A hybaj na převýchovu!

recenze

Kouzelné přání (2016) / herdekfilek

V roce 2011 byl autor poctěn umístěním v žebříčku sta nejvlivnějších lidí světa. Za to, že hrál v hollywoodském seriálu. Hodnotové priority se nám trochu mění, zdá se.

Jeho kniha byla jedničkou v žebříčku New York Times. Stala se bestsellerem. Četly ji a čtou sta tisíce dětí. A hýkají nadšením.

Kniha má pár takových hloupých nedostatků.

1. Chudokrevnost děje – kniha je jako výlet do Disneylandu. Všechna úskalí, která mají protagonisté překonat, jsou bezproblémová, vše je naaranžované, div že různé divoženky příběhu nemají pod sukénkami výrobní číslo a líbivé Made in China. V knize Nekonečný příběh hraje hlavní part zloducha prázdnota. Říše Fantasie je požírána vyprázdněnou fantasií dětí, vypravěčů, je ničena racionalismem. A kniha Kouzelné přání je literaturou oné prázdnoty. Recyklace převyprávěného a jeho ponížení a zvulgárnění.

2. Ponížení dětské inteligence – dětská literatura ukazuje dětské mysli taje světa, předhazuje před ně krásu, dává jim na odiv zázrak stvoření. Kniha Kouzelné přání jen provádí čtenáře nenápaditým a vykostěným příběhem iPadové společnosti, která se vyjadřuje twitterově zkratkovitě. Děti tak nemají možnost rozvinout své pochopení existence, jen si potvrzují, že konzumní pojetí života je v jádru to nejlepší pojetí, které lze v této společnosti přijmout za své.

3. Vulgárnost a vágnost – pohádková literatura je archetypální. Vystaví před dětskou mysl monumenty lidské existence, na kterých pak ve formě obrazů děti pochopí život, společnost, ale i vlastní nitro. Autor z archetypálních postav pohádkového světa udělal karikaturu světa našeho. Svět autorova příběhu je žárlivě feministický. Princezny a královny ztratily onen nádech archetypu a staly se holkami z Facebooku. Žárlivými, mocichtivými, plkajícími, trapně fintivými, ale hlavně hloupými (ukázka, str. 280: „Nech mě, ty zločinecká krávo!“ křičela Karkulka.). U naprosté většiny postav si lze s přehledem představit jejich status na Facebooku s tupým selfie části obličeje a celého hlubokého výstřihu, olemovaným slovy – odpoledne jsem si koupyla fakt hustý boty (následováno kupou smajlíků a lajků podobně laděných děvuch).

4. Feministky a ti druzí – prim v knize hrají ženské postavy. Mužské postavy skončí u role kašparů, neschopných troubů, ne-li kreténů. Mužské postavy jsou vláčeny dějem za ručičku postavami ženskými. Kdybychom se troufli tvrdit, že kniha Kouzelné přání bude formovat pohled dětí na společnost (a tak to v zásadě a bohužel je), dojdeme ke zjištění, že kniha staví před děti zcela zvrácený systém, který jedny vyvyšuje a druhé ponižuje. A jelikož příběhy formují dětskou mysl, máme se do budoucna věru na co těšit. Ženský a mužský princip je knihou deformován.

5. Chris Colfer – může být autor knihy závadou? U Colfera zcela jednoznačně. Protože politický průmysl spolupracující s průmyslem kulturním, potřebuje u kormidla líbivou celebritu, která se poprala se svou homosexualitou a veřejně se k ní přiznává, nebo lépe, zčásti na ní staví svou kariéru. Ovšem to, že autor strká svůj penis tam, kam nepatří, neznamená, že je schopen určovat dětem chápání světa. Kdyby knihu sepsal sedlácký synek z nějaké řiti, bez oné podpory politického umění, nakladatelé by po ní ani neplivli. Protože nedostatek skutečného příběhu je v knize až moc viditelný. Tragicky nezvládnuté spisovatelské řemeslo trčí z každé stránky. Vulgárnost a vágnost příběhu až bolí. A v tomto případě je nutné poznamenat, že netrpím odporem k homosexuálům. Oscar Wilde je mi toho svědkem. Rimbaud s Verlainem také. U Colfera jde o politiku v umění. O prosazování politického tématu, jakým homosexualismus nyní je. Wilde, Rimbaud a ani Verlain nepsali, protože byli homosexuálové, ale protože psát museli. Byl to jejich úděl. Colfer píše, protože je homosexuál a je potřeba homosexualismus prosazovat nejen politicky, ale i umělecky, aby byl přijat jako přirozený. Ba přímo žádoucí. Každá ideologie se musí prosazovat v umění, aby byla přijímána.

Kniha Kouzelné přání ubližuje dětské duši, protože ji svádí na scestí nepochopení. Nabourává platné archetypy klasických pohádek, které formují svou vnitřní moudrostí dětské chápání světa. Je k smíchu, že se úvod knihy Kouzelné přání zaobírá tím, že děti málo čtou pohádkové knihy, je k smíchu, že se i sám Cofer v úvodu jemně dotýká toho, že jsou v nich ukryty skutečné archetypy důležité pro chápání světa. Protože naprostou většinou knihy pak ony archetypy nabourává a ničí plytkou vulgárností a vykostěním. Zalévá pohádkový svět coca-colou.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---