zlovlk diskuze

Ještě bych rád připomněl, že bývaly časy (a není to ani tak dávno), kdy byl pohrdaným a vysmívaným žánrem román. Skutečné vysoké umění lze přece vyjádřit pouze formou tragédie!

Docela chápu, že se někomu hodně nelíbí jednotlivé dílo - sám si v komentářích často neberu ubrousky. Dokonce se mému porozumění nevymyká ani zášť vůči nějakému tematicky a postupově hodně vyhraněnému a rigidnímu žánru. Na mysl mi přichází třeba ta červená knihovna, tu je asi opravdu obtížné napsat tak, aby byla kvalitní a zároveň bylo dodrženo vše, co se od takového typu literatury očekává (ale nejsem tak odvážný, abych tvrdil, že to není možné). Ovšem odsoudit formální žánr nebo umělecký druh, který může být zpracován hypermilionem různých způsobů? Nu, nevím... tam podle mě není problém ani tak v konkrétním tvrzení - je jedno, jestli je odsuzován film, komiks, povídka, sochařství nebo sestavování kamení do obrovských obrazců viditelných pouze ze vzduchu - jako spíše v nesmyslnosti takového zobecnění.

Star Wars je zrovna fiktivní minulost, nebo spíše určité bezčasí, "bylo nebylo", před dávnými časy v předaleké galaxii. Tedy využití pohádkového prvku, ale přítomnost pohádkového prvku samozřejmě ještě z celého díla nedělá pohádku. Sám bych SW řadil spíše do sci-fi; je to space opera, takže hraniční žánr, nicméně (pseudo)vědeckých prvků je tam přítomno dost na to, aby to označení ospravedlnily. Jistě, není tam popsáno, jak přesně fungují vesmírné stanice, lodě a stíhačky apod., ale při sledování to budí dojem vyspělé technologie, ne magie nebo zázraku. Kdybychom omezovali sci-fi jen na hard sci-fi, nevešla by se tam ani mnohá díla Aldissova, Dickova, Heinleinova, Bradburyho, Vancova... a, v závislosti na naší přísnosti, možná ani Clarke nebo Asimov.

Jak už tady bylo několikrát řečeno, určit správně a nezpochybnitelně žánr nějakého díla je často úkol pro velmistra genologie. Obzvláště to platí pro texty kvalitní a přelomové. Průmyslové bestsellery, o kterých mluví woodward, bývají žánrově mnohem čistější, protože se snaží jít na jistotu; a jakmile nějaké dílo naplňuje opravdu všechny znaky žánru, je to parodie (v některých případech nechtěná).

Fantasy je přenáramně různorodý žánr a některé jeho odrůdy inspirované pohádkami jistě jsou, ale u většiny fantasy děl bych si to opravdu tvrdit netroufal. Klasická fantasy vychází spíše z hrdinských eposů a rytířských románů.
Pohádka je navíc na rozdíl od fantasy žánr lidový a má docela přísná morfologická pravidla (pomocníci, trojí opakování všeho možného, prostě viz Propp), což pro fantasy opravdu neplatí - tam to žánrové označení znamená jen silnou přítomnost nadpřirozených prvků nebo umístění do smyšleného světa, jinak může být fantasy próza (a vlastně i poezie nebo drama) jakýchkoli druhů, odrůd a tvarů.

A důležité je samozřejmě i to, že pohádka má u nás poměrně negativní konotace a používá se - žel! - jako depreciativní výraz, případně jako eufemismus pro lež ("Co nám to tady vykládáte za pohádky?!"). Spousta z těch, co označují fantasy za pohádku, to myslí zle a pohrdavě... i když samozřejmě ne všichni.

Velmi dobře - hádanka rozluštěna!

Alexandr Něvský je správná stopa, opravdu jde o chrám jemu zasvěcený; musím nicméně potvrdit, že ten v Petrohradě ani v Sofii to není. Podle dávného hrdiny, který pod ním údajně odpočívá (a jehož nejmladší syn je hrdinou díla, na které se ptám), se jmenoval jeden z největších podniků na sladkosti v bývalém SSSR. Stále mimochodem existuje a vyrábí, hlavně čokoládu.
Ještě poradím, že hledané dílo je rozsáhlý epos, přes 19 000 veršů; v češtině z něj vyšel výbor.

Dílo, které je s místem spojené, vypráví o nejmladším ze zmíněných tří synů umrlého; po únosu maminky si jde popovídat na mohylu s pohřbeným otcem, ale na tom přece v těch krajích a v té době nebylo nic zvláštního. Ač čerpá z dávných pověstí a zkazek, bylo sepsáno až v 19. století.

Zkusíme něco morbidnějšího.
Hledáme kopeček, jediný široko daleko, a na tom kopci hrobeček, vlastně spíše mohylu, v níž leží jeden veleslavný epický geroj. Poblíž měli chatu jeho tři synové a nebohá pozůstalá vdova, posléze ne úplně úspěšně unesená jistým vdavekchtivým pánem. Dnes se na místě, kde podle tradice stála mohyla, nachází chrám zasvěcený světci, známému spíše pro válečné činy než pro kdovíjakou zbožnost - o tomto svatém byl mimochodem natočen jeden z nejslavnějších filmů první poloviny 20. století (a původcem je neméně slavný režisér a hudbu napsal snad ještě slovutnější skladatel).
Není nutné znát přímo návrší, stačí mi jméno města.

Zločinný entomolog nás sice falešně zavádí do Českých Budějovic, správnější stopou je ovšem entomolog fušující do kynologie ve Psu baskervillském. Místem tohoto veleslavného pejskaření jsou Dartmoorská blata v hrabství Devon!

John Kennedy Toole - Spolčení hlupců. To je ta kniha, kterou hledáš, pokud ji tedy ještě neznáš.

Slonovinu vidět teoreticky mohli (třeba ve výzdobě nějaké větší katedrály), ale spíše to bude topos, což je jev pro středověk velmi typický. Píše o tom E. R. Curtius. Ve středověké literatuře a rétorice existovaly ustálené způsoby, jak nakládat s tou kterou částí textu, například s popisem příjemného místa (tráva, stín, zurčící voda, zpívající ptáci - přestože se příběh odehrává kupříkladu v místě, kde se nic takového ve skutečnosti objevit nemůže), se "sebeshazujícím" úvodem do textu, s charakterizací panovníka (který byl vždy v mládí "moudrý jako stařec") a tak dále. Topoi byla velká spousta; dnes už je ale nevnímáme stejně, jako je vnímal středověký člověk, čteme všechno víc doslova, proto může snadno dojít k desinterpretaci. Použití slonoviny k popisu různých částí těla (i když dotyčný člověk třeba slonovinu nikdy neviděl) může být jedno z takových topoi - koneckonců se dost často objevuje v Bibli, například v Písni písní, ale i jinde.

Terror od Dana Simmonse, něco mrazivějšího se v literatuře najde jen těžko. Nebo Ethan Frome (vyšlo taky jako Zima) od Edith Wharton, ale to není moc akční - drama se tam odehrává hlavně z pohledu řekněme psychologického.

Napadá mě Šlejhar a jeho Zátoka smrti (původně vyšlo jako Z okresního města), nějaký náznak věcí mystických se tam objevuje jen občas a jen letmo, ale jinak to vcelku sedí. A možná i jiné pozdní povídkové sbírky Šlejharovy, ty jsem ale nečetl.
Jako druhý tip bych jmenoval poslední povídkovou sbírku Richarda Weinera - Škleb. Jeho předchozí sbírky by se taky snad daly počítat, ale žel jsou válečné.
Vůbec expresionistické prózy by v tomhle ohledu mohly a měly být výživné.

Jestliže komunita autorových fanoušků vytváří falešné profily, aby svému favoritovi umožnila vyhrát, tak na tom "něco špatného" prostě je - prostě je to podvod. Stejně jako když si někdo vytvoří deset profilů, aby svoji knihu mohl ohodnotit desetkrát pěti hvězdičkami a vložit do doporučených, což už se tady taky párkrát stalo.
Spousta lidí si řekne "vyhrálo to na Databázi knih, tak si to koupím" a pak zjistí, že investovali do odpadu. To vrhá dost nepěkné světlo na tyhle stránky jako celek. Taky se to tady může překvapivě rychle proměnit ve smetiště reklamních agentů a zapálených propagátorů, kteří normální uživatele prostě vyženou, že.

Asi by bylo nejmoudřejší Knihu roku 2014 úplně anulovat a před vyhlášením případného dalšího ročníku se zamyslet.

Deníček jsem nečetl, ale troufám si odhadovat, že moc čisté to hlasování nebylo - autorovi známí se nejspíše hodně činili a falešných profilů asi taky nebylo za tímhle účelem založeno zrovna málo. Ale to je nešvar a podebraná pata téměř jakéhokoliv soutěžního hlasování na internetu. Možná by pomohlo, kdyby příště mohli v soutěži hlasovat jen lidé s profilem starším než půl roku, popřípadě s určitým minimálním počtem hodnocení nebo komentářů. Říkám možná, nejpíše by nepomohlo ani to. Databáze je už dost velká a navštěvovaná na to, aby měla nějaký vliv na trh ("vítězství" v Knize roku určitě přiměje alespoň pár lidí, aby si knížku koupili), takže pokusů o zneužití bude stále víc. Připravte se na to!

Snad by nebylo od věci přidat tlačítko "navrhnout smazání" mezi volby "upravit, doplnit údaje", aby se podezřelé knihy nemusely vypisovat.

Taky je třeba ujasnit, jestli má jít o literaturu anglicky psanou, nebo opravdu pouze literaturu autorů pocházejících z Anglie (takže ne např. Irsko, Skotsko). Kromě již zmiňovaného Swifta, Defoa a Fieldinga tu máme ještě neopominutelného Laurence Sterna (Tristram Shandy a Sentimentální cesta po Francii a Itálii), první gotické romány (Walpole, Reeve, Beckford, Radcliffe, Lewis - doporučuji zejména Beckforda a Lewise) a nějaké ty básníky - Pope (Uloupená kadeř), Burns (Skotskoooo!) a další.
Čteš-li anglicky, budou dané období dost vystihovat např. Ossian (pseudodruidské mýty) nebo Richardsonovy výchovné romány (Clarissa, Pamela).

Ano, pěkný vlašák - tedy ořech, nikoliv salát. Ještěže má Databáze knih Koku, která ho ruče rozlouskla!

Já bych tedy s dovolením zkusil něco zadat.
Hledáme básnickou sbírku pojmenovanou po čistícím nástroji posedlém zlým duchem; a ještě napovím, že název je ozdoben aliterací.

Julius Zeyer - Vyšehrad (velice podivuhodné pojetí českých pověstí, syrové, mystické a nejiráskovské; ale taky dost dlouhé)
Jaroslav Vrchlický - Satanela, případně Mythy
Michail Jurjevič Lermontov - Démon (v případě preference milostnějších témat)

Z lyrické poezie bys mohla zkusit Ortenovy Elegie, ty myslím dokážou hodně zasáhnout i v ranějším životním údobí.

Jane Austen je skvělá spisovatelka, ale je pravda, že se zabývá výhradně "malými dějinami" - člověk se dozví leccos o životě lidí, ale politické dějiny její romány takřka úplně ignorují. Člověk sice tak nějak tuší, že na kontinentě právě probíhají napoleonské války, zatímco na anglickém venkově se v rámci románu hrdinové vesele namlouvají a cukrují a pomlouvají, ale je to jakoby úplně jiný svět. Naproti tomu typický historický román je charakterizován právě propojením "malé" a "velké" historie, osudem lidí na pozadí konkrétní historické události; a myslím, že o to Lence jde spíše.

Britské historie se dotýká Druonova freska Prokletí králové, vypráví o panovnících Francie, ovšem ve středověku byly Francie a Anglii téměř jedna země, pokud zrovna ne politicky, pak kulturně. Jeden díl, Francouzská vlčice, se odehrává dokonce celý v Anglii. Hodně čtivý je i Ken Follett (Pilíře země, Na věky věků), jeho historické romány o středověké Anglii se sice odehrávají ve smyšleném městečku, ale různé historické události (střídání králů, mor atd.) tam přítomné jsou. Nebál bych se Bernarda Cornwella (hlavně Hledání svatého grálu o Stoleté válce a Uhtred z Bebbanburgu o Alfredovi velikém; pak třeba ještě Azincourt a další).
A hádám, že za pozornost stojí i manbookeristka Hilary Mantel (Wolf Hall, Předveďte mrtvé), ačkoliv tu jsem ještě do ruky nevzal.