Deník tramvajačky

Tohle mohl být jen deník pro osobní účely....jinak to výpovědnou hodnotu nemá žádnou, je to chaotické a špatně se to čte.

Mně paní Hubková připomíná paní Pazderkovou coby “blbou blondýnu. Akorát s tím rozdílem, že ona slavná tramvajačka to nehraje.
S tou samou prací, co má ona, mám zkušenost od rodičů. Proto mě děsí, že by si někdo mohl myslet, že tak, jak popisuje svoji práci ona, to má úplně každý řidič tramvaje, potažmo kteréhokoli dopravního prostředku. Čtenář si musí předem uvědomit, že ona jezdí se starými tramvajemi, ne běžné linky, takže se to hodně liší. Lidé vozící se na soukromých jízdách mají jiné nálady a emoce než lidé jedoucí ráno do práce, těm je úplně jedno, jestli řidička má pusu napatlanou červenou rtěnkou nebo nemá. I když Ono to je jedno asi úplně všem.
Paní Hubková si stěžuje, že musí vstávat brzy. Běžní tramvajáci vstávají klidně mnohem dřív. Hubková mává vesele na děti a lidi, chlubí se, co kde dostala, jak zpomaluje cestujícím na místech, odkud je hezký výhled, aby se pokochali - no na to běžný řidič opravdu nemá čas. Ona sama vzletně říká, že se kochá s lidmi, co veze, zjišťuje si informace o místech kolem sebe (asi nejlepší část z celého plátku - zjistila si, že Národní divadlo vyhořelo). Prosím, věnujte pozornost hlavně své práci, totiž řízení tramvaje.
Z vyprávění je znát, že by potřebovala nějakou psychologickou pomoc, pořád si jede svoje pozitivno (tak přehnané, že jí to nevěříte), citátky, každý, kdo ji potká, je šťastný díky ní Kam to jde, tam se nacpe. Přitom mně osobně přijde, že nemá moc co předat, nebo aspoň to, co mohla, tak už bylo mnohokrát řečeno.
Čekala jsem, že se dozvím něco nového, zajímavého o starých tramvajích A ono ne. Vůbec. Nový panel, starý panel. Toť vše. To je strašná škoda, ale autorce nemám za zlé, že takové vědomosti nemá. Coupé opěvuje každou chvíli, ale ani tam neřekne nic technického (má pultík s pípou, no, super) nebo zajímavého.
Kniha je docela odbytá, texty jsou rozdělené podle datumů, začátek je nahodilý, kolikrát mi to nešlo pochopit jako celek, klobouk dolů autorce malůvek, ty jsou hrozně hezké. Nejhezčí z celého Deníku.
Rozhodně to nic nepřidá, neobohatí, nic nového se vlastně taky nedozvíte Vlastně je to úplně zbytečná kniha, taková, kterých jsou na světě tisíce. Ale autorka se vykoupala v rybníčku své slávy, účel to tedy zřejmě splnilo.

02.02.2024

O autorce jsem nic nevěděla, zato moc ráda jezdím tramvají, tudíž volba byla jasná. Deníkový záznam možná není nejšťastnější řešení, chápu, že autorka to možná má jako formu terapie, kterou určitě potřebuje. Je si nejistá, lítají jí nálady, valí na nás dobrocitáty a moudra, ale vlastně proč ne? Doba klade na lidi nároky, Je to autentické, je to napínavé. A mám chuť juknout do muzea do Střešovic.

05.01.2024

Kniha mi dala dlouho hledaný pohled do každodenního života tramvajáků a tramvajaček. Je opakem neosobních technických záznamů, naopak je velmi niterní a upřímná. Výzvy a boje, jaké autorka popisuje, se dají vztáhnout na prakticky jakoukoli profesní i životní pozici. Lze tak s autorkou sympatizovat ve snaze nedat na nenávistné reakce a celkově názory ostatních, jít si za svým snem, vytrvat i přes hnusy a být sama sebou, hrdá na svůj osobitý styl. Učit se žít. Kniha rozhodně není omezena na kabinu tramvaje. Cítila jsem z ní za mě velmi pozitivní a důstojný feministický podtext, ať už co se týče svědectví o společenském pomlouvačném přístupu k ženám majícím původně mužská povolání či ženám ve vysoké pracovní pozici, nebo odhalení silných ženských témat, jakým je bolestivá cesta za vytouženým miminkem. S přečtenými stránkami rostl můj obdiv a sympatie k paní Hubkové. Někde okolo pasáže, kde se dovídáme, že se zúčastnila i automobilových závodů, jsem si pomyslela: Tohleto je zatraceně hustá ženská.

28.12.2023

celkově se mi deník docela líbil, byť mi přijde škoda, že si autorka a nakladatelství nedaly s knihou víc práce. takto je to takový zničehonic začínající kus vyprávění, pahýl. a protože nevím, co autorka zažívala předtím, nemůžu ocenit / nahlédnout ani to, v čem se jí změnil život tak zásadně, jak na počátku knihy zmiňuje. plus by tomu celému slušelo víc plynulé převyprávění událostí namísto (zřejmě pouze) vybraných příspěvků z IG (pahýlků).

ačkoli nejsem šotouš a tramvaje se mi líbí spíš platonicky, ocenila bych taky srozumitelný ilustrativní přehled, kde by byly jednotlivé typy tramvají hezky vedle sebe, s technickým označením. vzhledem k tomu, jak často o nich autorka mluví a porovnává je, by si to kniha zasloužila.

hodně se mi líbí autorčina zapálenost pro věc, její upřímná láska k dopravním prostředkům. věřím, že pro dopravní podnik musí být takový zaměstnanec nesmírně cenný. a když jde navíc o mladou ženu s nadšenými sledujícími, je to win win. ačkoliv... na knize je dobře vidět, jak nebezpečně tenká je hranice mezi vášní pro věc, workoholismem a následujícím vyhořením.

zajímavé bylo i sledovat autorčiny obranné mechanismy (nebo tedy jak z knihy působí). vše musí být pozitivní, radostné, krásné a nazdobené. úsměv je nutností. tento přístup je v mnohém praktický, bohužel ale vede k vytěsnění těžkých a nepříjemných věcí... které se pak ozývají formou panických záchvatů, nenálad, depresí apod.

nejspornější stránkou knihy jsou autorčiny sebeoslavné komentáře. určitě je co oslavovat, její zacílení a pracovitost jsou obdivuhodné. to ale vyplývá z celého vyprávění samo o sobě. a komentáře typu "jsem krásná, sluší mi to, obdivují mě, to se mi zase povedlo" jsou příliš časté a otravné. navíc z nich často vychází autorka jako lepší než ostatní (tramvajáci, méně ambiciózní lidé, méně nadšení lidé). moc nerozumím, proč to redakce nakladatelství nevychytala a nevykostila, autorka by z knihy vyšla mnohem sympatičtěji.

Tohle se nedá. Už ani nevím, v jaké části jsem si řekl, že se nebudu trápit a knihu odložím, stačilo mi to asi tak v pětině. Pak jsem se ale vzchopil že to dám. Dal. Ale bylo to trápení, moje i autorky, být jí, tak je mi za tenhle nesmysl trapně, nechlubil bych se tím.
Na mě působí její osoba tím dojmem, že se musí zviditelnit za každou cenu, nemá co nabídnout (ale jakože fakt nic), určitě musí mít nějaký silný, vnitřní problém, který přechází a vzniká z toho pak tohle. Ta její sluníčková, pozitivní hesla působí děsně neupřímně. Tu a tam sice přizná, že nebyl její den, ale jinak je samozřejmě všechno úžasný, boží, krásný.
A přitom je super, když někdo má rád svoji práci, věnuje tomu čas, zajímá se o to, ale u téhle “dámy jsem měl dojem, že to jenom předstírá, aby pak mohla říkat, že žena a technika, jeden stereotyp zbořený. Což je nesmysl, ona boří ty stereotypy, co má jen ve své hlavě, ale reálně neexistují. O životě tramvajačky jsem se nic nedozvěděl, mělo se to jmenovat jinak (třeba Sebechvála s Karolínou).
Její profil na instagramu, který tomu předcházel, znám, ale po tomhle můžu s jistotou říct, že odebírám sledování a upřímně doufám, že už se s ní nesetkám.
Jen bych paní poradil, až zase pojede tramvají, aby se místo kochání okolím, budovami, které hořely (Národní divadlo, nemáte zač) a východy slunce, vymýšlení květnatých hesel a focením fotek za jízdy spíš věnovala tomu, co se děje na silnici před ní, protože o tom je její práce. Ne o tom, aby na všechny mávala, cinkala, předváděla se. Zřejmě to za tu dobu, co tuhle práci dělá, ještě nepochopila. Třeba jí to ale jednou dojde, já jí budu držet palce. :)

02.11.2023

Ve ctvrtine knihy me napadlo, ze knihu asi nedoctu. Ve tretine jsem si otevrela zdejsi hodnoceni, cimz jsem mela zacit - nemusela jsem se trapit ja s knihou a autorka s ctenim komentare, ktery ji nepotesi.

Fandim vsem, kdo se raduji ze svych uspechu, opravdu. Ale v tehle knize mi to prislo jako poza. Nekde to jiste byla nadsazka (jdu si koupit jachtu) a poznamka typu "vim, ze jsem slavna jen v tom nasem rybnicku" naznacuji nejakou sebereflexi, ale toho koupani ve vlastni slave je tma prece jen na mne moc. Kdyz se k tomu prida opevovani jedne znacky hodinek, nemuzu z hlavy vyhnat myslenky na obycejnou reklamu.


Jasne ze ocenim, kdyz me tramvajak nezavre do dveri, jasne ze jsou nekdy cestujici ci ucastnici dopravniho provozu neprijemni a existuji vyhoreli ridici. Ale uprimne, jsem asi radsi, kdyz si nejen tramvajaci vsimaji spis toho, co se deje na silnici, nez aby se kochali krasami secesnich budov ci vychody slunce, jakkoliv jsou krasne.

Suma sumarum - pred polovinou odkladam - na svete je tolik skvelych knih, ktere budu cist radeji...

Nechápu, jak o tomhle může někdo napsat, že to bylo zajímavé a - ještě hůř - poučné. Holka, co se nacpe, kam může, i když nemá vůbec nic, co by předala, veškeré své znalosti má jen přečtené z internetu (“Páni, Národní divadlo hořelo! - Pepík, 8 let a paní Hubková, 33 let) a snaží se je interpretovat dál, bohužel svým velmi jednoduchým psaním a velkým počtem hrubých chyb.
V moment, kdy se dozvídáme o tom, jak jí pan ředitel nabídl místo v tramvaji T3 Coupé, už je to jenom samochvála. Paní autorka se hrozně přeceňuje, myslí si, jak je dobrá, ale není. Nemá ráda pomluvy a šíření stereotypů, ale ostatní tramvajáci (ti, co jezdí na běžných linkách, ne ti z historických tramvají, samozřejmě) jsou tlustý, umaštěný a holdují alkoholu. A ona, úžasná blondýnka s rudou rtěnkou, boří mýty! Tak jistě!
Mýty, které podle sama sebe boří, si vymyslí, sama podle sebe, aby se pak hrdě mohla svěřit, že ho vyvrátila. Vždyť i to její psaní na internet je nacucané samochválou (ale pěkně zapáchající). Nerozumím tomu.
Myslel jsem, že se dozvím něco o životu tramvajačky, ale přečetl jsem dvě stě stran o tom, jak se jedna z nich vychvaluje, chlubí a předvádí před ostatními. Smutné je, že média jí dávají prostor a vyživují její domněnku o tom, jak je slavná a dobrá. Nechte ji žít, ať už se dál neztrapňuje i jinde než ve svém rybníčku plném pubertálních šotoušů

Krásný důkaz toho, co všechno se může vydávat za knihu. Paní řidička jde očividně (a vůbec to nezastírá) po žebříčku stále výš a výš. A to od prvního manžela až po ředitele. Kde se jí však pos®alo první manželství, to nám nějak deníček neřekl. Ale naopak nám řekl, že pan řiditel nabídl paní řidičce, zda s ním nechce sdílet cupé, tedy jezdit novou historickou chlastací tramvají T3 Coupé. A od této chvíle už to všechno smrdí jen samochválou. To, jak paní v úvozovkách, řidička, pomlouvá své kolegy a vinní je z toho, že jsou alkoholici, rozvedení a utíkají od nich ženy – je zářným příkladem toho, jak jimi opovrhuje. (vlastně taková sorta lidí existuje v každém zaměstnání) Kdežto ředitele, toho má ráda. Nakolik ho má ráda, to nám deníček tají. Možná má doma ještě jeden tajný deníček, ale ten přeci nevydá. Ono stačí už jen to, jak si stěžuje na internet, a že lidé jí jen pomlouvají a tvrdí o ní, že je (doplň si Milku) Je to vlastně smutný příběh, který nám o životě tramvajáků vůbec nic neřekne. Tedy vlastně řekne, ale jen to, co chce paní řidička. A tak zcela jistě vznikne mylná představa o tom, kterak mají tramvajáci krásný a veselý zaměstnání a že na každého jenom mávaj, dostávaj dárky a všichni je vlastně milujou. A strašně mě rozesmála ta pasáž s Národním divadlem. Tohle by mě fakt jako tupouna ani nenapadlo, že divadlo vyhořelo.

Opravdu je paní "deníčková blondýna" přesvědčena, že Národní divadlo hořelo?
Je vidět, že kniha se dá udělat ze všeho. Ale nějaké hranice by měly být.
Nechcete tuhle "rádoby" knihu z Databáze úplně smazat?

Tuhle paní jsem viděla v televizi u Krause. Jako první musím určitě říct, že mě ona jako člověk vůbec nezaujala, ale téma, o kterém kniha pojednává, ano. Svět tramvají a dopravy je mi na míle vzdálený, a tak jsem si říkala, první dojem nic moc, ale knihu si přečtu, něco se dozvím.

Dozvěděla jsem se víc jenom o té nezajímavé paní. Životopisy jsou mým oblíbeným žánrem, ale tenhle mi dal docela zabrat. Nezáživný, nezajímavý, většinou se jedná o přepisky z instagramového profilu (kde jsem si ty poznámky mohla přečíst zadarmo), dokonce tam jsou i stejné chyby. Já já já, nic jiného, samé vychloubání se.

Obecně mě naštvala ta rovina, kde autorka kritizuje lidi, co jedou brzy ráno do práce tramvají, že si neužívají život, narozdíl od turistů. Sama si ale pak stěžuje, že nenáší vstávání brzy ráno, kvůli ranním nástupům. Aha? Chce to méně arogance a víc přemýšlení o tom, co vlastně píšu.

Tohle je důkaz, že dnes může knihu vydat skutečně každý, i ten, co si to ani nezaslouží. Prý boří stereotypy a mýty, ano, ale ona si je sama vymyslí, aby měla co bořit a večer se hrdě poplácat po ramenou.

Ať je jí na mateřské dobře, s rodinou jen prospívají, ale tohle ne. Prosím, už ne. Opravdu.

Tip na knihu jsem dostala od známého, se kterým jsme se jednou vezli tramvají a řídila ji právě paní Hubková. K jízdě musím říct, že byla fajn, ale občas se chovala docela afektovaně, na mě ani nepůsobila upřímně. Chtěla jsem si ji proto přečíst, ale po pár stránkách jsem si uvědomila, že mi to nejde.

Prý křehká žena, pro kterou je symbol ženskosti rtěnka, první věc, co udělá v tramvaji, je to, že si napatlá pusu. Výborně, chlubí se tím, jak boří stereotypy, a pak si hned jeden vystaví a obhajuje jej. Ne, to opravdu není symbol ženskosti, pokud ano, pak nejsem ženou. Děkuji, paní Hubková, za objasnění.

Neztotožňuji se s jejím pohledem na svět, který taky prezentuje - ona řídí tramvaj, usmívá se na lidi, cinká, mává, a všichni lidé, co ji potkají, mají hnedle krásný den. Všechno vyřeší úsměv, slunce v duši, paráda! Domnívám se však, že za to mohou tragické události v jejím životě, takže to jí neberu, chápu to jako jakousi obranu a je dobrá, že to všechno zvládla!

Z celého vystupování na mě působí tím dojmem, že nebude nejostřejší tužka v penále, ale snaží se to maskovat za fakta, co si různě načte. Jazyk používá velmi jednoduchý, nic mistrného nečekejte, o tramvajích se vlastně taky nic moc nedozvíte (pokud teda nechcete s jistotou poznat vozy T1 a Coupé), jenom shrnutí čtyř let jejího života.

Suma sumárum, ilustrace pěkné, má to pár stran, na oddech asi dostačující, ale obsahově o ničem.

Veřejné dopravě a tramvajím hlavně fandím už dlouho, kdysi ve svých "teen letech" jsem pravidelně četla web Plzeňské tramvaje. Autorku sleduju na sociálních sítích, knihu jsem měla "v merku" na svém seznamu knih, které si chci pořídit, nakonec ale rozhodla náhoda a knížku jsem vyhrála od iRozhlasu :-) Což mi udělalo velikánskou radost. Knížka se dobře čte, já ji četla u vody a (jak jinak) v MHD :-) Knížka splnila moje očekávání, dozvěděla jsem se mj. zajímavosti ze "zákulisí" z tramvajového provozu, nechyběly ale ani osobní informace ze života autorky. Oceňuji pěkné ilustrace.

29.08.2023

Každý od této knihy něco čekal, já se před nějakou dobou naučila nečekat nic a nechat se překvapit. V půlce jsem z pracovních důvodů odložila a znova jsem se ke knize vrátila. Jsem ráda, že se s Karolínou nejen známe, děláme obě v dopravě, ale jsme svým způsobem i na stejné vlně. Každý úsměv a zamávání je i pro mě v práci něčím, co dobíjí baterky. Tady chápu a umím obsah ocenit. Tak ať je těch úsměvů víc než chmur.

24.07.2023

Ja jsem ridicka autobusu a tak me zajimala knizka o podobnem povolani. Bohuzel, tato kniha me absolutne nebavila, takze druhou cast uz jsem vylozene jen proletela. Ja jsem myslela, ze to bude nejaky uceleny pribeh o tom, jak se stat tramvajackou, co to obnasi a potom nejake prihody z provozu (tech je tam pomalu). Ale bohuzel se jen zkratkovite dozvidame uryvky jednotlivych dni z denicku bez nejakeho kontextu. Porad dokola omilane nazvy tramvaji mi nic nerikaly a mela jsem dojem, ze si autorka porad snazi dokazovat, jak je uspesna, takze ji asi chybi hodne vnitrniho sebevedomi. Porad nam totiz cpe stereotypy o tom, ze zena a stroj je neco vyjimecneho a ona je skvela, jak bori myty (taky se teda hlasim, sama je borim a uz jdu psat knihu o zivote autobusacky). A cervena rtenka jako symbol zenske sily? Takze kdyz ja se nemaluju vubec, tak nejsem silna zenska? Tak dekuju pekne. Nicmene, kdo pani zna ze socialnich siti a vyzna se i v tramvajich, tak mu asi kniha rekne vic. Tu jednu hvezdu davam za to, ze vykonavat tohle povolani je urcite minimalne tak narocne, jako ridit autobus, takze s timto dokazu soucitit.

23.07.2023

Tuto knihu jsem si zvolila k přečtení sice ne tramvají,ale na cestu vlakem.
Cestu tramvají mám ráda,skoro celý život jsem s ní cestovala do zaměstnání a zpět do doby ,než jsem se odstěhovala na malé město a přejdu ho pěšky z jednoho konce na druhý.
Kniha je psána jako deník, je rozdělena do jednotlivých roků,od roku 2018 do 2022.Autorka nás v knize provede s humorem ,životem tramvajačky a také částí jejího osobního života.Kniha je doplněna fotkami tramvajačky Karolíny.

22.07.2023

Mám ráda deníkové zápisky lidí různých profesí, stejně jako pobavila letuška z economy nebo delegátka ,tak i tramvajačka. Ona každá profese má to svoje. Trošku mě napadá jestli se autorka poznala i s Rezistorem (Josefem Chodounským) který na YouTube také krásným způsobem ukázal život tramvajáka.

jsem zásadně proti společenským stereotypům, ale pisatelka této publikace je bohužel staví rychleji, než je já stíhám bořit = pražská tramvajačka (bývalá modelka-blondýna) si totiž do svého deníku píše samá jásavá hesla a sluníčkové postřehy, v MHD jedoucí stařenky i dětičky jsou prostě boží ("zase mám obrovský aplaus a dostávám i malé dárečky"), kde a s kým byla na školení a jak to zase zvládla, kde se s kým vyfotila a dělala rozhovor ("babička bude mít radost", ale v tomhle bulváru zase píšou, že jsem si své místo vysloužila postelí), že Svěrák má rád "vlaky a dopravu", Dalibor Gondík tramvaje a Háma pořádá narozeninovou párty, a především stále dokola, co měla ten který den na sobě a jestli jí doplňky ladí s retro stylem...:

"Nebojím se na sebe obléct třeba kalhoty do zvonu z manšestru, které mi závidí nejeden pamětník a pustí se při pohledu na mě do vzpomínání na své mládí či dětství. Stávám se někdy chodícím muzeem či galerií, která budí v lidech různé emoce. Radost mi dělá rudá rtěnka, která se pro mě stala už před dvěma lety symbolem ženské síly. Ukazuju tak světu, že se nebojím být vidět."

pár černobílých fotografií tramvají bez pořádných popisků, technické informace kusé, nahodilé nebo typu: "tady to je panel s normálními čudlíky", text bez struktury, bez myšlenky a aspoň základního pochopení žánru

když jede s tramvají okolo Národního divadla, upozorní čtenáře, že je úžasné a že si v rámci sebevzdělávání vyhledala na netu zajímavé rozšiřující informace, třeba že jednou vyhořelo...

tak pardon, tohle už nic nezachrání

16.06.2023

Jela jsem za dcerou do Prahy a hledala, co si vezmu na čtení na cestu. Volba padla na Deník tramvajačky. Útlá knížka, po Praze se pohybuji hlavně tramvajemi - volba byla jednoznačná. Zajímavé nahlédnutí do této profese, zvlášť z pohledu ženy řidičky. I já mám slabost pro historická vozidla, ovšem moje kyčle se tetelí blahem, když vidí přijíždět novou bezbariérovou soupravu.
Jen mi to ke konci přišlo již lehce monotónní.