Selský baroko

recenze

Pavel Straňanský je genealog pracující v třeboňském archivu, kde na zakázku sestavuje rodokmeny rozličných rodin. Jednoho dne je osloven s prosbou o sestavení rodokmenu točícího se kolem Rozálie Zandlové, o níž se i po několika desítkách let mnohé jazyky nevyjadřují s láskou. Co se stalo v 50. letech v Tomašicích? Proč na události nechce nikdo vzpomínat? Proč na Rozálii lidé nevzpomínají v dobrém? Jak s tím souviseli někteří sedláci žijící ve vesnici? A proč je pro klienta tak důležité zjistit, co se tehdy stalo? Z nenápadně začínajícího příběhu se před vašimi zraky vyjevuje příběh plný zrady, zahořklosti a nevyřčených výčitek.

Jiří Hájíček otevírá ve svém díle téma pro současnou českou literaturu ne zcela obvyklé, a to téma kulaků – bohatých sedláků žijících na vesnici, kteří byli politickými pohlaváry chápáni jako „problémoví“ občané. Zároveň s tím nastiňuje jakési vyrovnávání se s minulostí dosti nedávnou, a jak může být pro některé pamětníky toto téma citlivé a jak dokáže otevírat staré, nevyléčené rány. Jsme tak svědky toho, jak i po padesáti letech dokážou někteří lidé nezapomínat a cítit bolest, nenávist a křivdu, která se jim kdysi stala.

Na poměrně malém prostoru zhruba 200 stran se rozvíjí příběh několika postav, které jsou silně propojeny událostmi doby minulé. Dělí se nám tu tak dvě linie – minulá, odehrávající se v 50. letech, a ta přítomná. Pojítkem obou linií jsou pak lidé, kteří si tu minulost prožili, přežili ji a kteří i v dnešní době mohou poskytnout nejedno důležité svědectví.

Jak jsem zmínila výše, autor operuje na omezeném prostoru. Jeho styl psaní je velmi úsporný, skoro až zkratkovitý, což je ovšem významným plusem knihy. Mezi řádky si i tak čtenář domýšlí některé detaily a dalekosáhlé dopady, které mělo jednání jednotlivých postav, a o to výrazněji vše vyplouvá na povrch. Ta nevyřčená pravda, která je i tak přesto mezi řádky patrná, je tím faktorem, díky němuž je vyznění celého příběhu o to silnější.

Ani prostředí, v němž se příběh odehrává, není kdovíjak velké - pohybujeme se na území několika vesniček, resp. konkrétních pozemků, kde se odehrává minulá dějová linka a kde Straňanský nyní pátrá. To však nebrání tomu, aby Hájíček v rámci několika chalup nastínil těžké osudy malé skupiny lidí, jejichž životy ovlivnila jak doba, tak i určité překážky v komunikaci. Tyto překážky pak hrály rozhodující roli v určování vztahů mezi jednotlivými postavami, vedly k nepochopení a dezinformaci a vygradovaly ve zbytečné křivdy a nenávist.

Odkrývá se zde dávné rodinné tajemství, které se na první pohled zdá být pohřbeno pod nánosy času a chtěného zapomnění, kdy pamětníci odmítají o daných událostech mluvit. Minulost má však stále dopad na současné obyvatele a pozůstalé a ovlivňuje jejich další směřování, které nemusí být zrovna správné či šťastné. Na čtenáře tak padá při čtení úzkost - příběh totiž rozhodně není veselý ani optimistický.

Jako přesah knihy pak vnímám výpovědní hodnotu o společnosti v době 50. let minulého století. Důležitý je podle mého také poukaz na komunikaci ovlivněnou jednak nedůvěřivostí mezi lidmi, jednak uměle vyvolávaným strachem. Vyzdvihnout je nutné také autorův styl psaní, kterým Hájíček dokázal vlastně za použití mála slov vyjádřit mnoho. Jeho syrovost, zkratkovitost a úspornost jde i tak na dřeň věcí a o to víc tím působí na čtenáře. Jedná se o velmi silný příběh naší nedávné minulosti, na niž bychom neměli zapomínat.

Knihu rozhodně doporučuji vaší pozornosti a samozřejmě dávám 100 %.

Komentáře (0)