Jediná vzpomínka Flory Banksové

recenze

Zkuste si představit, že nemáte krátkodobou paměť. Jediné, co si spolehlivě pamatujete, jsou události před operací vašeho mozku. Od té doby ale nemáte jednu jedinou vzpomínku, všechno zapomínáte během pár hodin. Děsivé? Dozajista ano. Flora Banksová s tím však musí žít každý den. Od svých deseti let si nic nedokáže zapamatovat a žije jen ze svých psaných poznámek. Jaké je to pro ni překvapení, když se ve svých 17 letech účastní večírku, políbí se tam s Drakem – chlapcem, který se jí líbí, – ona si ten polibek zapamatuje. Je možné, aby tato událost mohla postupně vést k Flořinu uzdravení? Flora se proto sama vydává na cestu za Drakem, který odjel studovat na Špicberky, v naději, že by jí mohl pomoci. Není to pro Floru příliš nebezpečné? A bude ta cesta vůbec k něčemu?

První věc, která mne připoutala k této knize, je rozhodně téma, jež se zde autorka rozhodla zpracovat. Nevybavuji si totiž, že bych někdy četla příběh o člověku se ztrátou paměti způsobenou operací, a tak jsem byla přirozeně zvědavá, jak se s tím Barrová vypořádala. Nejsem žádný expert na tuto problematiku – jako laik však musím říct, že se mi zdálo téma uchopeno velmi dobře. Celkové zpracování na mne působilo realisticky. Ačkoliv připouštím, že z mé anotace by mohl příběh působit jako přitažený za vlasy. Kteří rodiče nechají svoji mladou dceru odjet za polární kruh, když trpí amnézií? Vysvětlení je nasnadě. Rodina se ocitá v napjaté situaci, když se Flořin starší bratr, žijící v Paříži, ocitá v nemocnici na pokraji života a smrti. Co teď? Rozhodování je těžké. Rodiče nakonec nechávají Floru v Anglii – přesvědčení o tom, že se brzy vrátí a že se o Floru mezitím postará její nejlepší kamarádka Page. Jak ale již tušíte, nic nejde podle plánu.

Musím říct, že jsem považovala Floru za velkou hrdinku. Její zdravotní stav pro ni musí být hodně frustrující, když opakovaně zapomíná, co se jí stalo, a opakovaně si všechno musí připomínat tím, že si přečte deníkový zápis své mamky, v němž má vše srozumitelně vysvětleno. Dozajista není snadné se probouzet každý den, nevědět, kdo jste a proč se každý den cítíte jako desetiletá dívka, i když zrcadlo vám říká něco jiného.

O to víc jsem pak Floru obdivovala za to, že využila své šance, kdy rodiče odcestovali do Francie a ona zůstala sama doma. Po řadě e-mailů vyměněných si s Drakem si pak sama objednává letenku, sama si balí kufr a vybavena poznámkovým blokem s podrobnými vysvětlivkami, proč, kam a za kým jede, se vydává na cestu na Špicberky.

Čtenář zároveň z náznaků tuší, že na celém příběhu je něco „hrozně špatně“ – že se zde skrývá nějaké tajemství, které se Flora za žádnou cenu nesmí dozvědět. A že se to týká jejího bratra a důvodu, proč se rozhodl natrvalo odjet do Francie. Flora sama podvědomě něco tuší, ale je pro ni náročné se na to soustředit a poskládat všechny informace dohromady. Autorce se podařilo vykreslit skvělou záhadu, do níž je čtenář skvěle polapen, a vy chcete číst dál a dál. Abyste se dozvěděli, jak to s tím Drakem je ale také abyste pochopili, co za tajemství rodiče skrývají. Považuji to za jednu ze silných stránek knihy.

Závěr knihy je pak proto zcela nečekaný. Kromě toho, že zjišťujeme pravdu o Drakeovi, dozvídáme se především pravdu o Flořině bratrovi a proč jsou Flořini rodiče tak moc tajnůstkářští a tak moc vyděšení z toho, že by Flora měla někdy odejít z jejich domu.

Vzhledem k tomu, že se zde autorka zabývá ztrátou paměti, vůbec nevadí, že se některé věty, pasáže, informace opakují stále dokola. Naopak to umocňuje celkové vyznění Flořina zdravotního stavu. Styl psaní je pak neuvěřitelně čtivý, Barrové se zde podařilo vytvořit skvělou atmosféru, která se velmi silně přenáší na čtenáře. Během čtení se sami cítíte frustrovaně a je vám Flory líto, když vidíte, jak se bezmocně snaží zápasit s celým světem. O to víc, když je vám podvědomě jasné, že by se něco podobného mohlo stát každému.

Young adult není žánr, který bych pravidelně vyhledávala, ale tato kniha si mne rozhodně získala. Dávám 80 % a doporučuji.

Komentáře (0)