Jak jsem se vydala hledat velké Možná a možná jsem ho našla

recenze

John Green vám jistě není cizí, už kvůli jeho knize Hvězdy nám nepřály, které bylo jednu dobu všude plno, to ovšem není jeho první kniha, jak se mnozí domnívají. Jeho debutem je právě Hledání Aljašky a díky ní se John zařadil mezi mé oblíbené spisovatele.

Jako první jsem sice četla právě Hvězdy nám nepřály a i když je to hezká kniha, nijak zvlášť mne neokouzlila. Na to, jaký je kolem toho šílenství a každý to vychvaluje, mi tak úžasná zkrátka nepřijde. Ale je to tak lepší, protože kdybych to četla až potom, asi by mě John trochu zklamal.

A proč Aljaška? Řeknu to rovnou - je prostě skvělá, už jen svou obálkou (kteroukoli). Touto knihou si mě John získal. Je to jeho nejlepší kniha, ať si říká kdo chce, co chce. Mám ji na svém žebříčku knih, které mne ovlivnily, nějakým způsobem ve mně zůstala, dostala mě, v něčem mě i změnila a troufám si říct, že už ji žádná jiná kniha od Johna nepřekoná.

Asi nemá zrovna smyl psát tu, o čem kniha je, podle mě si ji prostě musíte přečíst a prožít, nicméně trochu ji přiblížím. Miles, hlavní hrdina, trochu podivín, přejde na internátní školu, aby se osamostatnil, a tam se spřátelí se svým spolubydlícím, pár dalšími lidmi ze školy a s nepředvídatelnou dívkou Aljaškou. Prožívají spolu klasický teenagerovský život se vším, co k tomu patří, a Miles se do Aljašky zamiluje. Jenže jak už to tak bývá, nic není takové, jaké se to zdá být a v jediném okamžiku se všechno změní.

Známý a jednoduchý příběh ze střední školy, řeknete si, ale chyba. Za tuhle nálepku se jen schovává, ve skutečnosti je to naprosto jiné, ve všem, a má to hlubší význam, je to přeci John, že. Jedinečný a neobyčejný příběh nejen o hledání sama sebe.

Dá se jednoduše popsat jako "sto lidí, sto chutí", jedno velké možná. Četla jsem nějaké recenze, protože mě hodně zajímala, a rozcházelo se to tak půl na půl, buď nadšenínebo zklamání. Přistupovala jsem k ní proto mírně skepticky, nedělala jsem si žádné nároky nebo očekávání a o to bylo moje překvapení větší, jsem z ní naprosto nadšená. Je to filozofické a hloubavé, přesně pro mě, patrně tu tedy budu vyzdvihovat vše, co ostatním vadilo a odrazovalo je to.

Přijde mi originální, svá, protože tohle tu ještě nebylo. Zaujala mě právě asi svou zvláštností. Bavilo mě to jako žádná jiná kniha už dlouho ne, příběh mě naprosto strhnul a pohltil, byla jsem jeho součástí a cítila jsem jeho sílu, což v takové míře dokáže málokterá kniha. Musela jsem číst pořád dál, abych věděla co, kdy, kde, jak a proč. Úžasný humor, pocity, emoce a všudypřítomné myšlenky a skryté otázky, na které je John mistr a které donutí člověka nad určitými věcmi znovu přemýšlet. Působí to celé tak trochu depresivně a podivně, ale to je právě to, co se mi na tom tak líbí.

Co se mi u Johna a pak zvláště u této knihy líbí - postavy. Má je promyšlené, odlišné, neznámé, každá je úplně jiná a člověk se o nich chce dozvědět vše. Nenašla jsem snad tajemnější a zajímavější hrdinku, než je Aljaška. Byla mi víc než sympatická. Úžasná, záhadná, fascinující, vnímala jsem ji, soucítila jsem s ní a prostě jsem ji chápala. Říkala jsem si: tak tuhle holku bych ráda poznala. Aljašku prostě nelze nemilovat.

Za mě stoprocentně lepší než Hvězdy nám nepřály. Nejde to srovnávat, je to každá úplně jiná kniha, ale prostě se mi to líbilo o hodně víc.

Děkuju, Johne.

A proto pořád věřím ve velké Možná.

Komentáře (0)