Graham Greene

Přidat do oblíbených Koupit knihy

anglická, 1904 - 1991

Populární knihy

/ všech 29 knih
Honorární konzul / Doktor Fischer ze Ženevy
Honorární konzul / Doktor Fischer ze Ženevy
Můj svět – Deník snů
Můj svět – Deník snů
Ministerstvo strachu
Ministerstvo strachu
Tichý Američan
Tichý Američan

Nové komentáře u autorových knih

Cesty s tetičkou Cesty s tetičkou

„„Začal jsem chodit do kostela, jakmile jsem se stal vedoucím banky, protože když mě lidé viděli na bohoslužbách, působilo to solidním a usedlým dojmem, a ačkoliv na rozdíl od tety Augusty nejsem nábožensky založen, mohl jsem se účastnit bez pokrytectví, ježto jsem vždycky oceňoval poetičtější stránky křesťanství. Zdá se mi, že vánoce jsou nutné, potřebujeme chvíle, kdy bychom mohli litovat všech nedostatků v lidských vztazích: jsou to svátky našich chyb a omylů, smutné, ale plné útěchy."“... celý text
— Šero

Desátý muž Desátý muž

„Zajímavé je, že děj se odehrává v okupované Francii, ale v původním konceptu byl inspirován občanskou válkou ve Španělsku. Jak se říká, cesty Páně jsou někdy nevyzpytatelné. Bylo to milé překvapení. Psychologické knihy mám docela rád a navíc ten konec je celkem klasika, takže spokojenost.“... celý text
— Česneksmedem

Náš člověk v Havaně Náš člověk v Havaně

„Od knihy jsem neměl žádná očekávání, protože jsem autora až doposud neznal. A po dočtení můžu s klidným srdcem říct, že kniha se četla velmi hezky a příběh není až tak úplně jednoduchý. Asi tak do půlky mě kniha vlastně moc nebavila, prostý popis věcí, žádné drámo, vymýšlení přehnaných popisů neexistujících věcí a další. Až od půlky, kdy jsou patrné i důsledky smyšlenek, které hlavní hrdina zprvnu pravděpodobně vůbec nedomýšlel, mě kniha začala bavit.“... celý text
— tomas1794

Ministerstvo strachu Ministerstvo strachu

„"Čekal nečinně ještě půl hodiny. Pak vstal z postele a přistoupil k poličce s knihami, ale tam bylo málo, co slibovalo rozptýlení - jenom železná zásoba starých učených pánů. Tolstého 'V co věřím', Freudova 'Psychoanalýza všedního života', životopis Rudolfa Steinera. Odnesl si do postele knížku Tolstého, a když ji otevřel, našel na okraji slabé rýžky, kde si někdo něco zaškrtl tužkou a potom to vymazal. Je vždycky zajímavé dovědět se, co se jiné lidské bytosti zdálo tak pozoruhodné, a četl: "Když si uvědomím všechno zlo, které jsem napáchal, vytrpěl a spatřil a které vyplývá z nepřátelství národů, je mi jasné, že příčina toho všeho tkví v onom obrovském podvodu, kterému se říká vlastenectví a láska k vlasti..." Bylo něco vznešeného v tom slepě ničivém dogmatu, stejně jako bylo něco nízkého v pokusu vymazat, co si tam kdo zaškrtl tužkou. Když už někdo zastává nějaký názor, má jej zastávat otevřeně. Pohlédl na touž stránku o něco výše: "Kristus mi ukázal, že páté osidlo, které mě olupuje o blažený život, je to, jak odtrhujeme svůj vlastní národ od jiných národů. Nemohu než tomu věřit, a tudíž jestliže snad v nestřeženém okamžiku pocítím nepřátelství k příslušníkovi jiného národa..." Ale o tohle nejde, pomyslel si; necítil nepřátelství k žádnému jedinci za hranicemi své vlasti: jetstliže se chce toho všeho zase zúčastnit, pak ho pohání láska a ne záští. Pomyslel si: Jsem jako Johns jeden z malých lidí, nezajímám se o ideologie, jsem připoután k tomu rovinatému kraji v cambridgeském hrabství, k vápencovému lomu, k čáře vrb táhnoucí se přes jednotvárná pole, k tržnímu městu ... v myšlenkách tápal po tom závěsu ... tápal po tom závěsu ... kam si chodil skočit při sobotních tancovačkách. S pocitem úlevy se v myšlenkách vrátil k jednomu obličeji: tam našel odpočinek. Aha, pomyslel si, Tolstoj asi žil v nějaké malé zemi - ne v Rusku, které je spíše celý světadíl než země. A proč píše, že to nejhorší, co můžeme provést svému bližnímu, je zabít ho? Každý musí zemřít a každý se bojí smrti, ale když zabijeme člověka, uchráníme ho strachu před smrtí, který by jinak rok za rokem vzrůstal ... Člověk nemusí zabíjet z nenávisti: člověk může zabít proto, že miluje ... a zase se ho zmocnila ta stará závrať, jako by ho někdo udeřil do srdce."“... celý text
— Šero

Moc a sláva Moc a sláva

„Greene je mistr evokace - už po první stránce jsem skoro začal padat vedrem a nudou z vlekoucího se mexického odpoledne. Klíčový je samozřejmě rozhovor kněze s poručíkem, který kněze konečně dopadl a eskortuje k popravě. A znovu před Greenem smekám, jak vždycky těsně před tím, než by se z toho stal papírový sled tezí, vsune poznámku o kvákajících žabách nebo brnící noze, a okamžitě jsme zpátky v realitě. Kvůli kapitole, kde se kněz na chvíli dostane mimo zónu pronásledování a okamžitě začne sklouzávat k póze duchovenské nadřazenosti, by to měla být povinná četba pro adepty kněžství (nejen katolického).“... celý text
— J.F.

Přejít na knížky autora