Vyprávění českého Larryho Kinga

recenze

Jan Kraus je vcelku známá postava televizních obrazovek, pravdou zůstává, že pokud se pokusím zalovit v paměti, kdy jsem jej viděla na obrazovce poprvé, tak jsem vcelku bez šance. Z jeho dětských rolí si vybavuji pouze pro mě vcelku děsivý film o dětech, co se vzájemně nesnášejí v zimě a pak tam umře kůň. Poezii snímku jsem na prvním stupni základní školy nejenom nedokázala ocenit, ale ještě jsem z něj měla noční můry. Později se náhle zjevil u červeného kanape, a ještě později v prvním českém ročníku talentové megashow, kterou jsem sledovala nakonec hlavně kvůli jeho sarkastickým poznámkám a když v další sérii už nebyl, už jsem tu kravinu pak nikdy nesledovala.

Pokud se odpoutáme od osobnosti autora, s jeho rodinou se zákonitě musel setkat každý, kdo studuje dějiny dvacátého století a není naprostý ignorant. Tatínek Ota Kraus byl spoluautorem velmi důležitého svědectví o lágrech za druhé světové války, kterými prošel. Maminka Božena Krausová jako nesmírně silná žena držela rodinu pohromadě a když uznala, že není zbytí, poslala starší děti do světa. Osudy autorových starších sourozenců jsou ukázkovými osudy exulantů před rokem 1989. Navíc nejstarší bratr Ivan Kraus píše perfektní povídky, které jsem v dospívání ráda četla a čtu ráda doposud.

Jan Kraus mi však tak nějak unikal a neměla jsem ponětí, koho si představit. Když ještě žila babička a kupovala si takové ty bulvární sračky, ze kterých se dal číst jen vtip vedle nahaté paní, tak tam sem tam byla jeho špatně vyfocená tvář s nějakým výkřikem do tmy a odnesla jsem si z toho jen myšlenku, že když syn hraje s kapelou otci v pořadu, je to hřích. Tím má znalost skončila. Proto jsem velice ráda vzala do ruky knihu Můj soukromý buzynes, kterou doporučoval nějaký český milionář na sociální síti. Úplně jsem nečekala, že ze mě kniha taky udělá milionáře, ale pamatovala jsem si, že Ivan Kraus píše skvěle a jejich maminka měla světu vždy srozumitelně co říct, tak proč si nezkusit vyslechnout dalšího člena této pozoruhodné rodiny.

Kniha je členěna do různě dlouhých kapitolek, psána v první osobě autora vypravěče a každá kapitolka je ještě nad nadpisem uvedena maximálně třemi větami, které shrnují základní myšlenku následujícího textu. Kniha je nenásilně chronologická a autor popisuje svůj život od dětství až po současnost roku 2018, kdy byla kniha vydána. Dozvídáme se, jak Jan Kraus vnímal svůj vstup do hereckého světa, jak jej tehdy vnímaly soudružky učitelky, jaké první zkušenosti si z něj odnesl. Je však příjemné zjištění, že z toho nedělá Jan Kraus celý svůj vesmír a pokračuje dále. Příhody z dětství, klukoviny, dospívání, založení rodiny a pokus o její nezávislé uživení.

Zde se zastavím, protože právě zde čtenář může nalézt velmi zajímavé poselství knihy. Jan Kraus totiž za reálného socialismu překročil stín doby a jako nemnozí nadšenci do života trochu bokem od socialistické obludy začal s manželkou podnikat. Sice oproti dnešnímu podnikání to mělo dost svých specifik, ale myšlenka výdělku mimo typické profese a nutnost zaujetí správných lidí svou ideou je stále stejná. Jan Kraus vypráví příhody s lehkostí a ironií, a i když se čtenář za chvíli mlátí smíchy u jeho souboje o přežití, odnese si také zajímavé zkušenosti a tipy, ukryté mezi řádky textu.

Kniha sama je totiž něco jako nenásilný rádce ve světě businessu. Jasně. Čtenář se zasměje, dostane pobavení a historky. Ale zároveň, pokud zpomalí a začne přemýšlet, získá něco z cenných zkušeností člověka, co se vrhl do podnikání ještě v dobách, kdy za to byl oficiálně kriminál, ale dalo se kličkovat. A takto lze pokračovat dále. Po roce 1989 organizoval jeden z prvních veletrhů v Praze. Celá jednání s italskou stranou a pak vyprávění o jeho organizaci v časech hlavně tužky, papíru a převlečených kabátů rádoby demokratů na stejných židlích je zajímavé a cenné svědectví. A takto jde kniha stále dál. První zkušenosti v televizi a jako každý, kdo kdy pracoval v korporátu, jsem se dost zasmála u vyprávění z různých schůzí. I když v důsledku je to opět mrazivé čtení. Popisované si musel zažít nutně každý, kdo absolvoval minimálně jednu poradu s někým, komu místo slov vycházejí z hlavy sračky.

Někdo může autora obvinit z hořkosti a zaujatosti. Pokud dnes zadáme jeho jméno a příjmení do vyhledávače, nic moc zajímavého neuvidíme a už musíme prokázat trochu hyenismu, aby bylo možné si přečíst nějaké pikanterie. A i ty jsou ubohé. Ovšem pamatuji si z časů dnes již dost minulých, kdy jeho jméno a tvář patřily mezi oblíbené ilustrace nenávistných článků. Nepamatuji si nic moc konkrétního a připomínat si to nebudu. Co však bulvár dokáže na objednávku zhrzených známe i dnes, a i když už jeho síla není taková, protože skalní čtenáři umírají a další generace má raději sociální sítě, kde se „celebrity“ ponižují samy pro peníze v online přenosech (nemusím rozumět všemu). Jan Kraus patří ještě ke generaci, kterou bulvární novináři vyhledávali sami a pokoušeli se je nachytat, a právě i o tomto vypráví ještě s jistou mírou naštvání, ale také nadhledu a všudypřítomné ironie. Pro mnohé to bude spíš historické vyprávění z minulosti, dneska si bulvární deníky kupují hlavně důchodci věkem i mentalitou. Čest výjimkám, co to nedělají.

Bez ohledu na to, zda pořady Jana Krause sledujete či nikoliv (já třeba ne, ale televize jde poslední roky mimo mě celkově), je to báječné čtení. Nejenom, že vypravěčský talent autora vás rozesměje a je to prostě prča (i když bojoval o přežití, což je trochu černý humor), tak dostanete možnost si v každé kapitole uvědomit několik důležitých pravd. Že si nemusíte nechat vždy a všude srát na hlavu. A kdo vám tvrdí opak, má nachystané hovno největší. Ale pokud patříte mezi ty, co to rádi dělají druhým, že se můžete dočkat nepříjemné odezvy. A ne jediné. Pak tuto knihu moc neoceníte.

Časy se mění a poslední roky nějak rychleji než kdy jindy. I když kniha vyšla v roce 2018 a největší turbulence posledních let už nepokrývá, je většina sdělení v ní naprosto nadčasová. Jsem ráda, že autor v soukromých vzpomínkách nešel do roviny osobní zpovědnice a tu nejintimnější rodinnou historii ponechal uschovanou. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kteří doufají, že si v knize projdete nějaký vykydaný hnůj, neberte ji ani do ruky. Pokud však jste příznivci sebeironie, vkusného vzpomínání na těžké časy a rádi se necháte nenásilně poučit zajímavými zkušenostmi z podnikání i jednání s lidmi celkově, neváhejte ani chvíli.

Jan Kraus má totiž stále co říct a kdo se jej snaží překřičet vlastní pravdou, okrádá hlavně sám sebe.

Komentáře (0)