Nikdo není sám
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/505631/bmid_nikdo-neni-sam-fM0-505631.png
4
1157
1157
Nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl. Anebo jsme sami naopak všichni — bez ohledu na to, s kým nebo jak žijeme? Veronika má práci, která ji baví, manžela, který jí rozumí, dvě náctileté děti, s nimiž není žádný větší problém. Sice nemá příliš dobrý vztah s rodiči, ale udržuje si od nich bezpečný odstup. Jenže někdy tohle všechno nestačí. Křehkou rovnováhu náhle naruší smrt matky a Veroničina představa spokojeného života se začne rozpadat jako domeček z karet. Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi.... celý text
Přidat komentář
Skvěle popsané niterné pocity, které asi každý zná (a možná raději nepřizná) a rodinná (mini)dramata. Na mě už trochu moc depka, proto jedna hvězdička dolů.
Nikdo není sám je první knížka, kterou jsem od Petry Soukupové přečetla a musím říct, že byla moc fajn. Četla se mi dobře a bavila mě od samého začátku. (Na začátku možná i trochu víc než v některých pozdějších částech.) Po celou dobu čtení jsem byla zvědavá, kam se příběh bude ubírat a jak to celé může dopadnout. Konec mi potom přišel možná zbytečně moc uspěchaný a trochu nedořešený, ale asi to bylo tím, že jsem chtěla vědět, co bude dál, což svědčí o tom, že kniha mě fakt bavila. Způsob vyprávění, kdy se střídaly pohledy Veroniky a jejích dětí, mi přišel zajímavý a nějakým zvláštním způsobem mi byla nejvíc sympatická Mája, na jejíž vypravování jsem se vždycky těšila. Veroničiny rodiče (později teda hlavně otce) bych nejradši profackovala. Nějak na tyhle typy lidí nemám nervy...
Nikdy nevíte, co se děje u někoho doma za zavřenými dveřmi. Velká i malá drama jedné rodiny.
Realistické, syrové, čtivé. Pozor, kniha způsobuje tísnivé pocity.
Tak na mě to byla strašně depresivní kniha od začátku do konce. Tady bylo prostě všechno špatně. Druhá knížka od autorky, co jsem četla a stále stejný styl...Nevím, zda nepopisuje svůj život..
Super čtení. Ale co jsem si jako čtenář měla odnést z toho zakončení, to tedy jaksi nevím.
Petra Soukupová je prostě nejlepší, miluji každou její knihu, je mistr rozvrácených rodinných vztahů, které dovede popsat tím svým strohým stylem s absencí uvozovek jako nikdo jiný. Mnozí jí vyčítají, že si vybírá stále stejná témata, ale právě to mi na ní absolutně vyhovuje. Nepotřebuje velké dějinné události, dokáže stvořit drama z pouhé víkendové návštěvy rodičů. Jen tak dál, jste skvělá, Petro!
Brilantni. Kolikrat jako kdybych slysela rozhovory v nasi rodine. I kdyz tady to bylo vyvedene Vic do extremu. Totalne prirozene, realisticke. Az se bojim, co me vsechno jeste v zivote ceka. Ubiram jednu hvezdicku za zaver, ten jde primo proti smerovani cele knihy I proti memu presvedceni.
Petra Soukupová mě bavila už potřetí. Běžný každodenní život a stres z rodinného života v dnešní době. Neveselá kniha, u které je čtenáři líto, že už je konec a nedozví se víc.
Opět se mi potvrdilo, že autorka to umí se slovy. Její styl psaní mě baví. Žádné složité popisy ani vysvětlování. Jasně popsaný děj a vykreslené postavy, o kterých si brzy uděláte názor. A věřím, že i brzy zjistíte, kdo se vám líbí a kdo naopak. Autorka sice nemá lehká témata, ale o tom přeci život není. Dokáže nás vtáhnout do složitějších vztahových problematik, které se často odráží v životech mnoha z nás. Věřím, že každý z nás se někdy viděl alespoň v některé z postav nebo situací, které ve svých knihách zobrazuje. V této knize jde také o celkem těžké a citlivé téma smrti rodiče, o které se jen těžko dokážeme bavit. Ale také to patří do našich životů. A nejen to, autorka jde dál a popisuje i to, jaké to je vycházet s druhým rodičem, který zůstal osamocený. Jaké to je, když si člověk nepřipouští problémy v rodině, ale i v sám sobě, i když tu jsou patrné. V této knize toho je mnohem více. Příběh mě opět bavil. A navzdory tomu, že nejde o lehké a zábavné čtení, bylo mi smutno, když už se chýlil ke konci.
Přesně ten typ knížky, kdy mi bylo líto, že už ji mám přečtenou.
Na knihy Petry Soukupové se vždy moc těším, proto jsem se na Nikdo není sám vrhla jen co byla dostupná v knihovně. Nebude to moje nejoblíbenější kniha této spisovatelky, protože jsem měla problém s hlavní hrdinkou, jejíž počínání mi připadalo dost neracionální. Z chování otce si hned sama stanovila diagnózu a na základě svého pocitu začala otce do něčeho nutit... Nějak jsem si to neuměla vysvětlit, a bylo tam i pár dalších takových pro mě zmatených momentů. Manžel hlavní hrdinky musel být světec, to mi taky trošku nesedělo. Ale i přes to jsem spokojená, každá kniha nemůže být nejlepší. :)
Knížka klouže jako na bruslích po ledě. Žádný velký zdržování s popisama, prostě jenom děj a to, jak na něj postavy reagujou. Co si o něm myslej. A jak do jejich životů zasahujou druhý. Taková typická Soukupová no. Vlastně se skoro chce říct, že škoda, no.
Hlavní postava Veronika neprožívá úplně dobrý období, a to v mnoha směrech. Sledujeme její marný snažení se se všema těma problémama vyrovnat. Aby bylo jasno: jedná se jenom o rodinný problémy. Zase. Škoda, no.
Na Veroniku to je toho tolik, že jí musíte začít fandit, i když některý její kroky a míra pochybování je někdy neúnosný. I když jasně, nese si to, v čem ji vychovali její povedený rodiče. A o ty tu jde především. A taky o její děti.
Jo, pokud máte děti, budete se proti Veronice hodně vymezovat, protože všichni rodiče ví nejlíp, jak by se měly děti vychovávat, že jo. Veronika má za sebou dost odporný dětství, takže na to jde trochu jinak, jenže extrémy jsou vždycky blbý.
I když vychovávat děti v pubertě je vždycky na palici.
Nic, končím. Trochu mě mrzí, že se Soukupová neodváží do trochu jinejch vod (nebo ledů), prostě někam, kde se nebudou řešit pořád jenom rodinný trable. Protože to klouzání v jejích románech je hodně příjemný. Tak snad příště, no.
Takovouhle frustraci jsem necítila ani ve svém vlastním životě, jako když jsem četla tuhle knihu.
Ale četlo se to skvěle. To zase joo.
Asi je to dobrá kniha, protože ta tíseň z ní ve mně rezonovala ještě několik dní po dočtení.
Proč jen asi? Téměř všechny postavy jsou nesnesitelné a těžko se k nim hledá cesta. Manžel Michal byl tak dokonalý, až to knize ubralo na uvěřitelnosti - Veroničino chování by nikdo skutečný tak dlouho nevydržel + takhle podporující manžel a otec by nemohl vychovat tak frackovité děti.
Ten nudný kolotoč každodenních povinností autorka vykreslila skvěle a věřím, že spousta lidí se v těch nefunkčních vztazích našla. Otázka, kde je hranice mezi vděčností a sebeobětováním (Veronika) a mezi sobectvím a pudem sebezáchovy (její sestra), trápí spoustu lidí včetně mě, ale na celou knihu nevystačí.
(SPOILER) Návykové, ale ne úplně komfortní čtení; stránky rychle ubíhají, bavíte se, přitom některé věci byste raději nevěděli... V prvním plánu všednodenní fungování Veroniky, jejího muže Michala, patnáctileté Máji-Včely a syna Míši-Pindi, ovšem v životní situaci, která je nelehká a která generuje několik dramatických zákrut (otec na pokraji Alzheimera, stres mířící k závislostem, první pubertální láska, plíživě se projevující šikana...). Veronika a děti se střídají ve vyprávění o tom, jak tančí tak rychle, jak dokážou (a Michal mlčí a je tak chápavý a bezpohlavní, že celou dobu čekám, jaká rána od něj přijde). Ve druhém plánu zpráva o generační nekompatibilitě (a je úplně jedno, že jeden ze zásadních hlasů má matka, která je mrtvá - či spíše dceřina představa o jejím hlasu). A ve třetím snad zachycení doby pohledem "zdola" - politika ani společnost se výslovně nepopisuje, ale rodinné fungování a nutnost řešit konkrétní situace ji myslím ilustrují dost přesně. (A mimochodem - na jakýkoli tvar slovesa "řešit/ vyřešit" jsem přečtením této knihy získala silnou alergii.)
Nikdo není sám je perfektním zachycením současného českého obyčejného a rodinného života. Jestli se někdo v budoucnu bude zajímat o to, jak vypadal v naší době život obyčejné české rodiny, tahle kniha mu poskytne jeho skvělý obraz.
Obdivuji, že autorka nepotřebuje skoro žádná velká dramata, aby udělala knihu čtivou a zajímavou. Dokázala z mála udělat mnoho.
Kniha je hrozně moc čtivá, stránky mi úplně mizely pod rukama.
Hlavní postava Veronika je skvěle popsaná a napsaná. Taková ta obyčejná ženská dnešní doby, která má vlastní rodinu, ale zároveň ještě rodiče a o obě části rodiny se musí starat a neví, kam dřív.
Hlavní vedlejší postavy jejích dětí jsou taky perfektně napsané. Prostě tak, jaké děti dnes jsou. Řeší starosti, které mají v dneska holky a kluci.
Akorát táta od rodiny Michal je trošku idealizovanou verzí dnešních manželů. Takového partnera by si přálo mít mnoho žen, realita je bohužel často úplně jiná.
Tahle kniha se mi hrozně moc líbila v tom, jak popisuje neobyčejně obyčejný život. Měla jsem pocit, že čtu o nějaké známé, či kamarádce. Prostě mi ten příběh byl hodně moc blízký. Perfektní příběh.
Jak to tak u autorky bývá, nejde tady o žádná velká dramata a hrůzy. „Jen“ řešení možná dost častých problémů v rodinách. Ale na mě to působilo jako jedna velká depka, neschopnost komunikace v rodině, neschopnost otevřeného jednání, jen samé „to bych neměla“ a „teď na to není čas“, chození kolem sebe po špičkách, abych se někoho nedotkla a v konečné fázi - na rozdíl od titulku knihy - je naopak každý sám. V takové rodině bych žít nechtěla ani jako rodič, ani jako dítě (a že teda Mája byla na ránu lopatou). Vlastně jsem byla ráda, že už to mám za sebou. A asi ne jen kvůli depresivní náladě, ale i proto, že Soukupová už uměla líp.
Všední radosti, ale i starosti tvoří čtivý příběh jedné rodiny, která může být klidně ta naše.
Kolik je člověk schopen unést nebo obětovat pro blaho svých blízkých, a je to ještě vůbec on nebo jen postava snažící se najít rovnováhu v tom, co se od něj očekává, že udělá a v tom, o co sám skutečně stojí.
Rozhodování se není snadná věc, a to, zda správná byla či nebyla ukáže až čas, ale do té doby zkusme věřit, že správná byla, tak jako tomu věří i hlavní hrdinka knihy, Veronika.
Další skvělá Soukupová, ve které jsem se opět nacházela. Tentokrát dokonce o to víc, o co podobnější je Veroničina rodina mé vlastní, chápajíci manžel, dcera veganka, mladší syn... Veronika se dostává kvůli rodinným problémům, vyčerpání i nadměrnému pití do problémů, které moc nezvládá řešit, i když pro to dělá své maximum. Občas mě hrozně štvala, ale i tak jsem jí fandila a doufala, že to všechno nějak ustojí. Zajímavé bylo sledovat rodinu nejen z pohledu Veroniky, ale i jejích dětí, hlavně to, jak to vnímají jinak a jak se často zbytečně míjíme. Naprosto respektuju autorčin záměr, ale mně osobně trochu scházel pohled Veroničina manžela, který mohl tuto mozaiku ještě doplnit.
Štítky knihy
rodina rodinné vztahy úmrtí v rodině
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Nikdo není sám - a někdo by občas byl rád sám ....
To je asi problém Veroniky, která se točí na kolotoči rodiny ....
A každý si zde chce najít svoji poziční situaci - nejvíce asi náctiletá Mája ....
I když rodiče Veronice situaci příliš neusnadňují - a ona stále slyší jejich názory ....
Protože pokud dítě má rodiče - je stále jejich dítětem ....
Dobře napsáno - s postřehem a vhledem do našich rodinných pout - a každý si tu najde něco pro sebe ....
Ovšem v závěru přijdou okamžiky, na které nastal čas ....
A to už čtenáři neprozradím - a knihu doporučím.