Nebezpečná žena

recenze

Od té doby, co byl poprvé uveden první díl série Cizinka, uplynulo už více než dvacet let. Od té doby bylo zveřejněno sedm dalších plnohodnotných pokračování, hrstka doplňujících děl a taky jeden populární seriál. Panicové časově přecházejí událostem, které odstartovaly s příchodem Claire a mapují jednu z krátkých etap Jamieho života. Tato kratičká práce byla nejprve zveřejněna v souboru povídek Nebezpečné ženy, dnes si ji však můžeme přečíst i samostatně.

Dianu Gabaldon všichni známe jako spisovatelku, co musí (pravděpodobně) dělat několikaleté rešerše, aby tvořila perfektní celky, jakými její knihy bezpochyby jsou. Panicové oproti nim zabírají rekordně krátkou plochu, přesněji řečeno 86 stran. Zbytek knihy navazuje prvními třemi kapitolami Cizinky, proto těch výsledných matoucích 167 stran. Asi trochu tušíte, že já jako věrná fanynka série začnu pět ódy, hned jakmile k tomu dostanu příležitost, tak já to nebudu moc natahovat a vychrlím vám nějaké ty plusy.

„Ne!” vykřikl vězeň hlasitěji než ostatní, a to hlasem plným zděšení. „Ne, prosím! Řekl jsem vám všechno, co…“ Ozval se krátký zvuk, jak by někdo kopl do melounu, a prosby ustaly.
„Náš kapitán je úsporný,“ pravil velký Gcorges pod vousy. „Nač plýtvat kulkou?“ Sundal ruku z Ianova ramena, zavrtěl hlavou a klekl si, aby si umyl dlaně.

Byl tam Jamie, byl tam Ian, byla tam záhada, které bylo třeba přijít na kloub a bylo tam extrémní množství zhrozeného pokřižování v reakci na obřízku, takže fakt čekáte, že se mi to nelíbilo? Dobře, ten poslední plus zněl dost úchylně, ale znáte Jamieho – ačkoliv je chytrý a vzdělaný, často má své hloupoučké promluvy, obzvlášť tady ve svém raném věku, kdy se (stejně jako Ian) zajímá o sex.

Příběh se ani tak nesoustředí kolem Skotska a jeho dědictví, jako spíš na Francii a dobovou situaci mezi židy. Nakousnuto je něco málo z jejich tradic, i tehdejšího společenského postavení, ne však do takové míry, že by nově nabyté informace nějak závratně překvapovaly. Ostatně, právě tady leží kámen úrazu, kniha je na autorku až extrémně krátká a já si upřímně myslím, že by z ní, stejně jako z židovské tematiky, mohla vytřískat mnohem víc. Takto si až příliš často musela vystačit s náhodami, okleštěnou charakteristikou, i zanedbanými emocemi, se kterými se obvykle cítí silná v kramflecích. Ale je to Diana Gabaldon a od té já bych si samozřejmě přečetla i nákupní seznam…

Kočí nebyl mrtvý Jamie si všiml, jak se překulil a rukou si drží obličej. Potom najednou seděl v hlíně a před očima mu tančily hvězdičky. Ian se nad ním skláněl, vydýchával se a opíral o kolena. Z brady mu kapal pot, který se v hlíně míchal s černými tečkami, jež Jamiemu zatemňovaly vidění.

Protože dějově Panicové předcházejí Cizince, není nezbytně nutné, abyste je v rámci informovanosti četli, nanejvýš vám to ale doporučuji. Kniha v sobě skrývá skromné osvětlení Jamieho, překvapivý zvrat a hlavně pobavení. Pokud jste četli Cizinku, pořadí v jakém se do Paniců začtete, pro vás není důležité. Jestli jste ale noví čtenáři a plánujete se do nich pustit ještě před prvním dílem (oficiálně jsou Panicové vedeni jako 0,5), ráda bych vás odradila. Z pohledu Claire je totiž napoprvé všechno mnohem barevnější a zajímavější, er-forma a pohled dobově zběhlých Skotů není na první pohled oproti tomu ani zdaleka tak osobní. Ne, když neznáte celý příběh a celou problematiku opravdu jen nakousnete.

Panicové budou ve vaší dlouhé řadě knih zastávat nádherný doplněk, nechají vás si trochu zapřemýšlet a ukrátí čas při čekání na další díl série. Pokud patříte mezi ty neposkvrněné, co ještě od Diany Gabaldon nic neotevřeli, můžete si blahopřát, že jste tak dlouho odolávali a máte momentálně k dispozici Cizinku, Vážku v jantaru, Panice, Lorda Johna a brzy i Mořeplavce. Ale teď vážně… Na co ještě čekáte?

Komentáře (0)