zlovlk
diskuze
Líbila se mi poznámka o Masarykovi a o tom, jaký mohl mít vliv na utváření kánonu za první republiky. Klidně to tak být mohlo. 40 let socialistické kultury jsem uváděl hlavně proto, že v té době byl mechanismus vytváření klasiky nejjednodušší a nejvíc na očích. Primární silou byl celkem průhledný režim - dalo se očekávat, že bude preferovat díla komunistických autorů, zatímco spisovatele křesťanské, humanistické a emigrantské se pokusí odsunout do zapomenutí. Slaběji se pak na tvorbě kánonu podílel disent a emigrace. Zdůrazňuji to hlavně proto, aby bylo jasné (i když to asi jasné je), že klasická díla jsou klasická nejen proto, že jsou dobrá (i když většinou jsou), ale roli tam mohou hrát i jiné věci...
Současnost (nebo první republika) je mnohem zmatenější. Kánon nevytváří jedna hlavní síla a pár vedlejších, je jich mnoho a žádná nepřevládá. Dost často jsou zcela neprůhledné - což je proti totalitní kultuře jistá nevýhoda. Jistě jsou i dnes mnohé důležité knihy opomíjeny, ale které to jsou? Otázky podobného typu jsou jedna velká spekulace, to souhlasím, ale myslím, že přínosná.
Neměla by zapadnout poznámka o neustále se zvyšující literární produkci. Pokud teď píše (dejme tomu) tisíckrát více spisovatelů než před 200 lety, znamená to, že každý rok vznikne tisíckrát více děl, jež si zaslouží být klasikou, než tehdy? Můžete namítnout, že dnes převládá vyloženě triviální literatura, ale situace nikdy nebyla jiná - připadá nám sice, že se kdysi psala samá skvostná a umělecky hodnotná díla, ale to hlavně proto, že četné bestsellery té doby už nikdo nezná (většinou zaslouženě).
Z gotických románů opravdu vřele doporučuji Vatheka, ty ostatní jsou řekněme průměrné; zajímavé hlavně svým místem ve vývoji takové literatury. Nejčtivější je asi opravdu Mnich, i když na 1200 stránek Záhad Udolfa jsem ještě nenašel odvahu, až tak olbřímí fanoušek gotiky zase nejsem.
A ještě bych podotkl, že humor je opravdu důležitá složka literatury. Skoro každé důležité dílo ho alespoň špetku (ale někdy i pořádný tuplák) obsahuje, i když to třeba není úplně tzv. řachanda. Úžasný je v tomto ohledu třeba Oblomov, když hrdina vzpomíná, jak odfoukával chcíplé mouchy na hladině kvasu na stranu, aby se mohl napít. Je možno si to představit bez pocitu intenzivní pobavenosti? Nemožno.
Být odborníkem a literárním vědcem má své výhody, ale stejně jsem přesvědčen, že na mnoho otázek v humanitních vědách stačí jen zdravý rozum a otevřená mysl - ten, kdo nezná všelijaké teorie a hypotézy, má zase tu výhodu, že jimi není zatížen.
Obávám se, že z hlediska čtivosti strhne dnešního typického čtenáře z dávnější minulosti máloco; nanejvýš nějaké fantaskní či loupežnické romány devatenáctého století. Ovšem brzy se dostaneme do doby, kdy se "klasikou starší než sto let" stanou první fantasy oddechovky, které vycházel v amerických časopisech. Strhující jsou třeba dodnes, ale status klasiky bych asi přiřadil jen některým z nich... a nejspíš ne úplně podle čtivosti.
Z hlediska intelektuálního potěšení naopak nehraje doba napsání žádnou roli - takový Tristram Shandy mohl být napsán kdykoliv. Kdyby vyšel dnes, asi ho většina lidí neocení, stejně jako ho většina lidí neocení jakožto klasiku 18. století; ale klasikou prostě je, protože měl vliv na důležité lidi.
Změny ve společnosti hrají nepochybně roli, i když se jimi nedá vysvětlit všechno. Na dobu První republiky například nahlížíme filtrem čtyřiceti let totality, která určité autory skoro zatajovala a nevydávala. Dneska už takový tlak není, ale marná sláva, sněhové koule byly puštěny ze svahu a už je nikdo nezastaví - úmyslně zapomenutí autoři (v jiném tématu jsem zmiňoval třeba Jana Čepa) zůstanou zapomenuti prostě proto, že nejsou v učebnicních, osnovách ani maturitních seznamech. Většina lidí si je nepřečte; společnost je nemá "pod kůží", jejich jméno, pokud je třeba zahlédneme v knihkupectví, nerozezní žádnou skrytou strunu, která by napovídala "tohle je klasika" - to jsou ty pocity, o nichž píše Barilac. I proto jsem vůči nim opatrný: chci vědět, odkud ty pocity pramení a jestli se na ně můžu spolehnout. Zatím mi připadne, že příliš nemůžu - na každého klasika připadá bezpočet dalších autorů, kteří jsou třeba stejně dobří a stejně vlivní, jen z nějakého (povětšinou zcela náhodného) důvodu upadli v zapomnění.
Napadá mě, že možná samovolně vzniká stav, kdy jsou autoři redukováni jen na jeden charakteristický atribut. U Zoly je to třeba nechutnost; proto se vyberou knihy o "děvkách a chlastu" a před těmi ostatními se zavírají oči. Například takový Eduard Mörike je přesně opačný případ. Považuje se u nás za ryze biedermeierového autora a uvádí se jeho Mozartova cesta do Prahy a harmonická poezie. Přitom se v jiných jeho básních objevují i temné, romantické, ba až démonické motivy - ale ty nezapadají do zjednodušené představy, a tak se opomíjejí.
"Vše, co vychází dnes - brak" - podobný pocit měli lidé vždycky, někdy silnější, jindy slabší. Vztahuje se k tomu ten povzdech Gualtera Mapa, jejž jsem tady tlumočil. Stěžuje si, že ať už napíše cokoliv, bude to bráno jako brak, ať už to bude jakkoliv dobré, protože je to "současná literatura". A za sto let to bude bráno jako klasika, ať to bude jakkoliv špatné. A to žil ve dvanáctém století!
Osobně si nemyslím, že by byl literární vědec nějak výrazně více "fundovaný" vytvářet seznamy klasických děl než sprostý sečtělec! Stačí se podívat na 1001 knih, které musíte přečíst než zemřete; to dávala dohromady skupina expertů, ale nějak zvlášť oslňujícího výsledku nedosáhli.
V Božské komedii Statius vystupuje, to je dobrý postřeh - a má tam docela významnou úlohu. Dante psal ještě v době, kdy Papiňák patřil mezi nejuctívanější poety. Sám jsem ho samozřejmě nečetl a asi ani nikdy číst nebudu - ale jeho jméno nám budiž připomínkou, jak se náhled na klasičnost nejenže posouvá, ale leckdy úplně převrací. Představa, že za pár set let nikomu nic neřekne jméno Ovidius nebo Schiller, se může zdát absurdní, ale přesně takhle to dopadlo se Statiem - z vavřínových výšin do temného sklepa zapomenutí.
Proměny klasického kánonu jsou vůbec fascinující - moc mě nenapadá, čím jsou vlastně způsobovány. Skoro mám chuť říci, že je to dost náhodné a nepředvídatelné, takový Brownův pohyb literatury. Nějaký unavený tvůrce středoškolské učebnice vybere první dílo, které mu padne do oka; začnou se o něm psát studie; z napsaných studií čerpají zase jiní. A tak dále - sněhová koule se valí ze svahu. Proč se třeba u Zoly vždycky mluví o Zabijáku a Naně? Jsou to jeho nejlepší knihy? Jsou to jeho nejreprezentativnější knihy? Ne a ne. (A pak to samozřejmě vede k rozšířeným omylům, jakože "naturalismus je o nechutnostech")
Hodnocení kvality knih jsem úplně vytahovat nechtěl, protože je to úplně jiné téma, podobně rozsáhlé a ještě neřešitelnější. Nejlepší je asi předpokládat, že dobré a špatné knihy existují, i když se třeba neshodneme (nebo úplně neshodneme) na tom, podle čeho by se to mělo poznávat a posuzovat. Myšlenka "všechny knihy jsou stejně kvalitní a hodnotné" zní sice velmi moudře, spravedlivě a rovnostářsky, ale v podstatě zabíjí značnou část diskuse o literatuře.
Když jsem se ptal, zdali je klasikem Statius, nikdo mi neodpověděl... Obávám se, že jen na sporných dílech se nejlépe ukáže, co pro nás klasičnost vlastně znamená.
Ve středověku se zpočátku jako klasičtí autoři (auctores) chápali všichni, kteří byli dostatečně věkovití. Gualter Map si ve 12. století povzdychl, že ho jeho současníci neoceňují, ale budoucí generace budou jeho slova brát za zlatá, protože bude mrtvý. Měl pravdu. Je ovšem zajímavé, že Homér nebo Vergilius byli dlouho na stejné úrovni jako nejposlednější košilatý římský epigramik. Teprve postupně se prosadila idea autorů zlatých, stříbrných apod. (mimochodem na základě biblického verše o nádobách z různých kovů)
Pokud by se měl opravdu vytvořit seznam klasických děl současné západníkultury, asi by byl vpravdě mamutí; rozhodně minimálně v tisících svazků. A někteří se o to už pokoušeli, třeba Harold Bloom. Pro mě osobně jsou zajímavější obecnější otázky, které se od kánonu klasických děl odvíjejí - například, jestli podle vás může být klasická kniha špatná. Představte si, že máte v ruce mizerně napsané dílo, které ovlivnilo celé generace dalších spisovatelů a vypovídá mnohé o své době - je to klasika, nebo ne? A co geniální dílo, které vždy znala úzká skupinka čtenářů?
Každý má samozřejmě právo mít jakýkoliv názor na jakoukoliv knihu; a pokud někdo prohlásí, že by určitou knihu do klasiky nezařazoval, protože se mu nelíbí a považuje ji za nekvalitní, je to nejspíš v pořádku. Má hašteřivost se vymezuje jen proti posuzování podle autora - zjednoduše řečeno, dobrá kniha je dobrá kniha, ať už ji napsal kdokoliv, kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu; špatná kniha je špatná kniha, bez ohledu na okolnosti vzniku.
Umberto Eco tvrdí: "Měli bychom poté, co jsme s takovými obtížemi vysvětlili rozdíl mezi modelovým a empirickým čtenářem, považovat autora za šarlatána, který píše příběh a rozhoduje o tom, jakého modelového čtenáře je třeba vytvořit, a to třeba z důvodů, ke kterým se nemůže přiznat, anebo je zná pouze jeho psychoanalytik? Povím vám rovnou, že mě empirický autor narativního textu (či jakéhokoli jiného textu) vůbec nezajímá. Vím, že tím urazím řadu svých posluchačů, kteří možná strávili mnoho času pročítáním životopisů Jane Austenové či Prousta, Dostojevského nebo Salingera. Jsem si moc dobře vědom toho, jak kouzelné a vzrušující je nahlížet do soukromých životů skutečných lidí, které jsme si zamilovali jako své blízké přátele. Stalo se pro mne velkým příkladem a útěchou, když jsem se coby netrpělivý badatel-začátečník dozvěděl, že Kant napsal své vrcholné filosofické dílo ve ctihodném věku padesáti sedmi let. Vždy jsem ovšem šíleně žárlil, když jsem si vzpomněl, že Raymond Radiguet napsal Ďábla v těle jako dvacetiletý. Tyhle vědomosti nám ovšem nepomohou rozhodnout, zda měl Kant pravdu, když zvýšil počet kategorií z deseti na dvanáct, či zda je Ďábel v těle mistrovským dílem (bylo by, i kdyby je Radiguet napsal v sedmapadesáti). Možnost, že Mona Lisa je bisexuální, je zajímavým estetickým tématem, zatímco sexuální sklony Leonarda da Vinci jsou - pokud jde o mé „čtení” tohoto obrazu - pouhými klepy."
Abychom si nerozuměli špatně - vůbec se nesnažím tvrdit, že Bible se nesnažila lidi ovlivňovat; snažila a šlo jí to velmi dobře. Nicméně to platí téměř pro jakoukoliv knihu; literatura zkrátka své čtenáře ovlivňuje. Vzpomeňme si na Clarissu a Pamelu a další romány určené k výchově mladých dívek k ctnosti. Nebo si, z trochu jiného soudku, vzpomeňme na Utrpení mladého Werthera. Chtěl Goethe, aby mladí muži páchali sebevraždu? Zřejmě ne. Chtěl se stát slavným? Zřejmě ano.
Otázkou tedy je, zda si autoři (či sestavovatelé) Bible pragmaticky uvědomovali, o co jim jde, nebo zda tvořili jaksi náhodou - a to není tak jednoduchá otázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Otázkou je, zda je vůbec řešitelná (myslím si, že není) a zda je vůbec podstatná (myslím si, že není - nebo přinejmenším z pohledu literatury ne).
Takže kdyby se ukázalo, že Dostojevskij ve skutečnosti neexistoval a jeho díla byla sepsána tajnou společností ruských nihilistů, kteří se prostřednictvím četby snažili podkopat carský režim, ve vašich očích by to všechna jeho díla diskvalifikovalo, i když by jinak byla do puntíku stejná? Docela zajímavý pohled na věc, ale nevím, zda udržitelný. Zkoušeli to už pozitivisté v 19. století, to byli nějací kabrňáci, ale stejně se jim to nedařilo. Do hlavy prostě nikomu nevidíme; pokud prohlásím, že Balzac je pragmatický manipulátor a Flaubert poctivý umělec, je to můj názor, zhruba stejně obhájitelný jako kdybych to tvrdil přesně opačně.
V současnosti (řekněme od druhé poloviny 20. století) převládá zaměření na dílo (strukturalismus) a na čtenáře (různé novější směry jako poststrukturalismus nebo recepční estetika). Obojí má něco do sebe: text je text, ať už byl napsán kdykoliv, a když porovnáváme například Caesara s Churchillem, je to naprosto legitimní, i když je dělí dva tisíce let. Nebo jinými slovy, i před Kristem se psalo dobře a špatně, dělaly se chyby a vznikala geniální místa - pokud je nějaké dílo opravdu skvělé, musí obstát dnes jako tehdy. A když dnes nějaký spisovatel napíše román, stává se tím přímým konkurentem Homérovým. To je prostě úžasné. Druhý pohled zdůrazňuje roli čtenáře, vnímatele - o tom hodně psal Eco. Idiot je pro vás dost jiná kniha než pro mě, například, ale na něčem se přece jenom shodneme - meze interpretace jsou u různých knih samozřejmě nastaveny různě. Budeme-li na věc nahlížet takto, pak je důležité to, na čem se shodne většina lidí; to se ovšem v průběhu času mění, a stejně tak se tudíž mění i jednotlivá díla, a mění se tudíž i kánon a to, co je klasické a co není.
Ke Starému zákonu: ano, jsou různé teorie, některé posouvají ustálení textů až k začátku prvního tisíciletí před Kristem, jiné ho umisťují k jeho konci; zvolil jsem tu nejčastěji uváděnou a nejpravděpodobnější možnost. Samozřejmě může mít pravdu i teorie, kterou uvádíte vy, já bych ruku do ohně nedal za žádnou z nich. Nepočítám se mezi spravedlivé a pálí mě.
Já věděl, že se k definicím nakonec dostaneme. :)
Už jen to slovo "klasický" se dá chápat různými způsoby, například:
1) Klasický jako protiklad nového či moderního; takže cokoliv, co je starší než dejme tomu čtyřicet let a pořád se to čte
2) Klasický ve smyslu nějaké vyšší třídy; takže vlastně totéž jako kvalitní nebo kanonický
3) Klasický ve smyslu antický (vztahující se k řeckořímskému starověku)
V prvních dvou významech patří Bible mezi klasická díla, ve třetím částečně (ona pozdní antika je biblí formována hodně). Chápu, že Bible je dost matoucí tím, že je kolem ní to náboženství. Jenže to kolem Božské komedie nebo Ztraceného ráje taky.
Tu zaprášenost jsem chápal spíše jako odkaz ke stáří děl, o nichž se má diskutovat. Bible se, pravda, hlavně v protestantském prostředí čte, a tudíž zaprášená není, ale to je u nás nanejvýš pár procent populace. Pro většinu Čechů je, troufám si říci, Bible podobně "zaprášená" jako Homér.
Pak jsou ještě autoři, kteří jsou důležití, ale nikdo je nejen nečte, ale ani nezná. Co takový Publius Papinius Statius, znáte? Ve středověku patři do nejužšího kroužku "auctores", společně s Homérem, Vergiliem a dalšími velkými jmény. Do češtiny přeložen snad ani nikdy nebyl.
A ano, Bible se v překladu mění, ale to jakékoliv literární dílo; u Bible máme alespoň výhodu stovek let exegeze, různých překladů a bezpočtů poznámek. A úplně bych se pokusil odprostit od "problému", že nevíme, co si autoři (a spoluautoři, kteří text pozměňovali) při psaní mysleli. Upřímně řečeno, u Danta to taky nevíme. Ani u Viewegha. Ten nás ještě k tomu mate tím, že o tom něco říká; bibličtí autoři alespoň vznešeně mlčí.
Lectorova poznámka je samozřejmě případná; katolická církev nepřispěla k rozšíření Bible jako takové, nýbrž k rozšíření biblických a hagiografických motivů - ve výtvarném umění, v hudbě, v kázáních a podobně. Dešifrovat umění před rokem 1750 je takřka nemožné bez alespoň povrchní znalosti Starého a Nového zákona (a řecké a římské mytologie).
Je asi věčná otázka, zda lze ocenit umění bez znalosti kontextu. Do jisté míry určitě - Zelenkovy kantáty nebo Caravaggiovy obrazy jsou krásné, i když člověk netuší, oč vlastně běží a jenom inhaluje. Na druhou stranu klasické vzdělání k tomu požitku něco přidává, ale nic neubírá. Ke smyslovému potěšení se přidává i potěšení intelektuální, rafinovanější a něžnější. Lze se bez něj v životě obejít, ale kdo ho okusí, ten ho většinou vyhledává i nadále.
Byl bych poněkud opatrnější s dělením knihy na literaturu a neliteraturu; debata se pak dostane k otázkám definici umění, což je bludiště, ze kterého se nikdo nevymotá. Ó synu, střez se definic, mají zuby, drápy přeostré! Většina textů totiž nevznikla za jediným účelem, kombinuje se tam toho víc - pobavit, poučit, vyvolat estetický zážitek... a to i v případě, že autor zamýšlí jen jedno z toho. Literární dílo může tudíž vzniknout i zcela neúmyslně. Takové Zápisky o válce galské jsou také čistě historická záležitost sloužící k poučení, ale zároveň je možné (a oprávněné) je číst stejným způsobem jako beletrii.
Také moc nesouhlasím s postupnou proměnou Bible. Existují různé teorie, kdy byly její nejstarší části sepsány, obvykle se udává období Babylónského zajetí Židů, takže šesté století před Kristem. Předtím se pár set let tradovala ústně a samozřejmě se poněkud přetvářela, nicméně poté, co byla zapsána, už židovští písaři dost dbali na přesné přepisy a k omylům docházelo spíše zřídka. Ještě větší machři byli mimochodem Indové, kteří se učili dlouhé texty nazpaměť a předávali si je třeba stovky let, aniž by se změnilo jediné slovo; ale to odbíhám.
S Novým zákonem je to podobné, zpočátku se mezi ranými křesťany tradovaly Ježíšovy výroky (pramen Q); když jim po pár desítkách let došlo, že se Kristus za jejich života asi nevrátí, došlo k sepsání evangelií. Nejstarší jsou synoptická (Marek, Matouš, Lukáš) z konce 1. století, Jan je trochu mladší, z 2. století, ten je už spíše reakcí na střet křesťanství s různými mysticismy. Občas se dá docela dobře rozlišit, co lze považovat za původní Ježíšův výrok a co bylo přidáno při sepisování (například slavný výrok o Petrovi jakožto skále, na kterém zbuduje svou církev - o církvi Ježíš asi opravdu nemluvil, ale zapisovatelům evangelií bych to nevyčítal: takový Thúkydides také vkládal ve svých historických spisech jednotlivým osobnostem do úst ne to, co řekli, nýbrž to, co podle něj říci mohli a měli). Potom se nějakou dobu ustavoval kánon a došlo k vyloučení některých apokryfních textů (které jsou také zajímavé, ale jinak), nicméně to na samotná evangelia, Skutky apoštolů a epištoly nemělo až takový vliv. Apokalypsu bych považoval spíše za apokryf, který tam omylem zůstal, ale v téhle problematice se vyznám spíše jen povrchně, takže se možná pletu.
Popravdě mi není moc jasné, proč by například Píseň písní měla drtit ducha podobně jako zápisy výslechů ze středověkých mučíren. Bible by se naopak číst měla, aby se lidé dozvěděli, že je v ní něco úplně jiného, než co tvrdí marxistická propaganda. Minimálně co do historické hodnoty je jedinečná; a umělecky a filosoficky má také dnešnímu člověku co říci. Samozřejmě je její výsadní právo dáno i tím, že v Evropě převládalo křesťanství, ovšem stejně tak bychom mohli zavrhnout Homéra, Ovidia a Vergilia za to, že byli šířeni mocným a bezohledným prostředníkem zvaným školství.
O kánonech, školských i jiných, píší zajímavě hlavně Harold Bloom a E. R. Curtius. Osobně si myslím, že středoškolská výuka literatury je u nás postavená poněkud na hlavu - začíná se nejobtížnějším starověkem a středověkem; a teprve na konci se studentům předloží literatura nejnovější a pro ně patrně nejpřístupnější. Nejsem si jistý, jak to dělat lépe, ale něco by se určitě vymyslet dalo, když máme na pedagogických fakultách tolik skvělých hlav. Obecně je špatný nápad někoho do něčeho násilně nutit - mnohem lépe funguje udělat z literatury (i klasické) tak zajímavou věc, že se do ní budou lidé vrhat dobrovolně. Propracovat se od Martina, Tolkiena a Sienkiewicze k Homérovi je určitě jednodušší a přirozenější než naopak.
O základech kultury by nicméně mělo vědět co nejvíc lidí, obzvláště vysokoškoláků a obzvláště těch na humanitních oborech. Žel to ale funguje spíše tak, že na gymnáziu nepřečtou nic (protože jsou moc mladí, protože tomu nerozumí nebo protože chtějí rebelovat) a při vysokoškolském studiu už je k tomu nic nemotivuje. Určitý problém je i pečlivou indoktrinací vybudované nepřátelství společnosti vůči "nedůležitým" částem vzdělání; obyčejný člověk se obvykle domnívá, že studium je příprava na povolání a cokoliv, co se nedá okamžitě použít ve výrobě, je ztráta času. Ani zde se nedá přijít s rychlým řešením, je to práce na desetiletí, možná staletí - udělat z vědění zase ctnost, alespoň do té míry, jak tomu bylo předtím, než odešli profesoři kutat uran.
I mně zdají se být Profhubertovy návrhy přínosné a jeho enthusiasm následováníhodný.
Obávám se, že se současným systémem se do čela dostane několik seznamů, které budou sbírat palce od počátku, a kterýkoliv další od určité doby velmi snadno zapadne.
Za zvážení také stojí již zmíněný ukazatel "kolik jsem toho ze seznamu přečetl a co přesně jsem nepřečetl". Obsahuje-li seznam pět titulů, je to jasné, ale kdyby sem někdo přepsal třeba 1000 knih, které musíte přečíst než zemřete, pomáhala by taková kolonka velmi mnoho, až bychom si tady vzájemně přeměřovali sečtělost.
Je to tak, žádná nadávka původem z pražské židovské galérky, nebojte.
Za mne 33 přečtených, pokud počítám správně, takže něco pod třetinu. To je jedenáct zmrzačených rukou, chceme-li zůstati naladěni na morbidní vlně. Úplně mě nenadchli Faulkner (prostě jsem Divoké palmy nepochopil, přiznávám; ale Faulkner je americká klasika, i když odhlédneme od jeho přítomnosti mezi laureáty), Beckett (Čekání na Godota není špatné, ale jeho prózy mi připadnou jako poněkud bezkrevnější Joyce), Pablo Neruda a Heinrich Böll (od toho jsem četl jen Kdes byl, Adame, ale připadalo mi to jako zoufale neobjevná řadová válečňárna).
Z méně známých nobelistů naopak doporučuji zkusit autory jako Š. J. Agnon (povídky) nebo Octavio Paz (poezie). Nebo již zmíněného Fina.
Tím slovem si hlavu nelamte, je to jen neškodný vtípek.
Přiznám se, že mě také trochu mate fakt, že ve společnosti přátel dynamitu jsou i mnozí skvělí autoři, někdy dokonce i takoví, které považuji za smetánku literární smetánky, například Mann nebo Márquez. Tím neodbytnější jsou pak úvahy, zda ti, kteří dostali Nobelovu cenu před sto lety a pak byli zapomenuti, nebyli náhodou zapomenuti neprávem - přetrvávající obecné povědomí a školský kánon jsou občas dost nespravedlivé reinkarnace Fortuny. Otázka tohoto vlákna by vlastně mohla znít takto: pokud si vyberu náhodného nositele nějaké ceny, mám větší šanci, že to bude úžasné dílo, než když vlezu do antikvariátu a vyberu náhodnou knížku podle obálky? Alici Munro nechci soudit, dokud si od ní něco nepřečtu - třeba Herta Müller je oceněná za své geniální prózy naprosto zaslouženě; naproti tomu u Elfriede Jelinek bych to dal spíše Thomasi Bernhardovi, který to, co dělá ona, dělal dříve a (podle mě) lépe.
Čepa vyloženě doporučuji, alespoň pár povídek - ten byl vyloženě potlačen z důvodu katolického vyznání a proto, že emigroval; po čtyřiceti letech zarputilého mlčení pak už nikdo neměl čas ani chuť napravovat kulturní křivdy a přepisovat učebnice. V tomhle je vlastně české prostředí specifické: ti neznámí jsou leckdy lepší než ti známí. Pokud ovšem neměli to štěstí a neumřeli včas, jako Karel Čapek - kdyby se dožil sedmdesáti a v padesátých letech by se dostal do křížku s oficiální mocí, možná by na tom byl trochu podobně jako zmíněný Čep.
Docela seriózně (a možná i lépe než Nobel) na mě působí Man Bookerova cena; lokální omezení je, řekl bych, velmi vhodné, protože bych těm, co cenu udělují, vcelku věřil, že mají alespoň základní přehled o možných kandidátech - zatímco mít přehled celosvětový je prakticky nemožné.
Článek o favoritech letošního udílení:
http://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/favoritem-na-nobelovu-cenu-je-podle-sazkaru-murakami/r~8bccc3be34f611e487a9002590604f2e/
Tak jaká je pravděpodobnost, že to nedostane Ngugi wa Thiong'o? :)
Hledáte slibné autory i mezi laureláty literárních cen, zejména těch významných a velevýznamných?
Občas mě popadne stud, že neznám značnou část nóblprajstrégrů, a tak se pustím do některého z nich - naposledy to byl Frans Eemil Sillanpää, přiznávám, že mě zaujalo hlavně jméno a národnost. A ukázalo se, že je to takový finský Jan Čep; poctivý, syrový existencialista a vyznavač transcendentních šifer. A pořád tam někdo umírá v sauně, což je paráda.
Jinak mi ale připadá, že hlavně u laureátů Nobelovy ceny z první poloviny 20. století převažují pracovití realisté píšící mohutné ságy o životě prostého rolnictva, které jen zřídkakdy nedosáhnou tří tisíc stran. Druhá polovina minulého století se nese ve znamení politiky a rasové, etnické a genderové korektnosti. Za vrchol nevkusu považuji Pabla Nerudu, brrr!
A v posledních letech mi přijde, že hlavní kvalifikací je být sice známý, ale ne světově proslulý; Eco nebo Murakami už jsou asi bez šance. Poslední spisovatelskou supernovou, která Nobelovu cenu dostala, byl Grass - ale možná mám jen pohled pokroucený českým trhem.
Hodně mladých lidí takový typ literatury vyhledává neustále znovu a znovu, takže ty zjevně až tolik neštve - koneckonců se stačí podívat na prodejnost. A my, kteří máme v knihovně povětšinou jiná dílka, na fantasy červenou knihovnu žehráme asi jen v případě, když se přes její regály v knihkupectvím nemůžeme prodrat k tomu, co chceme. Troufám si tudíž odhadovat, že když někoho štve neustálé opakování relativně banálního příběhu, je to asi tím, že je na cestě z první skupiny do druhé. :) Gratuluji!
Jednou z výhod Databáze knih je to, že se tady dají snadno objevovat i knihy, které nejsou až tolik "prezentované", na které se nedělá reklama a které by třeba jinak zapadly. Ve šternberské knihovně jsem nikdy nebyl, ale věřím, že to tam vypadá jako ve vesnické samoobsluze před padesáti lety. Jedno možné řešení je pořídit si čtečku, druhé pořídit si známost s rozsáhlou bibliotékou. :) Nebo si objednávat z antikvariátů.
Mně naopak skoro přijde, že po roce 1990 vyšlo více kreativních a pozoruhodných fantasy než před ním. Různí klasikové (jako Howard, Tolkien, Lovecraft, Holdstock, Leiber apod.) za pozornost stojí, ale jinak jsou staré fantasy dost často hodně upracované a šablonovité, a to i leckterá "kanonická" díla. Řadová fantasy se brala téměř výlučně jako oddechový žánr a géniové byli spíše výjimkou, překvapením.
V posledních pětadvaceti letech stále více spisovatelů objevuje fakt, že fantasy nemusí sloužit jen jako krátidlo dlouhé chvíle; že nabízí netušené možnosti experimentů obsahových i formálních, že zkrátka může být i uměním, ne jen řemeslem.
Třeba Rothfuss, Martin, Gaiman, Bakker, Susanna Clarke, Pullman, Sapkowski, různí autoři žánru New Weird a mnozí další, které jsem nečetl, ale kteří už anotacemi prozrazují, že to nebude stokrát omletý stereotyp.
Možná je dobré si uvědomit, že "fantasy červená knihovna" není primárně "fantasy", ale primárně "červená knihovna"; spisovatelská formule, kterou tak obratně demaskovala K.M. v prvním příspěvku, se nebude příliš lišit ani v případě, že půjde o dílo situované v našem světě a zcela bez nadpřirozených prvků.
Podobné výplody jsou arci úděsné. Snad lze vysvětlit jejich přítomnost i tím, že jedinci, jejichž sčetlost je přinejmenším chabá (jakkoliv to na Databázi knih působí paradoxně), mají notnou potíž s vybudováním věty - a přesto by tak rádi budovali sentence hodné Isokrata! Pak jim zbývá jen jediná, poměrně dost klatá možnost: penetrovat souvětí spojkami zcela náhodnými. Spojka "ale" žel patří mezi nejoblíbenější.
Viděl jsem například už toto:
"Tuto knížku sice napsal muž, ale je kvalitní."
"Kniha je dlouhá, ale zajímavá."
"Knížku jsem četla loni, ale líbila se mi."
A tak dále. A tak vůbec. Brr.
Možná je tím myšleno fárání muže do ženy. :-O
Ba ne, nějaké horničení tam je, odehrává se to vlastně v takovém anglickém Ostravsku. Lord Clifford Chatterley tráví hodně času tím, že vymýšlí, jak na sklonku parního věku neudělat ze svého dolnictva a hornictva tlupu nezaměstnaných; jedno z témat knihy je postupné pohlcování krásné a úpravné krajiny ponurým a mechanizovaným světem moderního člověka, jenž nečiní nic, než že žere, vyměšuje, spí a kalí ocel.
Ale dávat to do štítku, to je trochu přehnané, to by tam rovnou mohly být štítky "psi", "kolečková křesla" a "květiny v pubickém ochlupení".
Náhodou to byla skvělá poznámka, Stanislav Kostka Neumann byl vlastně (alespoň co do jména) sešit z českých světců... ale výsledek na to moc nevypadal. Teď si uvědomuji, že o Janu Nepomuku Neumannovi jsem už někde četl, jen jsem zapomněl jeho jméno - jak praví klasik: čím víc se člověk učí, tím víc toho ví. Čím víc toho ví, tím víc toho zapomíná. A čím víc toho zapomíná, tím méně toho ví.
Dosti, vyklidím arénu pro další hádanku.
Nene, myslel jsem jenom jeho křestní jméno. Sv. Stanislav Kostka, umrlý v sedmnácti letech, patron studentů v nebezpečí života, jistě často vzývaný v noci před zkouškou.
Jana Nepomuka Neumanna ani neznám, jeden se pořád učí.