Randez-vous s Ikarem

recenze

Horolezectví je z pohledu obyčejného člověka přinejmenším zvláštní. Většinou se ozývá jediné slovo – proč? Proč lézt na skálu? Je to namáhavé. Je to nebezpečné. Je to nepohodlné. Je to… k ničemu. Snad si lezením horolezci dokazují velikost sebe sama. Pokořit nejvyšší vrcholy, stanout na nejvyšším místě. Stanout na Olympu. Lidstvo chce a touží pokořit prostě vše, na co se podívá. Nesmírně soupeřivý živočišný druh, jen co je pravda.

Je to dokonalý nesmysl. Kdo nezažil, netuší. Mezi horolezci je samozřejmě nesmírné množství jedinců, kteří se honí za prvenstvími. Chtějí potlesk, chtějí poklony, chtějí finanční záštitu. Někdy mě až napadá, že po překonání všech vrcholů a všech cest na ně, začnou horolezci lézt na hory se zavázanýma očima, nohama napřed, bez použití lan nebo ponořeni v roztoku kyseliny dusičné, hlavně, aby byli první, kdo lezl právě tímto způsobem.

Miriam Garcia Pascual, španělská horolezkyně, se závodů v lezení zúčastnila jednou jedinkrát. A to těsně po promoci na vysoké škole, kde vystudovala pedagogiku. V závodech se umístila na prvním místě. Poté odjela do Ameriky zdolávat tamní hory. Od té doby k závodům a soupeření nepřičichla. Nenaplňovalo ji to. Svou sedm měsíců trvající cestu Jižní i Severní Amerikou popsala deníkovými zápisy v knize Padající hvězda.

Je zvláštní, že v knize horolezectví hraje až druhé housle. Celé dílo by se dalo s přimhouřením oka zařadit do škatulky filosofie života. Autorka nepitvá jak až byla hora špičatá, jaký byl autorčin lezecký skill, když se dokázala zaklesnout za tu a tu spáru a překonat tak sebe samu. Její pohled byl nesmírně osobní, snad až vnitřní. V knize nepopsala jen krásu hor, ale hlavně krásu člověka, který se nedokáže připoutat k civilizaci, k placení nájmů a chození do práce. Popsala člověka, který se bojí a ze svého strachu se snaží udělat partnera. Nepodlehnout mu, ale spolupracovat. Autorku si lze převést elegantně do jiné civilizace. Do civilizace přírodnější, přirozenější, kde by se lidé chovali k přírodě s úctou, kde by se neklanělo lidské ješitnosti, ale schopnosti žít v souladu a ve spolupráci. Přirozené a pro všechny přínosné.

Okouzlující je v knize autorčin pohled. Je čistě ženský. Na horu nehleděla dobyvatelka, ale žena. Něha, s kterou se ve slovech se světem mazlila, byla nesmírně okouzlující. Ano, toť definice knihy Padající hvězda. Autorka na hory nelezla, ona je svou přítomností hladila, hledala v nich neustále krásu a drobná potěšení, kterých by si muž nikdy nevšiml. Ten má před sebou vrchol, tedy jasný cíl, a jde, třebas i přes mrtvoly, hlavně kupředu.

Kniha perfektně padne do rukou i ne-horolezcům. Lidem, kteří obdivovali hory pouze z pohlednice od strýčka na dovolené. Ve Španělsku se kniha dočkala již osmého vydání a to právě kvůli životní filosofii, nikoliv pro samotné horolezectví. Při čtení knihy čtenář dojde ke zjištění, že ne vše je důležité, že život tu není od toho, abychom se jím propáchli, ale abychom si jej s něhou a vášní užili. Nikoliv hloupě, ale procítěně, s láskou.

Knihu vřele doporučuji.

Komentáře (1)

20.07.2015

nightlybird

Už chvílemi nestíhám a tak mi tohle uniklo. Pojímám to jako újmu a začnu se po knize pídit i když už léta letoucí nelezu. Nebo možná právě proto. A jen trhu hrůzou, abych se netěšil zbytečně - ono jak známo u herdeka je na místě jistá míra obezřetnosti.