Jan Čep

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1902 - 1974

Populární knihy

/ všech 41 knih
Dvojí domov (7 povídek)
Dvojí domov (7 povídek)
Letnice
Letnice
Zeměžluč
Zeměžluč
Sestra úzkost
Sestra úzkost

Nové komentáře u autorových knih

Hranice stínu Hranice stínu

„Příběh na mě působil depresivně.“
— Janadvorackova

Modrá a zlatá Modrá a zlatá

„Ani nevím proč, ale ke knize jsem se musela několikrát vracet. Je to zvláštní, protože při zpětném pohledu se mi všechny tři povídky velice líbily. Takže nevím, čím to vlastně bylo, ale jsem ráda, že jsem nakonec vytrvala a knihu si přečetla. Nabízí jiný pohled na svět a na život a jinou perspektivu, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale právě v tom je podle mě hodně dobrá. "Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem. Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já."“... celý text
— Matematicka

Hranice stínu Hranice stínu

„Zamyšlení nad životem, svými kořeny, vsí, odkud hrdina částečně pochází, a rodinou ve vztahu k vesnické společnosti a jejich příběhy. Dojemné, působivé...“... celý text
— Fidibus

Hranice stínu Hranice stínu

„Krásně napsaný román o zvláštních postavách. Většina z nich se zmítá mezi dvěma extrémy, táhne je to zároveň nahoru i dolů. Chtějí žít v souladu s Bohem, být tu trochu užitečné, nenechat se zlomit ranami osudu, nějaká vada charakteru či nepříznivé okolnosti jim to však kazí. Jsou jaksi „zaseknuté“ a netuší, jak dál. Bylo mu třicet let, kolem rtů se mu už lehce rýsovaly dvě vrásky, oči se dívaly trochu unaveně ze zahnědlých víček. Celý výraz jeho tváře byl trochu zatrpklý jako u lidí, kteří mají za sebou spoustu promrhaného času a pod nohama střepy sesypané ctižádosti. Mnohé zůstává nedořečeno. Autor často zdůrazňuje pomíjivost a osudovost věcí, nezřídka se zdá, jako by věděl, že brzy přijde další světová válka (ačkoliv román vyšel v roce 1935). Na příběhu tu tolik nezáleží, hlavní je vnitřní život postav. „Přišel jsem sem jako ty,“ ozval se za chvíli Jan Šimon. „Když nebylo důvodu, abych byl tam nebo onde, vrátil jsem se do kraje, který mi byl dán. Myslil jsem na něj pod trojím nebem, viděl jsem stékat slunce po listí naší zahrady a čichal jsem ze spaní vůni naší hlíny, když se rozsýpá za pluhem – a když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že se stalo nedorozumění. Jsem tu zbytečný, a co bych mohl dělat, mi nestojí za to. Navršil jsem už na sebe tolik hanby, že by to stačilo k zoufalství. A přece si nemohu zoufat.“ Je to každopádně čarovná kniha.“... celý text
— Richard Skolek

Hranice stínu Hranice stínu

„Moc se mi ten román líbil, opravdu hodně moc! Stejně jako u povídek Jana Čepa i zde při čtení téměř hmatatelně cítím, jak jsou postavy zároveň taženy nahoru i dolů. Nahoru, k něčemu či někomu, kdo je povolává žít svoji existenci v plnosti, nepromarnit své hřivny, nenechat se ubít okolnostmi ani ranami osudu. Zvednout se, nadechnout se, znovu vstát, znovu jít, znovu doufat. Směřovat k Bohu, bojovat o blízkost Boha, o Jeho přítomnost a Jeho odpuštění – ať už vědomě či ne. Ale také dolů k zemi, ke které nás táhne naše narušená přirozenost se vším tím našim věčným selháváním - někdy nezbytným a někdy zbytečným, a kolikrát tak trapným. Zmíněná země zde má svoji velkou roli. Země ve své fyzické, hmatatelné podobě. Půda, hlína. Je to rodné místo jako prostor, který všechny postavy přitahuje, někdy také znepokojuje a odpuzuje, ale nakonec si to v sobě každý z hrdinů nějak nese, misionář i dobrodruh. Pro mě je to fascinující téma: nežiju tam, kde jsem vyrůstal a vyrůstal jsem tam, kde zase nevyrůstali moji rodiče. Přesto to pouto zřetelně cítím, i když tomu nerozumím. (Zrovna minulý týden jsem si absenci svého vztahu k rodné hroudě znovu uvědomil. Slyšel jsem vyprávění o prarodičích mého kamaráda z polabské nížiny, kteří si nikdy mezi svými pozemky nepostavili plot, protože přesně na hranici stál nějaký ovocný strom a nebylo možné určit, komu patří. Myslel jsem si, že je to příběh o malichernosti, ale ne, byl to příběh o tom, jak na každém kousku půdy záleží). U povídek pana Čepa jsem měl vždy pocit, že na ději nesejde, že to podstatné je atmosféra příběhu. V hranici stínu to zároveň platí i neplatí. Postavy tady mají svůj vývoj, jejich osud dokáže ve svém vývoji zaujmout - je komu přát, je o koho se bát, je z čeho se radovat i čeho litovat. Ale to klíčové nakonec nejsou zápletky, milostné, rodinné ani kriminální. To klíčové pro mě byla připomínka hloubky a komplikovanosti každého lidského osudu; ale také toho, jakou váhu a důležitost má každý život, bez ohledu na to, jak vratký a potlučený je.“... celý text
— mirektrubak

Přejít na knížky autora