Tělo Kristovo a dalších vejlupků

recenze

Ta tichá továrna na život. Továrna, která si jen tak pracuje, abychom se mohli… nudit. 50 bilionů buněk (číslem 50 000 000 000 000), které jsou, dělí se, hlomozí a my potom můžeme říct vcelku sebestředné – JÁ. Tělo, které denně vysliní až 1,5 litru slin… dokážete si představit, že je polykáte najednou z tupláku? Tři miliony plicních sklípků, díky kterým můžeme vzdychat dojetím nad nějakou kravinou z Hollywoodu. 100 000 kilometrů cév… a to i když máme metr šedesát.

Vlastní tělo má člověka tendenci neustále udivovat. To všechno funguje a jede téměř bezchybně, abych mohl projít zítra píchačkami? Fí ha. Ten stvořitel to má skutečně zmáknuté. A teď si nejsem jistý, jestli ty píchačky nebo tělo.

Encyklopedie Lidské tělo seznámí dychtivého čtenáře, zahánějícího nudu, jak jinak, s trochou informací týkajících se fungování lidského těla. Předloží informace díky kterým, ač to nebožák často ani netuší, žije.

Encyklopedie je určena převážně pro dospívající, kterým má kniha zpříjemnit hodiny biologie v osmé třídě, kde je lidské tělo na pořadu dne. Ano, i s reprodukční soustavou, do které si milí pubescenti dle blahovůle mohou dokreslovat své erotické sny. Nebo poznámky typu – smrdíš debyle – které mají vyjádřit onen vzdor světu dospělých.

Encyklopedie má příjemně zvolený styl vyprávění o faktech. Nepřehlcuje odborností, neodpuzuje nudou. Obrázky jsou dostatečně ilustrační, a navíc ve 3D (některé).

Co pubescent s takovou knihou?

Nalistuje reprodukční soustavu. Na zbytek nakašle. Po rázném připomenutí, že mu byla kniha doručena za účelem samovzdělávání protočí panenky, aniž by věděl, nedovzdělanec jeden, že to lze jen díky tomu a tomu svalu, a že je to vyjádřením jeho hormonální překypěnosti, která se, snad, snad bůh dá, brzy překlene v něco méně tupého a více zajímajícího se.

Encyklopedie Lidské tělo je moc příjemná kniha, která může oslovit budoucí chirurgy. Stačí přesvědčit vlastního potomka, že obsah knihy stojí za to. Že má smysl vědět i něco navíc.

Nepřestane a nepřestává mě dokonale fascinovat ona masitost člověka. Tisíce funkcí, které se dějí, aby člověk mohl snít, dýchat, mluvit, myslet. A když na tělo myslím, přestávám věřit, že jsem to já. Já jako skutečnost, jako fakt. Přijde mi spíše, že jsem někde na návštěvě. Tělo jako kdyby bylo něco cizího. Dočasně se mnou kooperujícího. Snad. Doufám. Encyklopedie Lidské tělo ukazuje ten cizí organismus, v kterém je nám povinností žít. A mě to nepřestává fascinovat. Kdybych byl pubescent, stanu se chirurgem.

Komentáře (0)