Modrá a zlatá

25.02.2024

Ani nevím proč, ale ke knize jsem se musela několikrát vracet. Je to zvláštní, protože při zpětném pohledu se mi všechny tři povídky velice líbily. Takže nevím, čím to vlastně bylo, ale jsem ráda, že jsem nakonec vytrvala a knihu si přečetla. Nabízí jiný pohled na svět a na život a jinou perspektivu, než na jakou jsme dnes zvyklí, ale právě v tom je podle mě hodně dobrá.

"Řeč a přítomnost toho človíčka mě uklidňovala. Dýchal z něho pokoj, pokoj srdce rozštípeného a pokorného, které poznalo, že má-li co samo ze sebe, je to marnost a trápení, a všecko ostatní – ten modrý prostor nad zemí, plný volnosti a světla, ta zeleň a vůně polí, ten vánek na hladině obilí a ve vrcholcích stromů – ta sladká vůně země a života, to že je nám dáno darem.
Pokoj, o kterém jsem si nedávno myslil, že jej mám já."

08.05.2023

Modrá a zlatá mě mezi knihami Jana Čepa zaujala zatím nejméně, přesto jsem si její čtení užila.

08.12.2020

Po dlouhých letech jsem si vzal do ruky jednu z Čepových povídkových knih, kterou jsem před tím nečetl, a nelitoval jsem. Povídku Ponocný jsem zhltl rychle, Zápisky Jiljího Klena mi trochu trvaly, jsou nejvíce introspektivní, vlastně i psané jako deníkový zápis z první osoby, a také nejdelší, Zatopená ves je opět povídka na jeden večer. Ze všech tří dýchá trochu smutek, trochu nostalgie po době minulé. Ve všech hraje minulost důležitou roli, ve všech se objevuje niterný vztah k Bohu, hlavně v případě Jiljího Klena. Vydání z Melantrichovy laciné knihovny z roku 1938, co mám doma a pyšní se cenovkou Kč 5.-, nese na obalu podtitul "O srdci, zmítaném touhou po lásce a úzkostí před smrtí". Možná ale přesnější jsou slova předmluvy ke knize (pro mě zatím záhadného K.V.), který mluví o bodání u srdce z toho, jak plyne čas. To je podle mne výstižnější.

08.10.2020

Jan Čep je civilní mystik - na rozdíl například od Durycha, který je barokizující patét. Toto je soubor tří povídek, formálně velmi nesourodých - ta uprostřed je skoro celá kniha (Zápisky Jiljího Klena) a ty jsou orámovány krátkými útvary (Ponocný, Zatopená ves). Ve všech hrdinové hledají boha v sobě i mimo sebe, ptají se a jsou si tak nějak jisti, že něco ještě je, že přeci ještě něco musí být. Jinak to všechno nejde vysvětlit. Jaký má smysl naše existence? Nějaký musí mít! Ono to hledání něčeho, co nás přesahuje, je u Čepa silně náboženské - poslední mše v kostele před zatopením vesnice, ponocný, který celý život hledá sám sebe, až pochopí, že je to všechno trochu jinak, a hlavně Jiljí Klen, který sloužil po celé Evropě a teď zjišťuje, že ta nejdelší cesta je ta sama k sobě a k ....? - dosaď si sám, čtenáři). Ale je to jemné, není to vnucování nějaké víry, je to vedení po otázkách, které si klade asi (snad) každý člověk.
Takhle civilnost je až nenápadností. To je mi na něm sympatické. To se mi líbilo už na Dvojím domově. Ale upozorňuju každého, kdo by knihu vzal do ruky - nejsou to optimistické pohledy na svět a na člověka. Ono postát a zamyslet se občas bolí, duši to bolí. A Jan Čep je mistr v drobném náznaku. Jakoby šel těmi povídkami kolem nás téměř inkognito a místo: "Pane, upadla Vám cigareta", řekne: "Nezdá se Vám, že svět se podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo?" Vy se otočíte a on dodá: "Řekl bych, že bolest a zlo a smrt a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost." (str. 52). A Čep zmizí za rohem.

17.09.2020

Revize - zpětné ohlédnutí za svým životem, včetně sebetrápení za to co člověk udělal či neudělal - měl a neměl udělat. To je to, oč v těchto povídkách běží. Chytla mne tato kniha hnedle na prvních stránkách. Ačkoli to je kniha, kterou potřebuji na knižní výzvu - tak musím říci : "záživné čtení".

20.11.2017

Jan Čep není snadný autor, ale kdo vytrvá je odměněn zvláštní čistou poetikou i drsnými příběhy.