Jablka ze stromu nepadají
Liane Moriarty
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524899/bmid_jablka-ze-stromu-nepadaji-6533a5693781a.jpg
4
222
60
Kdyby se vaše matka ztratila, řekli byste to policii? I pokud by byl hlavním podezřelým váš otec? A právě před takovým dilematem stojí čtyři dospělí sourozenci Delayneovi. Každý ve městě je zná a jejich rodičům, Stanovi a Joy, přátelé závidí, že i po padesáti letech manželství to mezi nimi jiskří. Jenže je tomu skutečně tak? Když teď prodali proslulou tenisovou akademii, kterou celá léta společně budovali, jako by najednou – samozřejmě kromě naděje na vnoučata – nezůstalo nic, co by ty dva spojovalo. A pak jedné noci zazvoní u jejich dveří cizinka, která se představí jako Savannah a jež potřebuje pomoct, protože jí napadl její přítel. Delaneyovi neváhají a zraněně dívky se ujmou. Nedlouho nato ovšem Joy zmizí a po Savannah také jako by se slehla zem. Dvě z Delaynových dětí si myslí, že otec s tím nemá vůbec nic společného – a ty zbylé dvě si myslí přesný opak! A čím více otázek si sourozenci Delaneyovi kladou, tím více jemných prasklin se na obrázku dokonalého manželství jejich rodičů objevuje...... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno:
2023
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Apples Never Fall , 2021
více info...
Přidat komentář
Moc pěkný příběh jedné velmi zajímavé rodiny s určitým tajemstvím v pozadí a s nejedním překvapením, že nakonec těch tajemství je více než jedno. Děj plyne pozvolna, o to více jsem si jej užívala . Jako matka a babička jsem se s hlavní hrdinkou často ztotožnila. Knížka mě nutila na mnoha místech k zamyšlení. A je v ní mnoho pravdy ze života a je zde vlastně i spousta poučení, jak fungují rodinné vztahy, mezi rodiči a dětmi , mezi sourozenci, rodiči navzájem. A navíc je tu tenis milovaný i nenáviděný sport, který celé rodině zasahuje do života.
Autorku mám moc ráda a rozhodně mě nezklamala.
Od autorky jsem četla všechny knihy a pokaždé jsem byla nadšená. Proto jsem se nemohla dočkat, až vydá něco dalšího. Z časových důvodů jsem se ke knížce dostala až teď, ale přečtena za pár dní, v každé volné chvilce. Pořád přemýšlíte, co se asi stalo, snažíte si splétat pavučinu rodinných vztahů. Takže se mi líbila, byla napínavá a kolikrát jsem šla spát dýl, než jsem chtěla, jen abych aspoň dočetla kapitolu a abych aspoň věděla tohle a tamto...
Leč jedna věc mi na knize vadila a přišla mi úplně zbytečná. A to je covid a pandemie. Copak toho už nebylo dost? Opravdu je nutné cpát to i do knížek? Tohle mě překvapilo, zprvu i znechutilo. Nicméně to téma a zpracování bylo tak skvělé, že i přes to dávám plný počet hvězd.
Mě teda kniha nějak úplně nechytila. Ne že bych ji nedocetla, ale ani žádná postava mi nebyla nějaka blízká. Jinak kniha o rodině, vztazích, jak se vztahy vyvíjejí, nějaká minulost, tajemství atd. Dle začátku jsem očekávala trošku jiné čtení. Ale věřím, že si kniha fanoušky najde
Nevím, jestli se mi kniha jen trefila do nálady, ale sedla mi dobře. Bavil mě popis rodiny, jednotlivých příběhů, které do sebe zapadly a ucelily životní vyprávění. Nic není černobílé a žádná rodina ani člen dokonalý, ale tak to v životě chodí..
(SPOILER) Dívám se na hodnocení ostatních čtenářů a jsem překvapená tolika zklamanými komentáři, mně se kniha velmi líbila. Dokonce se mi podařilo s rodinou Delaynových strávit v kuse celé odpoledne, a vůbec nelituji. Mám ráda romány, kdy není nikdo černobílý, kdy osoby jednají a chovají se přirozeně, a kdy mi situace v ději někdy až neskutečně připomínají ty, které jsem sama zažila. A oceňuji i autorčinu snahu o happyend - ten v životě vždy nepřichází, ale aspoň naděje je tu vždycky.
Bylo pro mě těžké se do knihy začíst, prokousala jsem se nakonec, ale za mě to autorka umí i lépe.
Ty kráso, asi bude ze mě odborník na tenis.
Děs a hrůza, zatím mě zaujala jen jedna její kniha. Zatím je to "na stejné brdo"
Kniha mi dle anotace přišla zajímavá a na četbu jsem se těšila. Zklamání přišlo téměř hned na začátku. Chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetla. Plno věcí mi přišlo neuvěřitelných (jen tak si někoho cizího nastěhovat do baráku atd), něco se uplně zbytečně do detailů popisovalo (ač to s dějem nemělo nic společného) ale tak nějak jsem chtěla vědět, co se stalo s Joy. Na to, jak se kniha táhla, tak konec byl zase rychlý.
Napínavé, postupně se rozkrývají jednotlivé postavy a jejich pravá tvář. Chvílemi až moc zdlouhavé.
Stárnoucí manželé Joy a Stan, kteří celý život vedli tenisovou školu a teď už je čeká jen důchod, a jejich čtyři děti (dva synové a dvě dcery), kteří mají momentálně všichni tak trochu pochroumané životy. Do toho všeho zmizí Joy, která se o všechny vždycky starala a nyní po sobě nechala jen vzkaz, který nedává smysl...
Knížka postupně rozplétá rodinné záhady a mě moc bavila... Moriarty je moje oblíbená autorka, líbí se mi, jakým stylem píše, to, že střídá perspektivy vyprávění různých postav, to, jak vykresluje psychologii postav, všem vždycky rozumím a připadají mi uvěřitelné. Mám ráda i prostředí Austrálie...
Tady bych měla jen maličkatou výtku k trochu prodlužovanému závěru, jinak spokojenost, opět se potvrdilo, že Moriarty je pro mě sázka na jistotu...
Někde jsem četla, že v knize je příliš mnoho postav, ve kterých se bylo zpočátku těžké orientovat, tak s tím jsem problém vůbec neměla... A zadruhé jsem netušila, že se knížka váže k tenisovému prostředí, budu muset tedy trochu počkat s Carrie Soto, na kterou jsem se moc těšila, aby toho tenisu nebylo najednou příliš mnoho...
Hodnocení: 4,5 * z 5 *
Knížka mě od začátku připoutala, do poslední chvíle jsem netušila, jak to celé bude pokračovat a rozuzlení a konec se mi taky líbily. Napsáno velmi čtivě a poutavě, nenudila jsem se a neměla jsem problém se začtením. Když příběh skončil, vlastně mě to zamrzelo :-)
Já jsem byla spokojená, tohle je Liane, jakou mám ráda - trocha tajemství, trocha psychologie i napětí. Líbilo se mi střídání časových rovin, vždycky to skončilo v nejnapínavějším. Pomalé tempo nevadilo, naopak, přispělo k tomu, že jsem chtěla pokračovat a vědět, co se vlastně stalo. Konec nutí k zamyšlení, rodinné vztahy jsou náročné.
Jen teda - Ikar opět „nezklamal“, tolik pravopisných chyb, to byl masakr, shoda podmětu s přísudkem redaktorovi nic neříká? Ostuda!
Tak bohužel, i když jsem se na knihu moc těšila, musím říct, že je to podle mě asi nejhorší kniha od autorky. Mám přečtené všechny a tato mě vůbec nenadchla, spíše zklamala. Četla se dobře, jako všechny ostatní, ale byla dost předvídatelná, takže mě nečekalo žádné napětí, jako to bylo u ostatních.
Scénář určitě zajímavý, jako krimi asi ne, ale spíše bych knihu zařadila jako rodinný román. V začátku jsem se do těch pětiset stran nemohla dlouho začíst. Vlastně, až asi od poloviny (kdy jiné knihy končí) začal děj celkem zajímavě eskalovat. Seznamujeme se s celou rodinou Delayneových, s jejich všedními problémy, zanícením, charaktery, úspěchy i pády, ale hlavně zradou a podezřelým zmizením Joy. Příběh z prostředí tenisového sportu byl vůbec mou první beletrií a Moriarty musela nasbírat hodně informací k sepsání tohoto rozsáhlého románu.
(SPOILER)
Do knihy jsem se pustila úplně bez očekávání, jelikož jsem ji dostala dárkem, tudíž jsem si předem vůbec nic nezjišťovala. Začnu obálkou, která se mně osobně moc nelíbí (a upřímně ani po dočtení moc nechápu tématiku jablek). Dle anotace mi přišlo, že to bude spíše thriller/drama.
Překvapilo mě tenisové prostředí, které se táhlo celým příběhem. Pokud však člověk není vyloženě fanda, bude to spíš považovat za takovou výplň celého příběhu. Pořád jsem čekala, kdy se to rozjede, protože námět byl super. Neznámá žena zaklepe na dveře a bude u vás bydlet....z toho šlo tak moc vytřískat, ale alespoň pro mě to byl naprosto průměrný příběh, u kterého jsem se těšila, až ho dočtu a posunu se na jinou knihu. I přes neustálé popisy a charakteristiky postav si stejně žádnou neoblíbíte natolik, aby vám na ní záleželo. Nevím, jak ostatní, ale mě neskutečně štvala Joy. A na konci si nakráčí do domu....no ten konec byl snad nejhorší.
Za mě bych to úplně nedoporučila.
Na tuhle knihu jsem se opravdu těšila a nezklamala. Za mě tedy napínavá od začátku do konce. Líbilo se mi tenisové prostředí, ve kterém se děj odehrával.
Na další knížku L. Moriarty jsem čekala docela dlouho, anotace vypadala lákavě, stejně tak i obálka. (Symbolika jablek z obálky je podle mě jasná = 4 děti Delaneyových + jablečný krambl jejich babičky) .
Bohužel, do knížky jsem se od začátku nemohla vůbec začíst. Vyprávění mi přišlo takové utahané a stejně tak i zdlouhavé popisování každé postavy, charakteru, situace a činnosti. Knížku jsem četla na etapy a těšila se, až ji dočtu. Přitom příběh hodnotím jako dobře propracovaný, rodinné drama opředené tajemstvím, místy napínavé, místy vtipné, místy smutné - typická L. Moriarty. 4*
Knihu jsem dlouho vyhlížela a konečně se dočkala. Já jsem s knihou spokojená, opět tajemství, které se táhne celou knihou a je vlastně jiné než se celou dobu naznačuje, stejně jako v jiných jejich knihách. Mě se příběh líbil, hezky se četl a byl napínavý a zároveň takový milý. Sice to nebude kniha, kterou bych měla potřebu brzy číst znovu, jako její jiné knihy, ale i tak jsem za ní ráda.
Štítky knihy
Austrálie rodina manželství tajemství sourozenci rodinné vztahy tenis
Autorovy další knížky
| 2014 |  Manželovo tajemství |
| 2017 | Sedmilhářky |
| 2015 | Na co Alice zapomněla |
| 2016 |  Tři přání |
| 2017 | Šílené výčitky |
Kniha Jablka ze stromu nepadají je v
| Právě čtených | 33x |
| Přečtených | 306x |
| Čtenářské výzvě | 80x |
| Doporučených | 5x |
| Knihotéce | 180x |
| Chystám se číst | 328x |
| Chci si koupit | 89x |
| dalších seznamech | 3x |
(SPOILER) Liane Moriarty i mne patří k sázkám na jistotu, a i když s výjimkou Alice nemám potřebu její knihy vlastnit, kdykoli vyjde něco nového, přečtu si to ráda. Jablka, která se ke mně z knihovny dostala až nyní, nebyla špatná, rozhodně bych je hodnotila jako lepší než předchozí knížku, ale tak nějak to nebylo ono… Liane volí svůj osvědčený model vyprávění, kdy na začátku nastíní zápletku, a pak se k rozuzlení střídavě pohybuje vyprávěním v přítomnosti a z minulosti, přičemž střídá pohledy různých postav a hraje si se čtenářem, který na základě nových úhlů pohledu a nových informací naprosto organicky mění názor na to, co se tedy vlastně stalo.
Kniha se opět odehrává v Austrálii, kterou sice vůbec neznám, ale autorka mi ji dokáže moc hezky přiblížit, a stejně jako jiné autorčiny tituly byla zaplněna postavami, které pokud sympatie nevzbuzují hned na začátku, jistě si čtenáře získají něčím v průběhu děje. Nejvíc jsem se asi dokázala ztotožnit s Joy, i když nemám odrostlé děti a prázdné hnízdo, možná pro některé popisované aspekty partnerského soužití. (Parafrázuji: Možná jde v manželství právě o tohle, nenechat se vytočit.) Děti mi postupně přirostly k srdci všechny a moc se mi líbilo nenápadné upozorňování na to, jak různí lidé vnímají jednu situaci různě, uchovají si na ni svoje vzpomínky, které jsou pro ně pravdivé, ale kdyby měli možnost nahlédnout do hlavy ostatním aktérům (kteroužto možnost Liane dala svým čtenářům), možná by se divili a přehodnotili své příkré soudy. Amyino oslovování Simona celým jménem bylo rozkošné a jsem si jistá, že reálný Simon Barrington si musel při čtení užívat každé písmenko.
Savannah byla… divná. Nebo pokud ne divná, tak minimálně zvláštní. Moriarty jejím prostřednictvím ukázala na kupu témat, které člověka zasáhnou, obzvlášť proto, že sám kolikrát nevidí věci, které vidět jsou, a kdyby je uviděl, možná by všechno bylo jinak. Přiznávám se, že Savannah mi k srdci jako jediná zcela nepřirostla a v knize na mě působila trochu uměle, jako jakýsi Deus ex Machina, který zamíchá s kartami, otřese světem všech Delaneyových, a pak se vytratí. Moc se mi ale líbily dílčí nenápadné narážky a střípky ukryté v průběhu celé knihy, které se pak složily do celistvého obrázku a najednou dostaly smysl. (I když tedy s tím klíčkem to bylo dost drsné.) V tomhle autorku upřímně obdivuji a říkám si, jak dlouho tyhle detaily promýšlela, zda si psala nějaké poznámky, a jak umně všechno do knihy zakomponovala, že to působilo nenásilně, ale nic nebylo navíc. Vše (tedy téměř vše), co bylo v příběhu jen okrajově nakousnuto, Liane vysvětlila a zakončila, a to včetně nebohé Polly a její žehličky.
Samotný Stan na mě působil spíše odtažitě a nepříliš sympaticky, ale když se ke konci vysvětlilo jeho chování (včetně toho, proč doopravdy nikdy nemluvil o svém otci), vzbuzoval ve mně soucit, hluboké porozumění a musela jsem obdivovat jeho sebekázeň. Škoda, že když o některých věcech nemluvíme a sami předstíráme, že nejsou, budujeme neporozumění a vytváříme problémy tam, kde by vůbec být nemusely.
Souhlasím s výtkou, že covidový konec v Jablcích být nemusel.
V knize je ukryto mnoho životních pravd a mouder, jen asi záleží na tom, v jaké fázi ji čtenář čte a co vše v sobě zachytí a co s ním rezonuje. Což je další věc, kterou musím na Liane vyzdvihnout, tohle ona skutečně umí. Když jsem u toho, po dočtení se mi o postavách z knihy zdálo a nad mnoha motivy jsem ještě přemýšlela, takže i když hned zkraje píšu, že to nebylo úplně ono, tak to vůbec nebylo špatné čtení a dost toho ve mně zůstalo, nad čím ještě budu uvažovat.