Hukot času

31.03.2018

Nezabili ho, ale dovolili mu žít. A protože mu dovolili žít, tak ho zabili. Ano, tohle byla konečná a nezvratná ironie jeho života: zabili ho tím, že mu dovolili žít. Čas plyne a muzikologové budou stále vést své rozepře, ale jeho hudba se postaví na vlastní nohy. Historie, stejně jako životopis, vybledne a fašismus a komunismus se jednou možná stanou pouhými slovy v učebnici. Svět se posunul kupředu, je vědečtější, praktičtější, už ho neřídí dávné pověry. A kupředu se posunuli i tyrani. Svědomí už možná ztratilo svůj evoluční význam, a tudíž přirozeným způsobem vymizelo. Pronikáte-li pod kůži současného tyrana, pěkně vrstvu po vrstvě, zjistíte, že se hmota vůbec nemění, že žula obsahuje další žulu. A nikde nenajdete žádnou jeskyni svědomí. Je to sice pomalé čtení, ale Julian Barnes Vás nutí stále nad svými řádky přemýšlet. V závěru zjistíte, že jste obohaceni o nové informace a věřím, že podlehnete zvědavosti a Dmitrije Šostakoviče si pustíte alespoň na YouTube, nebo možná jako já, proberete řady starších LP desek a Šostakoviče tam najdete. Jeho valčík č. 2 je nádherný a často používaný ve filmovém ztvárnění se slavnými herci. Knihu doporučuji, neboť i my žijeme v hukotu času. Někdy se nám podaří svojí silou a opravdovostí tento hukot přehlušit, ale stejně se vše časem promění v šum historie.

13.02.2018

Další román-esej, další poměrně těžké čtení. Jako vyjádření strachu před Mocí to funguje parádně, kdysi jsem četl Šostakovičovy paměti a bylo to tam.

07.02.2018

Není to úplně snadné čtení, ve srovnání s předchozími texty je to dle mého názoru nejméně čtivý Barnes. Jenže ono to i tak pořád stojí za to. Nemusíte vědět o Šostakovičovi vůbec nic, a přece postupně začnete cítit podobnou tíseň jako on.
Kniha o hudbě a o čase, o svobodě a ústupcích, o síle totality i postupné kapitulaci.

04.01.2018

„Nešlo ale jen o amour-propre a netýkalo se to jen hudby. Takoví dirigenti křičeli a spílali orchestru, dělali scény a vyhrožovali prvnímu klarinetistovi, že ho vyrazí za pozdní příchod. A hudebníci, kteří se s tím museli smířit, na to reagovali historkami za dirigentovými zády, z nichž vycházel jako ‚skutečný charakter‘. Potom začali věřit tomu, čemu věřil i imperátor taktovky: totiž že hrají dobře jenom proto, že na ně dopadá bič. Tiskli se k sobě v jakémsi masochistickém stádu, a přestože občas mezi sebou utrousili nějakou tu ironickou poznámku, v zásadě svého vůdce obdivovali za jeho vznešenost, idealismus, cílevědomost a schopnost vidět všechno v širší perspektivě než oni, kteří jen fidlají a troubí za svými pultíky. Třebaže z čiré nutnosti bývá Maestro čas od času poněkud krutý, je to velký vůdce, jehož je třeba následovat. Chtěl by snad stále ještě někdo popírat, že orchestr je mikrokosmem společnosti?“

Dmitrije Šostakoviče jsem, přiznám se, před otevřením knihy znal pouze jako jméno, nic jsem od něj neslyšel a asi bych si ani nebyl jist tím, že patří do dvacátého století. Ale tento román vlastně není životopisem hudebního skladatele v tom profesním smyslu - dozvíme se minimum o jeho dílech, o metodách tvorby a podobných záležitostech hudebního řemesla.
Kniha je totiž o osudech člověka, který je do značné míry to, čemu se říká fachidiot („Každý od něj chtěl vždycky víc, než byl schopen dát. Jediné, co jim kdy chtěl dát on, byla hudba.“) a který netouží po žádném společenském angažmá. Ale žije v komunistickém Sovětském svaze a ten se jaksi na názor jedince neptá. A tak je Šostakovič v pasti: není dost odvážný, aby Moci vzdoroval, což se dá pochopit, protože to znamenalo jasnou sebevraždu, ale bohužel pro něj nemá schopnost umlčet vlastní svědomí. A tak se mu děje ta hrůza, že je intimním svědkem a glosátorem vlastního ponížení. A hrůza na druhou spočívá v tom, že se zná a ví, že bude zbabělý i příště. Jako by se v přímém přenosu sledoval zvenčí, viděl sám sebe ohýbat hřbet a nemohl s tím dělat. V tom je síla příběhu a také jeho přesah - už to není jen životopisný román, ale podobenství o zlomení obyčejného člověka.

Barnesův styl psaní mně sedl. Byl to nakonec asi hlavní trumf knihy (i přes předchozí pochvalná slova, která jsem pronesl na adresu dějové linie).
A ještě zajímavá věta na adresu Moci: „Když se kácí les, létající třísky, hlásali s oblibou budovatelé socialismu. Jenže co když odložíte sekeru a zjistíte, že jste nadělali samé třísky a zásoba dřeva je ta tam?“

31.07.2017

Bylo nebylo, šel kadit Palivo.

Přesně takhle se tedy stalo, že jsem se opět přistihl s knihou v ruce, tentokráte s pátou od Juliana Barnese. Ten si to u mě solidně rozjel Vědomím konce a Rovinami života, ale poslední fošnu, aka Stolek s citrony jsem doslova protrpěl - to byla křeč jako když běhám šestej kilometr. A to jsem ji dokonce četl u stolu s citrony.

Jak se barnes popasoval s životopisem vynálezce šusťáků a skladatele Dmitriho Šusťákova? Byl Palivo spokojený? A kde vůbec pořád bere Sagvan Tofi peníze na koktejly? Inu, to se dozvíte v recenzi.

Jak jsem již naznačil, jsem Barnesolog až na půdu a díky mému dlouhému penisu vím samozřejmě i zbytek všech věcí na celém světě. Jako odborník tedy můžu konstatovat, že Hukot času je zklamání. Knížka se rozjede dobře a na drámo je zaděláno. Šustákovič je v nemilosti Moci, na scéně nejlepší padouch všech dob Josip Voldemortovič Stalin a v lednici vodka. Barnes to ze začátku dobře švihá, což vcelku korespondovalo i s mojí činností na záchodě. Bohužel, jakmile se literární expres odrazí, hned zase pomalu zastaví. Románová forma, která dost sedí k tomuto příběhu jedince versus totalita, je totiž záhy skoro opuštěna, a v druhé polovině Barnes přepřáhne na esejistický styl, který kulhá kde to jde, jelikož za prvé nemá takovou sílu jako první polovina, a především proto, že se do nekonečna opakuje. Chvílemi to dokonce vypadá, jako by Barnes rezignoval na stavbu příběhu a řekl si, že nejlépe navodí atmosféru Stalinistického a Chruščákovitého Ruska tím, že bude vypisovat best of fun facts ze života Šusťáka, aneb koukejte, co jsem si všechno přečetl někde jinde. Nemá to hloubku, nemá to sílu a velmi to rozmělňuje paranoiu, která se na začátku dala krájet. Že by bylo lepší v komunistickým Rusku umřít než žít je jasný asi každýmu, ale Barnes to pro jistotu osmnáckrát napíše, aby nám neuniklo, jak tíživé časy to tehdá byly. To už mě začalo i docela drásat, takže dočteno a z úvodních 8/10 to pomalu spadlo na 6/10.

12.07.2017

Kniha má pouze necelých 200 stran textu. Říkal jsem si, že to bude taková rychlovka. Omyl. Tím nechci vůbec říci, že se mi to četlo špatně. Spíše jsem si některé pasáže četl vícekrát. Zastavoval se. Osudy Šostakoviče podané zvláštním pohledem tohoto spisovatele stojí za přečtení. Už jen z toho důvodu, že se nás opět dotýká vážnými otázkami a některé z nás neznalých dovede k tomu, že si ze zvědavosti pustíme některá díla tohoto skladatele.
A s úžasem jsem zjistil, že kniha má přesah i do jiných sfér mého života.

09.07.2017

Co se stane, když se jeden z nejlepších současných autorů chopí tématu života jednoho z nejlepších skladatelů? Nemůže vzniknout nic menšího než malý knižní klenot a ukázka spisovatelova mistrovství.

Šostakoviče mám hodně rád. Sice si už dnes jeho symfonie nepouštím s takovým zaujetím jako dřív, ale jeho kvartety od Emerson string quartet si občas poslechnu, zvlášť poslední dva 14 a 15 považuji za geniální.

Kdo chce vědět o Šostim víc, nechť si sežene knihu Solomona Volkova: Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. Barnes z ní, řekl bych, dost vychází a přidává navíc úvahy o povaze času, paměti, dějin a hudbě.

14.06.2017

Styl Juliana Barnese mi připomíná styl Per Olov Enquista - oba (Enquist někdy, Barnes vždycky) píší spíše eseje s epickými prvky než čistokrevné romány... V tomto případě na základě hraničních životních zkušeností skladatele Dimitrije Šostakoviče, hodnocených ve třech přestupných rocích, 1936, 1948 a 1960. "Věděl jen, že horší to nikdy nebylo" - a to pokaždé... Esej o možnostech umění a jeho tvůrců za kultu osobnosti i za zdánlivého uvolnění, o Moci, přisluhovačích a těch, co se snaží přežít, o neodhadnutelnosti reakcí na dílo, o životadárnosti zbabělosti - a tichém šumění hudby, ne vždy přehlušovaném hukotem času...