Kluk z kostek

recenze

Alex Rowe je čtyřicátník, kterému se zcela rozpadá život. Manželství mu neklape, žena ho donutí odejít z domu, zároveň přichází o práci. A hlavně – vůbec si nerozumí se svým osmiletým autistickým synem Samem. Před Alexem tak stojí několik dlouhých a těžkých týdnů, kdy se snaží o jediné – získat zpátky svůj život. Velmi nečekaně se mu jako prostředek nabídne počítačová hra Minecraft.

Přiznám se, že téma autismu bylo pro mne v literatuře novinkou. O to víc mne kniha zaujala, když jsem zjistila, že autorem je člověk, který má s výchovou autistického dítěte své vlastní zkušenosti. To, že je pojata z pohledu někoho, kdo ví, o čem mluví, bylo pro mne určitou záštitou a nadějí, že nelehké téma, jakým autismus jistě je, nebude nijak idealizováno či hnáno do nějakých extrémů útočících na čtenářovy city. A to se mi potvrdilo. Mé zkušenosti s autismem jsou – přiznám se – zcela nulové, přesto jsem z knihy Kluk z kostek měla dojem, že Stuart přistupoval zcela střízlivě, nic si nepřikrášloval ani nepřeháněl, naopak bral autismus takový, jaký je. Jak ho on vnímá při výchově vlastního svého syna, tak ho promítl do příběhu Alexe a jeho syna Sama.

Vztah mezi Alexem a Samem není zpočátku nijak růžový. Popravdě Alex neví, jak k Samovi přistupovat – jak s ním komunikovat či se k němu chovat, aby to neskončilo katastrofou, kdy je Alex vztekem bez sebe a Sam brečí a chce ke své mámě. Alex je ze začátku knihy spíše takovým antihrdinou, který neví, co od svého života pořádně chce. Když vidí problém, odtahuje se, děsí se převzít zodpovědnost. To se stane kritickým ve vztahu nejen k Samovi, ale také k jeho manželce Jody, která už je na dně z toho, jak veškerá péče o Sama připadá na ni a Alex se stáhne do pozadí pokaždé, když Sam začne vlivem své diagnózy ztrácet pevnou půdu pod nohama. Až vyhrocená situace ve vztahu s Jody přiměje Alexe, aby se konečně postavil čelem svým strachům a nejistotám.

Čtenář je tak ve vztahu k Alexovi rozpolcen. Na jednu stranu ho člověk lituje a má i pochopení, že čelit situaci, jakou výchova autistického dítěte přináší, je náročná a svým způsobem děsivá. Na druhou stranu jsem měla občas nutkání mu pěkně vynadat, jak se pořád vymlouvá na práci a kdesi cosi, místo toho, aby se alespoň pokusil něco dělat. I za cenu toho, že se mu to třeba nepovede. Protože i snahu by Jody (a vlastně i čtenář) patrně uvítala víc než to, když se Alex bezradně postaví bokem a neudělá nic. Postupem knihy si však Alex projde proměnou a konečně pochopí, že Sam žije ve svém světě a neumí žít podle představ zdravých lidí, protože jim jednoduše nerozumí. A že to musí být právě Alex sám, kdo svůj přístup k Samovi musí přizpůsobit právě Samovi na míru. Ve chvíli, kdy vyřeší Sama, i ostatní věci do sebe zapadají a hnou se kupředu.

Můžete namítnout, že mně jako čtenářovi, co s autismem nemá žádné zkušenosti, se to mluví a radí zpovzdálí, ale to je na knize právě tak skvělé. Že se člověk má možnost zároveň zamýšlet nad tím, jak by se zachoval on. Byli byste od samého začátku těmi hrdiny jako Jody, co se starají, protože vám nic jiného nezbývá než se postarat? Nebo byste se třeba nejdříve podobali Alexovi a ten přístup k problémům byste si museli začít budovat až postupně za pochodu? Nechci být za moralistu a nabádat k čemukoliv, odpovědět si musí každý sám.

Přiznám se, že jsem knihu po dvou třetinách chtěla vzdát, protože mne místy ubíjela ta Alexova bezradnost z toho, jak se mu všechno v životě sype. Nicméně ve chvíli, kdy došlo ke zlomu a Alex konečně našel sám sebe a ten správný směr, mne kniha zase chytla a já jsem ráda, že jsem ji nakonec přelouskala do konce, protože ve výsledku to byl opravdu zajímavý čtenářský zážitek. Přes Alexův místy dost problematický přístup nabízí kniha spoustu silných, dojemných pasáží, které člověka nemohou nechat chladným a nejednou ho přivedou k zamyšlení.

Nakonec dávám knize 70 % a i přes pár věcí, které mi v knize nesedly, patří Kluk z kostek zatím mezi to lepší, co jsem v letošním roce přečetla.

Komentáře (0)