Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1166
1166
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
To tedy byla síla. Skvělá kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout, ale přitom z ní mám hodně svíravé pocity...
Nový román od Petry Soukupové Nikdo není sám byl super ! Někdy je ovšem dobré a potřebné být sám a občas se stává, že jste sám a to i přesto, že žijete v mnohočetné rodině. Nikdo není sám je rodinný příběh ředitelky knihovny Veroniky, jejího manžela a dvou dětí, Máji a Míšu. Co všechno se změní smrtí Veroničiny mámy ? Proč doposud spokojené soužití začne mít trhliny ?
Přečtěte si, ten příběh je totiž jako ž i v o t s á m !!
Na tuhle knihu jsem se moc těšila! Jenže jsem nakonec byla z hlavní hrdinky úplně ve stresu, jak pořád někde jezdí, nic nestíhá, pije a brečí, mluví s mrtvou matkou. Měla jsem z ní úplně úzkosti. :-(
Za mě takový průměr, čekala jsem od Soukupové větší výkon. Příběh je takový "nemastný neslaný".
Já to říkám pořád, Soukupovou do každé rodiny. Tato paní autorka dokáže tak dokonale nastavit zrcadlo a donutí vás se zamyslet, že to snad ani není možný... Ano, tentokráte s radostí souhlasím s anotací - nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižní střípky.
Před malou chvilkou jsem knihu dočetla - a to bylo teda něco. Příběh, který se může stát každému z nás. Upřímně jsem se v něm dost našla. Autorka vystihla všechny myšlenky a životní etapu, které se tolik bojím. Z knihy jsem měla zvláštní, občas až svíravý pocit, že je všechno špatně. Tak moc jsem chtěla Veronice pomoct, ale zároveň jsem v ní viděla samu sebe za pár let. Možná i proto mne občas tolik rozčilovala. Mimochodem Michal musí mít nad hlavou svatozář.
Skvělé čtení s nadějí na konci.
To je tak trošku moje noční můra. Co jsme ochotni a schopni obětovat pro svůj dobrý pocit? Rodinu? Manželství? Zaměstnání? Jak málo stačí, abychom se dostali se dostali do velké psychické nepohody. Nelze být všude a pro všechny a rozhodnutí je těžké. Trochu schizofrenie, nechtěla jsem se brodit v té depresi a zároveň jsem se nemohla odtrhnout.
"...ale jenom ta vzpomínka na dobu, kdy jsem byla šťastná, nebo možná jenom mladá a všechno bylo tak snadný, jediný moje starosti byly, jak se naučit angličtinu a jestli mě miluje Robert, v tý době mi to sice snadný nepřipadalo, ale čas to zabalil do hodně krásnýho papíru."
No zas mě to dostalo, zase jsem se viděla tak, jak nechci skončit. Ještě u žádné autorčiny knihy jsem nepřemýšlela co bude dál s postavami, ale tady jo. Pokračování by mi nevadilo :)
Petra Soukupová je pro mě záruka dobrého čtení. Kniha je hodně tíživá, hlavní hrdinku, Veroniku, jsem strašně litovala. Říkala jsem si, proč to musí všechno snášet, co může ještě unést? Ale ten konec... ten konec byl pro mě takovým světlem na konci tunelu, že možná někdy stačí opravdu málo, abychom se nakonec rozhodli správně!
Uf! Přiznám se, že jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Nebylo mi z ní úplně dobře. Ale to je asi známka kvalitní literatury, kdy ani nedýcháte a říkáte hlavním hrdinům, aby se sakra probrali. A ono ne! Motají se v kruhu, hlavně tedy postava Veroniky a Michala, ti mi přišli, že by měli mít rozum a ne házet zodpovědnost na děti, které tedy byly na facku. Vůbec jsem nepochopila, jakto že třeba dcera Mája neposlechla svého otce, když za ní běžel a křičel, ať počká. A ještě se jí pak omlouval. to mi připadá opravdu děsná výchova. Půjdu asi proti proudu, ale postavy prarodičů mi připadaly nejnormálnější. Petra Soukupová napsala zprávu o současné rodině, jen doufám, že všechny rodiny nejsou takové...
Nikdo není sám? Nikdo nechce být sám? A nebo by možná i chtěl? Chvilku sami chceme být někdy všichni, ale nikdo nechce být osamělý.
Veronika má milujícího manžela a dvě trochu rozmazlené a protivné děti otrávené pubertou, které mi při čtení lezly na nervy. Vlastně svým přístupem mi na nervy lezla samotná Veronika, která se svými rozhodnutími brodí hlouběji a hlouběji do bahna stresu, frustrace, výčitek a beznaděje doprovázené psychickým deptáním matkou, která sice nedávno zemřela, ale v hlavě společně s pocitem viny zůstane ještě dlouho.
Soukupová umí. Umí skvěle popsat ten pád do deprese, sebelítosti, kdy se vám ranou (nebo několika) ranami osudu změní celý pohodový zaběhnutý život, kdy se snažíte vše vyřešit sama pro dobro všech ostatních, kdy každý večer po sklence vína jdete spát s tím, že už to bude lepší …
Autorčiny knihy jsou průtrží negativních emocí, číst je je jako stát za dveřmi a poslouchat cizí hádku, nebo pokyvovat, protože takovou situaci prožíváte taky a zrovna tohle je téma, které se může stát nám všem.
Dávám čtyři hvězdičky, postava protivné matky mohla být v knize trochu déle, začátek měl pěkné grády, pak už se to jen plácalo v té samé kaši a nebýt odborné pomoci plácá se to patrně ještě teď .
Fanoušci Petry Soukupové zklamaní nebudou. Přesně takový příběh od autorky očekáváte. Je to skvělé.
Zpočátku skvělé, klasická Soukupová, ale místo, aby se příběh nějak vyvíjel, tak se jen nekonečně táhl. Konec byl už jen taková rána z milosti.
Od Soukupové bych přečetla snad všechno. Vyhovuje mi její styl. Knížkou vždy žiji. Už se těším z práce domů, jak se ponořím do příběhu a žiju s hrdiny jejich životy. Vždy je v knize nějaká postava, která jako by z oka vypadla nějakému členu mé rodiny. A proto je pokaždé prožitek ze čtení umocněn ještě osobní zkušeností. Moc jsem přála Veronice, aby našla řešení dobré pro všechny, aby se neobětovala pro někoho, kdo se podle toho nechová na úkor těch, kteří ji opravdu potřebují. Bála jsem se o její manželství...Konec vzal rychlý spád a já děkuji za pár příjemných dní s těmi, kteří se na chvíli stali mými společníky...
Musím říct, že čtení to nebylo vůbec jednoduché - kdo by chtěl něco takového prožívat. Příběh je ale věrohodný, který se může stát komukoliv z nás. Zároveň vás nutí číst dál a dál, protože prostě potřebujete vědět, jak tohle může dopadnout. Za mě povedená kniha.
První knížka Petry Soukupové, které nedám plný počet bodů. Ani tak mi nevadilo, že je to depka, jak zmiňují někteří níže, to je u této autorky vlastně vždycky. Vadily mi schematické dialogy hlavní hrdinky s rodiči - u Soukupové mám vždy pocit naprosté autentičnosti, ale tyto rozhovory za mě prostě "šustily papírem", jako kdyby je napsal jiný, druhořadý spisovatel.
Veronika má fajn rodinu. Je ráda, že se jí to povedlo, že má se svým manželem a dětmi pěkný vztah, což ona se svými rodiči nikdy neměla. K rodičům jezdí občas na zdvořilostní návštěvy a ona, děti i manžel si vždy oddychnou, když jedou zpět domů. A pak jí zemře matka a je na ní, postarat se o otce, který začíná být občas mimo. Odmítá však jak pečovatele, tak domov pro seniory. A Veronika se stará na všechny strany a začíná se pomalu rozpadat, až se rozpadne úplně. Přečetla jsem na dva tahy, v půlce jsem to odložila, že nedočtu, ale po denní pauze mě to vtáhlo zpět. Prostě syrová každodennost, rozumíte tomu, znáte to, cítíte to.
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Úplně mi nesedla neznačená přímá řeč, ale jinak nemám výhrady. Kniha se čte sama, příběh je vhodný k zamyšlení i k oddechu, někdo se v tom najde a poučí se, jiní to mohou vnímat jako výstrahu. I vzhledem k počtu stran jsem knihu vdechla téměř najednou.
Hlavní hrdinka byla velmi sympatická, i když postupně jsem prostě jen už doufala, že se probere a někde nalezne znovu to, co měla na začátku příběhu. Nejoblíbenější postavou byl ale spíš manžel Michal, uměl zachovat klid a jednat racionálně.