Dobře uvařenej perník voní po fialkách

recenze

Pecinek.cz (2013) 4 z 5

/ herdekfilek

Potkali jste někdy na ulici ležícího feťáka a se slovy – fuj, to je ale ubohá existence – jste běželi dál shánět peníze na zaplacení složenek?

Na pervitinu není člověk závislý fyzicky. Ale jen psychicky. Což neznamená, že není o nervy se závislosti zbavit.

Feťák si svou závislost zpravidla užívá. My, nepolíbení tvrdými drogami, se můžeme jen dohadovat jaké to sakra je, když se člověk nabodne, přivře slastně oči a je… tam, tam někde. Možná prožitková literatura beze slov, vbodnutí samotné literatury přímo do žíly. Násilné otevření mysli pro vyšší vnímání. Mnozí to tak jistě berou. A mnozí to tak i prožívají.

Jaké to sakra je, když se člověk napíchne na jehlu a vlije si do žil jinou realitu. Alespoň na tu chvilku. A možná právě to je důvod. Jiná realita. Útěk z byrokratického, upjatého a do korektní slušnosti zabaleného světa, kde diktující je v uniformě, s pendrekem v ruce a s povinností vás bacit kdykoliv jen trochu vybočíte z řady.

Jsou drogy hloupost nebo další možnost?

Dle důsledku nejspíš hloupost.

Útlá knížka Pecinek.cz je rozhovorem s vyléčeným feťákem, který si deset let užíval s pervitinem. Píchal si ho do žil. Vařil si ho. Vydělával na něm. Užíral se jím. Ničil jím i své okolí. S feťákem, který dle vlastních slov ztratil 10 let svého života drogami.

Pavel „Pecinek“ Ilčík je už téměř deset let čistý. Narodil se mu totiž syn Matěj. Jeho záchrana od hluchého místa závislosti. Teď maká ve firmě, splácí dluhy, živí rodinu, platí složenky. A jezdí po školách, kde ve spolupráci s brněnskou obecně prospěšnou společností Světýlko odrazuje mládež od drog. Vypráví, co to jsou drogy, co se z člověka stane, jak jej začne společnost odmítat. Se Světýlkem natočil i dokument, kde vypráví totéž.

Je fascinující ponořit se do života jednoho člověka, který si prošel tím, co si zvolil za cestu. Pozorovat jeho myšlenky, které byly kupodivu vyzrálé, smířené. Sledovat jeho touhy stát se a zůstat normálním člověkem, který nad sebou má byrokratickou, ale ve výsledku asi lidskou saň. Babrat se v utajených pocitech a touhách jiného člověka. V takových, které se každý člověk snaží před očima společnosti ukrýt do hlubin vlastního rozčarování ze života. Ukázat slabost vyžaduje hodně síly.

Ale fascinující je Pecinkovo několikeré přiznání – byla to ta bezstarost (Pecinkovo slovo), která dělala ze závislosti něco nádherného. Složenka? Váš, ne můj problém. Hon za efemérností blbě nastavených společenských pravidel? Vaše blbost, ne moje. Fet je fajn, jako kdyby ze slov plynulo. Ale… člověk tak nějak přestane být člověkem. Začne být na obtíž nejen společnosti, ale hlavně sobě, svému sebepohrdání a nenávisti.

Pecinek v rozhovoru líčí jaký je běžný den feťáka. Prokládá to vyprávěním o běžných dnech vyléčeného feťáka. Ukazuje, kde jsou mantinely, za které když člověk spadne, návratu už se nedovolá. Mluví upřímně. A skutečně.

I feťáci jsou lidé. Mnohdy toho ví víc než my. A proto možná fetují. Aby zapomněli. Aby se nemuseli koukat na tu naši hemživou a hamižnou malost.