Koncentráčnická pohádka s módními doplňky

recenze

Otrocká krása (2014) / herdekfilek

Je to v člověku jak v koze. Nedůvěra k literatuře vlastního národu. Chybí tomu ta cizokrajnost, ta neobyčejnost. Jako kdyby nás právě to cizokrajné mělo přesvědčit o tom, že jsme jako oni, nebo že jako oni nejsme a proč tomu tak je. Možná za to může nedůvěra ke kvalitě vlastní literatury. Snad až instinktivní odpor. Hříšné upírské romance by asi byly méně hříšné a méně romantické, kdyby se hlavní postavy jmenovaly Laďa a Pavla. Znělo by to tak…obyčejně, jako někdo od sousedů, a to jsou přeci vždycky kreténi, chrapouni nudní a nezajímaví. O těch číst? Tak leda v černé kronice. Jinde to nemá tu šťávu. Jo kdyby se jmenovali John a Trinity, to by byla jiná. O jéje, to by se to četlo, až by stránky odletovaly.

Někdy je to škoda. Někdy se Laďovi a Pavle může stát habaděj věcí, které zadrhnou dech čtenáře. Zadrhnou. Zadrhnou a nepustí a nutí číst dál a dál. Jako u toho Harryho Pottera. Kdyby byl Harry Pepou, myslíte, že by o něj Voldemort projevil tolik zájmu? Voldemort možná, ale čtenáři už nikoliv. Pepovi by chyběla ta nutná světovost. Je zvláštní ten náš pohled na vlastní literaturu. Angličané svému Potterovi vystavěli pomník po celém světě, hrdě a s hlavou vztyčenou, a naši hrdinové se toulají po kanálech, vlastními čtenáři ignorováni. Možná, nevím, připadá mi to tak.

Nu, vrhněme se na Otrockou krásu.

Hanka, Sváťa a Rafan už se v tom zase vezou. Opět ve velkém gardu. A opět s napětím, které drásá duši čtenáře, který nemůže zrychlit, protože by se mu oči zkroutily a nevydaly už ani hlásku. Shrňme si nenápadně děj. Do světa Sedmého smyslu vtrhne rozmařilá krása, touha po marném pozlátku. Mezi lidi obdařené sedmým smyslem se rozkutálí kamínky. Blýskavé, zářící a tak krásné. Stačí si je přiložit k pokožce a ony přilnou. Vlepí se do kůže a jsou…no prostě k zulíbání. Zní to hloupě, že? Nenechte se vysmát. Kameny po čase ovládnou mysl člověka a udělají z něho loutku poslouchající rozkazy temných sil. Jednorožci i draci se od lidí odvrátí. Začíná temné období mezidruhových vztahů. Lidé, zase, podlehli něčemu zhovadilému.

Hanka je mezi označenými. Naštěstí se jí podaří zázrakem vlivu kamenů uniknout a…tak dále a tak dále. Převyprávět děj? To je pro bábovky. Pojďme analyzovat. Zábavnější to činnost.

Ilka Pacovská se nebojí témat. Ve třetím dílu Sedmého smyslu si Hanka přičichla k sebevraždě, ve čtvrtém k otroctví, v pátém ke smrti. V šestém na ní čeká rozčarování v koncentračním táboře. Ne, nemučí tam lidi označené kamínky prací, necpou je tam z nějakého pomýleného přesvědčení o nižší rase. Cpou je tam, aby je mohli vyhubit. Ohrožení ostatních, neoznačených. Je to jen ochrana přeživších. Deratizace, dalo by se říct. Ilka Pacovská je v tomhle kanón nad kanóny. Série Sedmého smyslu je dětskou literaturou (kouzla, draci, jednorožci a tak podobně), ale zároveň se vrhá na témata, která vyznívají mírně nedětsky. Přesto je všechno ukryto v šeru dětského pojetí. Jako kdyby se odvolávala na staré pohádky, které za princeznami a třemi zlatými vlasy ukrývaly skutečný svět. Schovaný za glazuru fantazie. Přesto mi přijde, že Ilka Pacovská začala se sérií Sedmého smyslu v temnějších odstínech. Šestý díl je snad příliš šťastný.

Jak vylíčit pocit z knihy a nezmiňovat děj? Neopírat se o hůlky postav a dějových zvratů. Zavřít oči a představovat si – před očima mi vybublal obrovský svět plný barev, plný vzrušení, plný života a nebezpečí a nejistoty a hrůzy a lásky a bůh ví čeho ještě. Svět, v němž lze žít, jenž nakrmí tu nenasytnou touhu po dobrodružství při nudném a stále dokola se opakujícím placení složenek a hlídání si krevního tlaku.

Vím, je to útěk od reality, ale někdy není od věci si zaběhat mimo rámec zajetých zkušeností. A že by to byl odpočinek? Ó nikoliv. Číst takovou literaturu, to je nervy drásající zkušenost.

Komentáře (4)

Přidat komentář

---