účastnila i sama autorka (scénář).