Ruská, tedy královská literatura

recenze

Puškinův dům (2014) 5 z 5

/ herdekfilek

Kde hledat tu skutečnou literaturu? Co je vůbec literatura? A je vyšší a nižší literatura? Kde je ten bod, který definuje pokleslost a nadhodnotu? Je tupé převyprávění děje, kde ten miluje tu, aby ta mohla milovat někoho jiného, tím nízkým a zavržení hodným? A proč? Je jazyk, jímž se milostná fraška popisuje, tou skutečnou literaturou? Ať už je děj jakkoliv plytký a nudný, záleží na slovech, která mu probourávají řečiště do hlavy čtenáře. Potažmo - kdyby Dostojevskij své Zápisky z podzemí odvyprávěl ve stylu Hunger Games, s největší pravděpodobností se o něm učit nebudeme. Stal by se módním výstřelkem, chvilkovou parádičkou v ekonomickém oddělení nakladatele tehdejší doby. Ovšem v tehdejší době se k literatuře přistupovalo s úctou. Literatura nebyla jen zábavou, literatura byla výpovědí doby. Snad je literatura i nyní výpovědí, ale vypovídá většinou o povrchnosti a nadbytečnosti. Moudrost nynější literatury se odehrává v lacinosti mezi souloží a potáhnutím z jointa, při pronášení zásadních vět typu: „Zasraný a bezvýznamný život“, kterážto moudra stačí už jen k jakémusi odlidštění člověka. K jeho otupění. Chvalořečme minulost za to, že nám byla schopná dát něco hodnotného ke čtení.

Andrej Bitov to neměl věru lehké. Za tuhého bolševismu sepsal knihu, která se nehodila soudruhům do krámu. V knize probíhala kritika komunismu, uznání carismu (nikoliv jeho vzývání). Vypsal v ní k dokonalosti dovedenou apatii vůči politické zvůli, odevzdání se, zmalomocnění vlastního života, ukázal, co je to smrt zaživa, zahození vlastního osudu do rukou nekompetentních, ale ve vládě sedících můr. To vše vyjevil Bitov v náznacích, skryté a ukryté a poschovávané a přesto někdy vykřičené z plna hrdla. Kniha se jmenuje Puškinův dům. Její porodní bolesti u vydání byly dlouhé celých dvacet let. V Čechách se porodní bolesti vydání protáhly o další dvě dekády. Stálo to utrpení zato? Uvidíme.

Hlavní postavou, okolo které se vše děje a odehrává, je Ljova Odojevcev. Čtenáři je dovoleno nahlédnout do jeho mladické nerozvážnosti, dospělé apatie a následně i smrti (poté i obživnutí, ale to radši nechme stranou). Ljova Odojevcev, syn a vnuk, dvě role, které jsou knihou rozebrány na padrť. Nesmírný obdiv k prarodičovi a špatně skrývaný odpor k rodičovi, vedoucí až ke zpochybňování biologické souvztažnosti mezi otcem a synem. Do toho milenecké avantýry, jen naznačené, nikoliv rozebírané až ke koitu. Román není zahloubán do prostého vyprávění. Směle v ruské tradici Bitov „zneužil“ románovou formu k tomu, aby předložil čtenářům vlastní filosofii, vlastní náhled na svět a na jeho značnou průpravu pro život v pekle.

Puškinův dům je román intelektuální, pro běžného čtenáře značně nepoživatelný. Bitov si s dějem dělá, co jemu se zachce, nesleduje otrocky časové posloupnosti ani pravidla románu. To, co odvypráví na několika desítkách stran, během dalších pěti zcela vyvrátí, popře a vynadá čtenářovi, že takový konstrukt vůbec četl. To by nebylo to nejhorší. Z výše napsaného lze vysledovat, že autor dal do rukopisu i spoustu živého humoru, proti čemuž nejde nic namítat. Je tu ovšem druhá tvář Bitovovy tvorby. Ta filosofická. Což je pro čtenáře nové literatury, která má spád, nikde se nezdržuje, letí kupředu jako nemocný s běhavkou, téměř nestravitelné. Bitov je schopný se i na několik stran v ději zcela odmlčet a rozhovořit se. Jeho slova v takových částech byla skutečně moudrá a sepsaná nádherným jazykem.

Román Puškinův dům je, dá se říci, dokonalý. Nádherně ruský, slovanský, vyjadřuje člověka, lidství, skutečnost, existenci. Před jeho jazykem, před jeho slovy se s bázlivou úctou klečí a prosí se stvořitele, aby stránky přibyly, aby jich byl dvojnásobek, čtyřnásobek, aby bylo více podobné literatury, která mluví, skutečně mluví, nežbleptá jen o povrchnostech a fantastických nesmyslech. Puškinův dům je skutečná literatura se vší krásou, která je vlastní pouze literatuře. Kéž by Bůh dal a začala vznikat podobná díla i zpod per novodobých autorů.

Na závěr značně obsáhlá ukázka z knihy.

„Lavinovitá konzumace a rozmnožování na základě olupování přírody, parazitování na přírodě a nahrazování všech forem tvorby kdejakou napodobeninou, prudký, fantastický pád pod sebe samého, kdy budeš sám sebe vlastní vahou drtit a lámat si vlastní kosti veškerou tíhou toho, co jsi zkonzumoval, sebral a nevydal, nevrátil – z člověka zbude nula, to je cesta pokroku. Možná – a to je ten nejoptimističtější předpoklad – že to, co se dnes ve světě odehrává, ne na sociálním povrchu těch procesů, ale v neviditelné hloubce jejich obsahu, že to je boj, souboj lidského rozumu s pokrokem (Boha s ďáblem podle starého pojetí). V tom případě má rozum za úkol dojít stůj co stůj ke kritickému (nezvratnému) bodu zpustošení Země pokrokem, zdiskreditovat všechny falešné představy, zůstat s holýma rukama a náhle pochopit tajemství… Pak dojde k revoluci ve vědomí – a Země bude zachráněna. Ale to je utopie, i když by byla jen vítaná. Jestli vůbec existuje nějaká tajná síla rozumu, protikladná k pokroku, pak působí paralelně s pokrokem – jsou to závody, které mají společný start a společný finiš. Rozum možná dohoní pokrok, ale to pak doběhnou do finiše současně, oba protrhnou v jednom okamžiku cílovou pásku (tou bude kritická čára nezvratnosti) – a bude pozdě sklízet plody duchovní revoluce, ty nestačí dozrát, semeníky puknou v kosmickém mrazu, nastoupí nezvratnost – odplata. Odplata přece může přijít jen ve chvíli poznání… Tak si to všechno hraje do ruky.“