Když láska na první pohled nefunguje

recenze

Láska v prachu hvězd (2017) / skodovavera

Na Lásku v prachu hvězd (Our Chemical Hearts, chcete-li) jsem se těšila prakticky od chvíle, kdy jsem zjistila, že u nás vyjde. Vím, co máte na mysli – podle hodnocení si můžete vybrat miliardu čtenějších knížek, než je zrovna tato, ale znáte to, když po něčem delší dobu koukáte, jen těžko se toho pocitu, že to potřebujete, zbavujete. Když jsem pak měla možnost být na YOLI narozeninách a do rukou se mi kniha dostala měsíc před vydáním, nebylo dvakrát těžké uhodnout, co budu při zpáteční cestě vlakem dělat.

Vždycky dělám tu chybu, že si s sebou knihy na cesty neberu, když jsem tedy okolnostmi příležitostně nucena neokupovat okno a koukat do mobilu, ve kterém nic není, dokážu se nudit k smrti. Jaká to radost, že jsem s sebou něco na čtení fakt měla a v nastalé venkovní tmě nemohla rozpoznat nic, co by mě rozptylovalo od čtení. Abych to zkrátila, za ten jeden večer jsem přečetla 200 stran a když jsem se dnes probudila s chybějícími končetinami, co ležely stále někde na trati, za krátké odpoledne jsem přečetla zbytek. A jaké to tedy bylo?

„To myslíš vážně?“ řekl jsem. „Je tam strouha. Slouží jako odvodní kanál při bouřkách.“
„Zkratka,“ odvětila Grace pouze a ponořila se hlouběji do tmy.
„Chci říct, nemáš problémy s tou nohou, nebo tak něco?“ musel jsem za ní zavolat a navíc jsem netušil, jestli bylo politicky korektní vůbec zmínit, že jsem si všiml, jak kulhá. „Země je tady vážně hrbolatá!“
„Zkratka!“

Jednak byste měli vědět, že oficiální anotace vám neřekne všechno. Vlastně vůbec nic, protože to, co budete čekat ani náhodou není to, co dostanete. Příběh je hodně čtivý s netypickými hrdiny s nepříliš sladkým obsahem. Zatímco v „normálních“ young adult knihách se hlavní hrdinové často zamilují na první pohled, nebo jsou přinejmenším svým protějškem přitahováni, tady se setkáte s hubeným klukem a holkou, co na první pohled vypadá jako feťačka s problémovou minulostí. Ale jak to tak bývá, ne všechno máme vepsané v obličeji.

Přísahám, že jsem čekala slaďák. Něco na styl Eleanor a Parka, kupříkladu, ale ve výsledku to bylo něco úplně jiného. Autorka načala těžké téma, jehož samotné naznačení by vám prozradilo celkem zásadní milník děje, takže k němu řeknu snad jen tolik, že je určitý důvod, proč hlavní hrdinka Grace kolem sebe rozsévá samé otazníky a Henry jí to tak děsně žere, že do toho spadne rovnou po hlavě.

„Cpali ti do hlavy všechny ty kecy typu láska je trpělivá, láska je vlídná už co jsi byl kluk. Ale láska je věda, kámo. Chci říct, že to je jen chemická reakce v tvým mozku. Někdy ta reakce trvá po celý život, opakuje se znova a znova. A někdy ne. Někdy vybuchne jak nějaká supernova a pak začne opadat. My všichni máme jen chemická srdce. Dělá to z lásky něco míň úžasnýho?“

Kniha měla v mých očích dvě chyby. Možná jednu, ta druhá je jen můj osobní názor. První: Některými částmi mi to až moc připomínalo Greena. Troufám si říct, že obsahově znám většinu jeho tvorby a ačkoliv jsem začala Hazel a Gusem a skončila Willem Graysonem (Willy Graysony…?), poznám, když je mu něco podobné. Schéma tajemná dívka a kluk, co se ji snaží vyřešit/spravit nebyl tedy až tak dobrý námět, protože ona osnova tu už mnohokrát byla. A s tím úzce souvisí i druhý problém. V momentě, kdy jsem tuto šablonu prohlédla (asi na třicáté straně, kdyby se někdo ptal), jsem věděla, jak to celé skončí. A aby toho nebylo málo, já přesně tenhle typ konců nemám ráda. Přísně vzato je to u podobného tématu knih ten jediný přijatelný, protože pak už zbývá snad jen nepřijatelné klišé, stejně mě ale nakonec mrzí, že zrovna ta druhá alternativa nebyla použitá, protože jsem pak zničená a zlomená.

Když to vezmu kolem a kolem, na to, že se jednalo o autorčinu prvotinu, to byl úspěch. Styl byl úsporný, přesto nepostrádal zajímavé metafory (popis umění psaní jako vestavěný radar, kam dát do věty čárku si asi nechám zarámovat) a hlavně posouval děj kupředu. Až budete Lásku v prachu hvězd držet v rukou, vsadím se, že ji ještě před spaním budete mít přečtenou. A i když velmi nerada přirovnávám knihy k jejich slavnějším protějškům, pokud máte rádi Johna Greena a jeho Papírová města, nebo Hledání Aljašky, tohle je přesně ta kniha, kterou si po nich rádi přečtete.