Dagmar Šimková

česká, 1929 - 1995

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Byly jsme tam taky Byly jsme tam taky

„Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit. Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.“... celý text
— Friedulka

Byly jsme tam taky Byly jsme tam taky

„Dagmar Šimková řekla, že jednala vždy tak, aby si zachovala morální integritu. Toto postavila výš, než jakýkoliv ústupek pro vlastní pohodlí. Obdivuhodná žena! Kromě silného příběhu, samozřejmě, je naprosto brilantní i její literární um, který činí četbu knihy skutečným zážitkem. Syrové líčení brutality komunistických ženských věznic vyvažuje něha, kterou v sobě Dagmar, jakoby samozřejmě, uchovala. Ona nezahořkla; a nemusí to ani zmiňovat přímo, pozorný čtenář si toho všimne. To činí její příběh výjimečným a mimořádně krásným. Její křesťanská víra stojí, pochopitelně, v centru celého jejího života, ale Dagmar je velmi decentní a nemá potřebu se takto prezentovat. Doporučuji!“... celý text
— Achillesaželva

Byly jsme tam taky Byly jsme tam taky

„Díky diskusím nad Bílou Vodou Kateřiny Tučkove jsem se dostal k této knize a poslednímu vydání. Nelehké, neradostné, ale velmi podnětné. Vezmi člověku svobodu a jen z těch vnitřně nejsilnějších se nestanou zvířata - v době války, zdražování, rozvalu mnoha hodnot a zpochybnění mnohého to není jen žaloba na minulý režim, ale i varování. A když v doslovu připomínají Jevgeniji Ginzburgovou, tak mně kniha připomněla Varlama Solomova. Zdánlivě nepolitické, strohé pojmenování živé reality je často přesvědčivější než politické rozbory.“... celý text
— kuruteku

Byly jsme tam taky Byly jsme tam taky

„„Byly jsme postaveny tváří v tvář něčemu novému, dosud neznámému. Bylo to promyšlené, vědecké spiknutí proti tomu, co člověka odlišuje od ostatních tvorů. Nešlo totiž ani tolik o náš fyzický zmar jako o rozšlapání mozku člověka, jeho mysli, přes kterou se tunovým cvalem slonů řítila lež, teror a propaganda. Šlo o to, vyrvat z hrudi člověka srdce, přinutit jeho duši k otrocké prostraci a zdupat ji a pošlapat jako rohož u dveří. Zničit vědomí lidského JÁ, aby přestalo existovat. Když člověk ztratí vědomí sebe, jeho tělo není nebezpečné.“ Před časem jsem nedlouho po sobě navštívil Osvětim a dům Anny Frankové. A přestože kontakt s odlidštěnou továrnou na smrt byl mimořádně tísnivý, ještě hlubší prožitek smutku, úzkosti a jakéhosi intenzivního a intimního spolu-prožívání jsem měl v Amsterdamu, když jsem se mohl při procházení jednotlivých místností zadního traktu jakoby duchovně dotýkat konkrétního osudu konkrétního člověka – a skrze jednoho člověka snad i snáze pochopit brutalitu celého historického období (do té míry, do jaké to z pozice mého blahobytného a bezpečného života pochopit lze). Vzpomněl jsem si na to při čtení vzpomínek paní Dagmar hned několikrát, protože ve mně vyvolávalo velmi podobné pocity – ve srovnání s monumentálními díly, jako je třeba v doslovu zmíněný Souostroví Gulag, sice paní Dagmar nemůže posloužit komplexním pohledem a statistikami, ale drtivý emoční dopad je právě v pocitu blízkosti, který Dagmar vytváří svým věrohodným a otevřeným pohledem na nejkrutější léta svého mladého života. Brutalita bolševického kriminálu byla v knize trvale přítomna a neustále drsně připomínána. Nešlo necítit hněv a odpor k brutalitě žalářníků a nelidskosti celého režimu. Při čtení jsem ale cítil zvláštní nelibost v místech, kdy Dagmar konstatuje, že nejen aktivní členové režimu, ale celý národ na ně zapomněl, nesoucítí s nimi a zřejmě je dokonce i vnímá jako spravedlivě potrestané. Zdá se mi, že když dnes přemýšlíme o tom, jestli si můžeme z knihy přenést do našich životů nějaké varování, mohlo by to být právě toto: nejspíš nám reálně nehrozí, že bychom se stali sadistickými dozorci, ale může se nám stát, že ztratíme citlivost pro oběti totalit a že pro nás jejich právo na důstojný život nebude důležité. Paní Dagmar o tom píše takto: „Lidé si zvyknou na nová slova, a mnozí uvěří, protože opakujeme-li stále něco, zahnízdí se to v mysli zmučené stálým opakováním, mysl si odechne, že už se nemusí dál namáhat, a přijme s úlevou to, co se v ní uhnízdilo.“ Možná to bude znít divně, ale když teď, pár dní po dočtení, nad Dagmařiným vyprávěním přemýšlím, vnímám její poselství v zásadě jako radostné a optimistické. (něco podobného jsem cítil v nedávno čteném rozhovoru s opatem Tajovským nebo už zmíněnou Annou Frankovou). Její vyprávění je pro mě totiž dokladem toho, jak neskutečně nezdolný a životaschopný je lidský duch, jak nesnadné je ho zlomit a udupat do země. A nejde jen o život v biologické podobě, o jakýkoli život. Jde o život ve svých hodnotách, jde o čest a důstojnost, o zmiňovanou morální integritu. Proto ten důraz na vzdělávání a na poctivé pěstování mezilidských vztahů – jako by nám tím paní Dagmar chtěla říct, že pro ni nebyly roky ve vězení čekáním na to, až její život bude na svobodě pokračovat, ale že ten život bude hodnotně žít i v kriminále, kriminálu navzdory. A možná to je paradox možná jen zdánlivý. Vždyť už apoštol Pavel psal Římanům, že tam, kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost. A tak ze setkání s Dagmar odcházím posílen ve svém přesvědčení, že život je úžasný dar a zůstává úžasným, i když vnější okolnosti nás mohou ponížit, spoutat a utlouct skoro až k smrti. Bylo to silné čtení, silné jako máloco. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný, a svůj život jsme začaly chápat jako mocný úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.““... celý text
— mirektrubak

Byly jsme tam taky Byly jsme tam taky

„Skvělá výpověď o ženě s neobyčejným pozorovacím talentem a schopnostÍ nazvat věci pravým jménem bez předsudků. Pro muže je to čtení které otevírá jiný pohled na vztahy a fungování společnosti. Popisy kradoucích cikánek, kriminálních, mladých dívek, které se díky straně vyplnil sen a jsou kominice, zedničky, nebo traktoristky, lezbičanky s dvojím pohlavim: mamči a tatči, z knihy nedělá pouhý záznam utrpeni, ale má přimý dopad do současnosti a připomíná mi dnešní aktivistky a genderové bojovnice za lepši svět. Kdo si myslí, že tresty v rozsahu desítek let jako čirá zvůle nejsou v demokracii možné doporučuji knihu Šum od Daniela Khanemana kapitola1 Šum v udílení trestů.“... celý text
— knih-o-mol

Přejít na knížky autora