Normální lidi
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441472/bmid_normalni-lidi-rxI-441472.jpg
4
848
848
Hlavní hrdinové románu Marianne a Connell vyrůstají na malém městě, ale tím jejich podobnost končí: na střední škole patří Connell ke hvězdám a Marianne je outsider. Když se spolu jednou dají do řeči, změní to jejich život. O rok později už oba studují na vysoké škole v Dublinu. Z Marianny se mezitím stala královna večírků, zatímco nejistý Connell jen velmi těžko nachází své místo ve společnosti. Ačkoliv se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety. Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontování tím, jak daleko dokáží zajít, aby druhého zachránili.... celý text
Přidat komentář
Sally Rooney jsem si začátkem minulého roku zamilovala díky Rozhovorům s přáteli. Ta kniha adresovala přesně ta témata, která pro mě byla v danou dobu aktuální. Normální lidi nejsou stylisticky určeny mladšímu publiku, tematicky ale ano, proto věřím, že co já našla v Rozhovorech s přáteli (partnerské, milenecké otázky), najdou mladší právě v této novince. Postavení jedince mezi vrstevníky, první láska, sex, uvědomění si vlastních pocitů, myšlenek, tužeb, řešení komplikovaného vztahu, kdy neumíte být s nikým jiným, ale zároveň být s daným člověkem je tak zatraceně těžké… Podobně jako v předchozí knize Rooney adresuje témata zejména skrze dialogy hrdinů, častokrát se člověk při čtení přistihne, že uvažuje nad něčím, co ještě před chvíli neměl vůbec v hlavě. Příběh samotný je pozvolný, opravdu jde spíše o vztahovost, o dynamiku přátelství a lásky dvou lidí. Jste-li čtenáři akčního rázu, v tomto směru asi narazíte. Přestože se mi Normální lidi líbily o poznání méně než Rozhovory s přáteli, přičítám to spíše době, kdy ke mně ty dané knihy přišly, být mi 18, věřím, že bych měla hodnocení přesně obrácené. Rooney se rozhodně řadí mezi autory, které budu mít nadále v hledáčku, umí vystihnout problematiku tužeb dané generace a právem je považována za hlas „mileniálské generace“. Normální lidi jsem poslouchala v audio provedení namluveném Terezou Dočkalovou. Tu jsem nedávno vychvalovala až do nebes pro její interpretaci Prasklin Kláry Vlasákové a musím říct, že i podruhé mi sedla. Díky jejímu „odosobněnému“ hlasu vynikají jednotlivé dialogy a nemáte potřebu se stavět na ničí stranu, prostě přijmete perspektivu, kterou daný protagonista nahlíží na svět a chvíli se nad ní zamyslíte.
Pro me to byl pribeh plny nepochopenych citu, nenaplnenych nadeji dvou lidi, kteri spolu chteji byt, ale nevi, jak na to.
Muze to byt jednoduche, ale z ruznych duvodu neni.
Kniha je ozaj tak skvela, ako ju vsetci popisuju. Vidime situaciu z oboch stran, ako ovlada nas zivot ze si myslime co si ten druhy mysli. A pritom to tak nie je. Robime to vsetci mladi aj stari, a prinasa to mnozstvo nedorozumeni, prikladame dolezitost veciam ktore vobec nie su dôležité, teda myslíme si že sú, v danej chvíli sa nám to tak zdá. Ešte že oni dvaja majú príležitosť vrátiť sa vo vzťahu, napredovať spolu a pritom každý aj sam za seba. Krasne popísané vzťahy dvoch ľudí. Ozaj skvelá kniha. Určite doporučujem.
Asi pro jinou věkovou skupinu. Občasné tápání a nejistota jsou v určitém věku běžné, ale destruktivní vztahy a neustálá deprese mě naštěstí minuly. Autorka se možná vypsala ze svých pocitů, jen doufám, že to není obraz nastupující generace.
Na to ako knihu, keď vyšla každý ospevoval a hovoril aké to je dobré, sa mi moc nepáči. Ako nápad to bol dobrý ale vôbec nie dobre spracovaný alebo napísaný. K dočítaniu som sa musela nútiť aby som to mala konečne za sebou.
Vážně rozpaky - a je jasné, že je tady další "generační" kniha. Já jsem už ta generace, co má tohle tápání za sebou a tudíž mě kniha přijde nesmírně plytká. Upřímně, takhle nějak vpodstatě vypadá můj deníček z té doby, nevidím v tom žádné spisovatelské umění, prostě jen zaznamenání plytkosti života, jak nám obvykle teče mezi prsty. A přestože plytké maximálně, i tak mi někdy dělalo divný problém se zorientovat, o co vlastně jde, kdo je ta či ona postava. Pro mě nezajímavá kniha, která mi nemá co říct.
No nevím, rozhodně bych neřekla, že se jedná o young adult. Tento žánr jsem četla tak naposledy v patnácti, ale kdybych si tuto knížku přečetla v tomto věku, zřejmě bych se vyděsila nad představou "skvělé" budoucnosti plné toxických vztahů. A to nejen těch romantických, ale i mezi přáteli. Je to zvláštní, neboť na seriál jsem četla nadšené kritiky a ohlasy, chválící si přirozenost příběhu. V knížce mě to tolik nepřišlo. Též mi vadila nedotaženost při vykreslování charakteristik postav a občasné prokládání příliš popisnými místy většinově rychlý spád děje, který je posouván zejména dialogy postav. Občas mi některé slovní obraty přišly dost nepatřičné, ale na tomto má zřejmě vinu překlad než-li autorka.
Hlavní sdělení knihy pro mě je, že je nenormální být normální. Opět jsem si uvědomila, jak jsem ráda za své přátele a lidi, co kolem sebe mám, resp., jak tu již bylo napsáno v komentářích, za svoji "sociální bublinu". I to je pozitivum knížky.
Zdánlivě banální příběh dvou irských studentů, ze kterého čiší, že jeho autorka ještě nemá příliš mnoho zkušeností a občas to vážně není dobé psaní. Všechno ale nahrazuje síla tématu a brilantní zachycení situací a pocitů jedné generace, díky němuž máte doopravdy pocit, že procházíte životem s reálnými normálními lidmi.
Příběh o Marianne a Connellovi a jejich vztahu, který je tak bolavý, až mi z něj bylo dost úzko. Nic víc o čem ta kniha je, se asi ani nedá konkrétně říct. Je to kniha o vztahu, ale je hodně myšlenková, pocitová a konverzační, takže je vlastně o spoustě dalších věcí, které se ale schovávají pod povrchem a mezi řádky.Tohle není kniha, která bude sedět všem, popravdě, já jsem se ještě stále nerozhodla, jestli mi seděla nebo ne...
Jestli se ale něco popřít nedá, tak je to to, že autorka píše naprosto famózně...
To prostě, to se nedá popsat žádnýma kecama jako opravdovost, čtivost, lehkost, i když všechny vlastně sedí, tak nejsou dostatečný.
Autorka reflektuje spoustu vážných témat, jako domácí násilí, duševní zdraví, šikanu a další. Celou knihou se nese několik zajímavých myšlenek. Mě zaujaly zejména tyto dvě: první, že každý v sobě máme zakódováno něco, co lidi v našem okolí nutí na nás reagovat určitým způsobem, a druhá, že se všichni neustále chtějí líbit těm “normálním lidem” a zapadnout mezi ně, ať už si to připouští nebo ne.
Popravdě mě oba hlavní protagonisti strašně rozčilovali, Connell asi ještě o něco víc než Marianne, ale to je jedno. Jejich vztah byl místy hezkej, ale po většinu času spíš odporně toxickej a bylo mi z něj spíš zle. I když jsou to vlastně lidi mojí generace, přišli mi jak z jinýho světa. Takže nevím, jestli je to mojí sociální bublinou, ale jestli je to opravdu normální, že se lidi k sobě takhle chovaj, tak jsem za tu svoji bublinu fakt ráda.
Takže sečteno podtrženo, ta kniha mě strašně štvala, ale nutila mě přemýšlet, a to by knihy podle mě dělat měly. Doporučit jako top knihu ji nemůžu, ale za povšimnutí určitě stojí.
PS: Tereza Dočkalová v audioverzi opět nazklamala, bylo to skvělý. Jen mi v tomto případě chyběla možnost do knihy psát, asi bych si pár myšlenek podtrhla nebo aspoň přečetla dvakrát za sebou.
Líbí se mi, jak S. Rooney píše a jsem moc ráda, že jsem si přečetla knížku dřív, než se někdy podívám na seriál (jestli vůbec). Psychologický román o mladých lidech, kteří mají svoje problémy, jsou nejistí a citliví a dělají chyby jako všichni "normální lidi", proto bych knihu doporučila mladým i starším, je o čem číst.
Málokdy si vypisuji nebo zakládám při čtení pěkná místa a myšlenky (a pak toho lituji), tentokrát jsem to aspoň jednou udělala:
"I tak si Connell, poté, co v noci dorazil domů, znovu přečetl poznámky k nové povídce, a uvnitř ho zalila vlna radosti - jako by se díval na skvělý gól, jako šustivý pohyb světla listím, úryvek hudby z okénka projíždějícího auta. Tyhle okamžiky štěstí život nabízí všemu navzdory."
(P.S. seriál je také zajímavý, zase jinak - květen 2022)
O této knize není moc co povídat.
Zkrátka: do dospělé literatury se propašovala young adultovka.
Hlavním problémem příběhu je to, že Marianne nechodí k psychologovi a všeobecně se tam všechny postavy chovají dost náhodně. Často i vypadají náhodně. Marianne je ošklivka, pak je najednou kjut (Funguje zde přímá úměra: Čím je hubenější, tím více po ní touží pan Odpadek - čtěte Connell).
Kdyby se to místo normální lidé jmenovalo dementní lidé, tak tomu dám hvězdičky 3 (možná).
Mým nepopulárním názorem je, že to dospěláci milují jen proto, že mají projednou možnost si přečíst něco odpočinkového, i když se to ofiko tváří jako literatura mimo brakovou kategorii.
Moje první zkušenost s autorkou. Na začátku jsem si musela hodně zvykat na styl vyprávění - věcné popisy, nepřikrášlená realita, bez přímé řeči. Když jsem se ale začetla, knihu jsem neodložila. Syrové vyprávění o lásce, přátelství, zradě, zklamání, míjení se, lži, studiu... Zkrátka autorka nám vykresluje čtyřletý úsek životní cesty dvou normálních mladých lidí.
Tady jsem nejdřív sáhla po knize, a pak se teprve přesunula k seriálu - většinou to mám totiž právě naopak.
Co všechno člověk musí obětovat, a jak se chovat, žít či přizpůsobit, aby byl v dnešním světě pokládán za normální bytost. To je otázka, která nás provází touto útlou knihou, ve které i přesto ale nalezneme velké množství emocí. Některým čtenářům se může zdát, že je děj z převážné části o nerozhodnosti a hlouposti mládí, ale je potřeba se podívat i na to, co všechno stojí za rozhodováním ústřední dvojice knihy a pak teprve soudit. Rodina, přátelé, sociální rozdíly a jiné politické smýšlení ... co všechno nás rozděluje a naopak třeba spojuje?!!!!!!!!!! Přes velké rozdíly jsou hlavní postavy knihy spřízněné duše (no strings attached tady dostává úplně jiný rozměr).
Co musím vypíchnout je to, jak je styl psaní autorky osvěžující - kolem ničeho nekrouží hodiny, ale naopak popíše všechno tak, jak to je, a je jedno, jestli se zrovna bavíme o vybalováni nákupu nebo třeba o nějaké peprnější scéně. Jedná se o velmi intimní zpověď dvou mladých lidí v dnešním světě. Podle Guardianu můžeme hovořit o budoucí klasice a já přesto, že si tohle dílko neumím úplně představit vedle třeba takové Austenové chápu, že měnící svět nezastavíš a asi je to tak v pořádku, i když .... “Život je to, co s sebou taháte uvnitř svý hlavy.” “Udělali pro sebe spoustu dobrého, je to fakt, pomyslí si. Lidé se fakt můžou navzájem změnit.”❤️❤️ Ke knize se určitě v budoucnu vrátím !!
Podobný námět můžeme spatřovat u filmu a knihy Jeden den.
Wow. Tohle si dejte, knížku, která takhle dobře rozumí vztahům mezi mladými lidmi, mojí generací, jsem ještě nečetla.
Přes počáteční pocit, že se to čte sice hezky, ale je to taková normálka, jsem se na konci dostala k tomu, že jsem od toho nemohla oči odtrhnout.
(SPOILER) Ke knížce jsem si odskočila od Hledání ztraceného času jako k "oddechovce". Je pravda, že narozdíl od prvního jmenovaného titulu se kniha čte sama a máte nutkání ji dočíst co nejrychleji. Ale při čtení i po něm ve vás zůstává zvláštní skličující prázdnota. Je to dílo o lidech, kteří jsou v mém věku, takže mě četba často pudila k sebereflexi a porovnávání s vlastním životem. Byť se s vnitřními i vnějšími světy hrdinů můj život nijak nepodobá, jejich svět je mi přeci jen blízký a povědomý, byť jej spíš vnímám jako cestující, jemuž se příběh promítá za okny projíždějícího vlaku. V jedné věci mám ale pocit, že se týká všech čtenářů. Každý z nás si v sobě nese určité životní téma, které jen těžko umíme setřást, určitou auru, která nás provází a vyvolává tak u různých lidí stejné reakce na naši osobnost, i když je potkáváme za jiných okolností v úplně jiných obdobích našeho života. A která je naprosto nezávislá na našich vnějších poměrech. Connell tak vyvolává v lidech přes chudé prostředí v němž vyrůstal pocity blízkosti, potřeby se zalíbit a obdivu, zatímco Marianne, která se narodila do společensky příhodnějších poměrů působí nedostupně, nad věcí a určitým, nepopsatelným, iritujícím dojmem, který v lidech vyvolává potřebu jí ublížit. Tyhle dvě na první pohled vzdálené osoby pojí mystická láska, která tak, jak byla zobrazena v knize, ve čtenáři musí zanechat hořký, vyčerpaný pocit jako ty nekonečné hrnky kafe a alkoholu, které se v knize vypijí a cigarety, které se vykouří. A s sebou stáhnou na stejné depresivní dno i všechny okolo. Když Connell začne randit s “normální” a podle něj skvělou Helenou, s níž byl dokonce nějakou dobu upřímně šťastný, vnímá ji jako svůj ideální vztah. O pár kapitol dál se z ní stává nervózní, žárlivá holka co si připadá na vedlejší koleji, až se nakonec nevyhnutelně rozejdou. Od pozitivně laděných scén se symbolicky v průběhu jejich vztahu dostáváme k pohřbu v šedavém, olezlém městečku, kde Connell a Marianne vyrůstali. Heleny nejistota v přítomnosti Marianne je zobrazena strašně lidsky (a považuji to za mistrovský pozorovatelský kousek u autorčiny strany), protože ač to není ničí oblíbená vlastnost, ve vztazích se často lidé ohlíží po stínu temné lásky z minulosti, protože mají neodbytný pocit, že jí nedokážou uniknout. A ještě skutečnější je, že ač stokrát Helena vyslechne, že se nemá čeho obávat, že stín je jen v její hlavě a rozchod na povrchu způsobí její iracionální kyselé poznámky na Marianne a nedostatečné souznění s Connellem, čtenář podvědomě cítí, že měla Helena pravdu a že byla pro Connella příliš zkrátka příliš obyčejná a nekomplikovaná. Zpočátku jsem byla skeptická (např. iritující chybějící uvozovky u přímé řeči apod.), ale po dočtení musím tleskat, protože autorka jako by zhmotnila v postavách lidi, jejichž osudy skutečně okolo sebe ve více či méně podobných variantách denně slýchám a vídám.
Tohle byli normální lidi? No panejo teda.
Jako příběh o dvou míjejících se lidech by to mohlo fungovat. Kdyby se míjeli. Ne, že ona čeká, až on ji zachrání, a on si radši sugeruje, že sám je blázen, co má svých problémů dost (kde?), aby měl důvod nechat ji dalších pár let čekat. Ty letopočty ukazující, jak dlouho se vydrželi takhle trápit, jsou vážně děsivé. A celé je to nezáživnější, než jak to zní. (Ale vidíte, vydalo to na seriál.)
Po přečtení nevím, co je smutnější. Jestli to, že banda ignorantů a čuňat je podávána jako normální lidi, nebo že konec vypadá jako nejuvěřitelnější část knihy.
Knížka u nás vzbudila velké ohlasy, ne všichni čtenáři z ní ale byli nadšení. Ona totiž rozhodně nesedne každému a řekla bych, že je hodně těžké odhadnout, komu by se mohla líbit a komu ne. Já jsem se k Normal People dostala díky seriálu, na jehož scénáři pracovala samotná autorka knižní předlohy, a jak jsem zjistila po jejím přečtení, seriál se od knížky takřka neliší.
Ačkoliv se kniha zaměřuje především na lásku Connella a Marianne, autorka do ní zasadila spoustu dalších vážných témat, jako je například domácí násilí, duševní zdraví, sexuální obtěžování, rodinné vztahy a podobně. Nutno podotknout, že ani vztah hlavních hrdinů není zalitý sluncem. Chvílemi se jeví dokonce jako velmi toxický a nezdravý, ale i přesto, že si Connell a Marianne navzájem nejednou ublížili, zdá se, že bez sebe nedokážou být.
Sally Rooney má velmi specifický styl psaní, na který si zkrátka musíte zvyknout. Na první pohled působí poněkud chladně a odtažitě a emoce musíte často hledat mezi řádky. Ale jsou tam! V tomto ohledu bych vám ale doporučila přečíst si knížku v angličtině, pokud je to ve vašich možnostech. Viděla jsem úryvky z českého překladu a nevím proč, ale neměla jsem ze čtení stejný pocit jako v angličtině. Nějak jsem tam nedokázala nalézt právě ty emoce, kterou jsou pro knížku velmi důležité.
Kromě emocí nalezneme v knížce také mnoho filozofických pasáží. Hlavní hrdinové jsou inteligentní a na svůj věk o věcech dost přemýšlí. Normal People není jednoduchá četba, ale je to kniha, která toho má hodně co předat. A já jsem si jí z celého srdce zamilovala.
Štítky knihy
přátelství láska irská literatura Dublin střední škola mladí lidé vysoká škola zfilmováno – TV seriál
Normální lidi
Spousty démonů, ale když máte spřízněnou duši, nakonec je přijmete. Učebnicový příklad, jak moc je v mezilidských vztazích důležitá komunikace.