Zlodějka knih

recenze

Smrt. Někdy milosrdný, někdy nelítostný patron, který si nebere servítky, a když přijde váš čas, vezme si vaši duši. Nyní z pohledu Smrti sledujeme osudy dívky jménem Liesel, která vyrůstá u pěstounů v malém německém městečku během 2. světové války. A jedinou její útěchou a nadějí, jak přestát v nelítostných časech, jsou krádeže knih a jejich četba. Jsou však věci, které vám knihy přestát prostě nepomohou.

Zlodějka knih patří již léta mezi hojně čtené, oblíbené romány a myslím, že zcela zaslouženě. Zusak zde vytvořil skvělou kombinaci několika prvků, které dohromady dávají velmi silný příběh, a na čtenáře tak čeká nezapomenutelný čtenářský zážitek. Jedním z nich je fakt, že si autor pro svůj narativ vybral poněkud nezvyklého vypravěče, a to Smrt samotnou. Ta jako nestranný pozorovatel sleduje osudy malé dívky Liesel. A možná právě tato nestrannost – odosobněná a oproštěná od citů – dává naopak vyniknout všem emocím, které nutně musí při čtení člověk vycítit. Strach, lítost a hlavně bezmocnost – obzvláště, když se příběh blíží svému konci a vy tušíte, co přichází, ale nemůžete s tím nic udělat. Z té bezmocnosti jednoduše mrazí.

Autor zde také vykresluje válku bez jakýchkoliv příkras. Sledujete životy obyčejných německých obyvatel a pozorujete, jak si válečný rej vybírá daň na nevinných obětech a jak se řádění nevyhne nikomu, kdo se připlete do cesty. Markus Zusak se rozhodně dá považovat za mistra slova. Vše umí popsat až na dřeň, jde do hloubky a přitom nepoužije jediného zbytečného slova navíc. Ví přesně, co chce říct a kdy to chce říct. Vše vystihne do nejmenšího detailu, jde přímočaře, a pokud se zrovna někam dějově zaběhne, máte stejně jistotu, že se příběh zase vrátí do svých kolejí a celý děj dotáhnout do konce.

Zusakův styl psaní je velmi sugestivní, místy skoro až syrový a nelítostný. Čtenář je tak celou dobu v napětí, autor totiž v náznacích – velmi dobře zvolenými slovy – napíná své čtenáře a uvádí je do nejistoty. Vy tak tušíte, že se dřív nebo později něco semele, ale nevíte kdy a jak. A ve chvíli, kdy se to stane, cítíte to tak silně, jako byste byli jednou z postav a jako by se to týkalo i vás. Tak silně je vás to zasáhne.

Autor nám zde také nabízí paletu – zdá se – zcela nesourodých postav, které spojuje válečné běsnění. Všechny více či méně poznáváte skutečně do hloubky – nejvíce se pak dostáváte pod kůži malé Liesel. A co je děsivější – i samotnou Smrt zde poznáváme celkem zevrubně a dostáváme nahlédnout nepřímo do jejího temného řemesla. Všechny postavy jsou vykresleny tak lidsky, tak citlivě, se vším všudy, že není možné si je neoblíbit. O to horší je pak, když se s nimi musíte rozloučit, jak blízko přirostou vašemu srdci. To na knize skutečně obdivuji.

Na závěr snad jen jediné. Pokud jste ještě Zlodějku knih nečetli, zkuste jí dát šanci. Za sebe musím dát 100 %, moc doporučuji. A určitě se jednoho dne k ní vrátím.

Komentáře (0)