Anděl s utrhnutými křídly

recenze

Když jsem nedávno četla výbornou a zároveň příšernou reportáž od novináře Petra Třešňáka netušila jsem, že jsem na stopě zajímavého osudu. Na konci reportáže bylo avízo o chystané knize. Ta tedy zatím nevyšla, ale našla jsem jinou knihu. Ta vyšla v roce 2020 a stejně jako mnoho jiných věcí té doby byla upozaděna Covidovou pandemií.

Zvuky probouzení jsou psány v první osobě vypravěčů manželů Třešňákových. Kniha je rozdělena do několika dlouhých kapitol s jednoslovnými názvy vypovídajícími o celém nadcházejícím zážitku. Delší část kapitoly na bílých stránkách odvypráví Petr Třešňák, kratší modrou část shrne svým pohledem jeho žena Petra. Předmět jejich vyprávění je nádherný i v něčem smutný.

Jejich dcera Dorotka, nejmladší dítě v rodině. Na první pohled krásná holčička se závažnou diagnózou atypického autismu, sklony k sebepoškozování v takovém rozsahu, že bez zásahu zvenčí by se zmrzačila a jen s malou schopností spolupracovat s okolím. Manželé popisují její život od narození, přes první rok plný nadějí ve zdravé normálně se vyvíjející dítě až po první známky vážných problémů při přechodu do batolecího věku.

Když začalo být jasné, že se holčička nevyvíjí správně a něco v hlavičce jí nedovolí učinit další krok, udělali milující rodiče všechno, aby se dopátrali důvodů a pojmenování konkrétních překážek. Byli připraveni je překonávat spolu a s láskou.

Přišel další náraz. Nikdo nedokázal pojmenovat konkrétní problémy ani cesty. Dorotka vyšla dle škály jako autistka a dále už bylo jen málo jasných pokynů. Třešňákovi začali chápat tvrdou pravdu. Zůstávali na Dorotčiny problémy sami, později s hospitalizacemi v psychiatrické léčebně. Tyto části knihy patří k nejtragičtějším.

Stránku po stránce Třešňákovi přibližují svůj každodenní boj s Dorotkou, s hrůzou o její budoucnost, bojem o přítomnost se staršími dcerami i s vlastní psychikou. Dlouhá léta bez východiska a se stále se zhoršujícím Dorotčiným stavem se začal podepisovat na jejich psychice hlubokými ranami. Bylo jim jasné, že takto nelze vydržet napořád.

Kniha není odbornou publikací o autismu, nemá diagnostické ambice ani nepředkládá slovo odborníka. Pouze dva rodiče prošli peklem tam a zpět s milovaným dítětem v náručí a rozhodli se o tom vyprávět. Rodičům podobně postižených dětí bloudících v realitě vnitřní i vnější hrůzy. Rodinám se zdravými dětmi přiblížit svět za oponou, od kterého oni mohou utéct, ale jiní ne. Podat svědectví o systému, jaký stále spíše není než je.

Třešňákovi se uchýlili i k duchovním cestám a nebáli se promluvit o nejčernějších myšlenkách v nejhorších chvílích. Popisují úspěchy i prohry. A celou dobu vystupují jak obyčejní lidé. Netvrdí, že Dorotka je jakýkoliv trest, znamení, odměna, mystická bytost. Ne. Je to jejich dítě s atypicky fungující neurologickou soustavou a oni se rozhodli péči o ni zvládnout doma. A o všech těch těžkých letech vypráví.

Bez soudů, někdy s hořkostí, často s nadějí a v někdy i s varováním. Je důležité se umět v této situaci odpojit od reality, ale přitom ji neopouštět různými nesmyslnými berličkami. Knihu je možné zařadit i mezi seberozvojové publikace. Třešňákovi museli najít určité způsoby k zachování vnitřní síly v dobách, když se jejich malinké dítě celé noci snažilo v záchvatech umlátit o zeď.

Zvuky probouzení nesednou každému. Je to rozhodně jiná kniha o tématu autismu. Je však zajímavým shrnutím boje jedné rodiny o bezbranné děvčátko, které potřebovalo na některé věci více času a k některým nedošlo vůbec. Není to ale univerzální pravda ani výpověď o nalezení léku. Třešňákovi pouze šli cestou jako lidské bytosti, chybující, plačící, křičící, hledající vykoupení.

Nakonec jej nalezli i v jiných lidech, nečekaných pomocných rukou a v naději, jakou nečekali. Vybojovali Dorotce doma jí navzdory. Jejich vyprávění si zaslouží být dále slyšeno.

Do rodiny Třešňákových kdysi přibyl malý anděl, ale závažná neurologická porucha mu utrhla křídla. Jeho rodiče jsou však důkazem, že nakonec mohl s pomocí vzlétnout taky.

Komentáře (0)