Feministické oplzlosti

recenze

Komplet II (Nevadí, Bambiland/Babylon, Tři divadelní hry) (2014) / herdekfilek

Byl jsem svědkem jednoho představení Vagina monology. Ve feministických kruzích dílo, no, řekněme, legendární. Pro mě poučný, ale otřesný zážitek. Nikoliv proto, že bych patřil do machistického klubu kovaných muskulů, kteří v ženě vidí jen patník vhodný k očurání. Odpuzovala mě ta kňouravá sebelítost, která se velmi elegantně přelévala v hysterickou nenávist k penisu. V závěru představení protagonistka nožem bodala do dortu ve tvaru penisu a ječela. Bylo to… ubohé. Nesmírně ubohé. Ideologie předstírající, že je uměním. Umění předstírající, že není ideologií.

Přečetl jsem s úžasem SCUM Manifesto Valerie Solanas. Z literárního hlediska podařené, z toho myšlenkového… darmo mluvit, další bodání do penisů, nyní již skutečných. Prim v knize hrála „ženská žena“. Tedy žena, která je víc než žena. Nadžena.

Výše vypsaná jsou díla feministická, základní, ale dalo by se říct, že jsou určená pro lůzu. Pro dav. Ať už umírněný, který po představení jde, se záští, ale jde a na plotně něco uvaří, nebo pro ten radikalizovaný dav, který je schopen v rámci nenávisti k druhému pohlaví mrzačit to své.

Elfriede Jelineková kope jinou ligu. Elfriede Jelineková je esencí intelektuálního feminismu. Feminismu, který není pudový, nechce vyvolávat vlčí instinkty. Tvorba Elfriede Jelinekové vyvolává kontroverze. Hledá témata, která nejsou diskutována (nebo jsou vlastně diskutována až moc). Hledá ponížení lidské (nikoliv pouze ženské, ale lidské) společnosti mužskou nadvládou. Svou tvorbu staví na křiklavých případech ženského ponížení. Nekritizuje a nepoukazuje svou činností pouze na muže, na ty zlé (ač k tomu často nemá příliš daleko), pouští se často i do žen, které lze bez uzardění nazvat pipkami. Esenciálními slepicemi, které se světem mužů prokvokají až do hrobu. Pouští se i do mužů slabochů, kteří se klepou pod ranami svých žen.

Ale stejně jako každý …ismus, nehledá Jelineková, a s ní celý feminismus, dialog. Jen rozepře, vyvolávání nejistoty, odporu, nechuti, zavádění restrikcí, norem, až zákonných nařízení. A tím napomáhá rozkladu společnosti. Ne rozkladu společnosti, kde vládne muž, ale společnosti jako celku, jako přirozenému uspořádání, kdy žena má svůj úděl, stejně jako jej má muž. Skutečnost, že muž svůj úděl často povyšuje nad úděl ženy, je smutným faktem. Ale válkou pohlaví se něco takového vyřešit nedá. Výsledkem je strach, nejistota, nedůvěra mezi lidmi, kteří by mezi sebou měli hledat lásku. Ne lásku kýčovitou, ale lásku skutečnou. Ne lásku vulgární, ale lásku skutečnou. Protože v lásce, v porozumění je budoucnost i současnost, ať si Schopenhauer plácá o pudech jakékoliv nesmysly.

Feminismus je nesmírně důležitá etapa lidských dějin. Ne-li doposud nejdůležitější. Jeho počátek byl výbuchem, který začal měnit myšlení, chování i samotné bytí. Musel být „agresivní“, musel si své požadavky vymoci silou. A to se i stalo. Feminismus dokázal pohnout dějinami a pohnul jimi správným směrem. Ovšem vítěz se stal neukojitelným a pokračovatelky tehdejšího feminismu se staly protievoluční. Potažmo – jdou mužům po koulích, což není dvakrát dobrý nápad. Ne proto, že by se muži začali cítit nespokojeně a za doprovodu temného mručení mohli začít mávat výhružně pěstmi. Ale proto, že muž je i přes své předstírání tvrdosti a nezlomnosti zranitelnější než žena. A útok na jeho středobod bude mít a má jediný výsledek. Muž je impotentní a začíná se žen bát.

Jelineková se ve své tvorbě ráda věnuje tupým slepicím, paničkám, které svou nedůstojnou existencí slouží, doslova slouží mužům. Potkáme se s nimi v Jelinekové knihách Milovnice, Lačnost, Vyvrhelové a svým způsobem i v její nejslavnější knize Pianistka. Někdy se až může zdát, že stejně jako Valerie Solanas ve své extrémistické knize SCUM Manifesto, vidí Jelineková jen ženy – slepice a ženské ženy, jakousi nadstavbu člověka, která je výš než žena slepice, a rozhodně o dost výš, než muži. Vidí ženskou ženu jako nějakou evoluční vychytávku. Je to trochu, no, otravné. Ale v podání Elfriede Jelinekové nesmírně čtivé a příjemně burcující. Proč? Protože Jelineková tomu umí dát švih, argumenty. Jelineková je ve své tvorbě, dá se říci, filosofující vyvrhelkou, která se skutečně nespokojí s tím, že nádobí bude umyté, že manžílek bude uspokojen, že dětičky budou napapané spinkat v obláčcích nesobeckého mateřství.

Nakladatelství Brkola, které se specializuje na vydávání divadelních her a divadelní literatury, vydalo trojknihu divadelních her Elfriede Jelinekové. V tomto kompendiu jsou k nalezení následující divadelní hry: Obchodníkovy smlouvy, Rechnitz (Anděl zkázy), O zvířatech, Královna duchů, Smrt a dívka, Poutník, Bambiland, Babylon. Osm divadelních her, které se většinou točí kolem ženské otázky, ale často přesahují i do jiných myšlenkových experimentů.

Autorka ve svých textech bloudí po první válce přenášené přímým přenosem ve všech televizích. Tedy válce v Iráku. Zaměřuje se na popis tupě infantilní civilizace, která se prostě – baví. Baví se cizí smrtí, baví se zapomněním, baví se jakousi plytkostí všedního života. Autorka popisuje mrtvolnost společnosti, emoční tupost.

V jiné hře, po vzoru Thomase Bernharda, se snaží vyrovnat s pamětí rakouských dějin za doby trvání Hitlerovy Třetí říše. Kolaborace, nacismem prodchnutá společnost, masové vraždy, doposud nepotrestané, o kterých se nemluvilo a nemluví a mluvit nebude, protože viníky a aktéry vyvražďování byly elity národa. Šlechtické rody, které se doposud sluní ve výhni jakési úcty dělného lidu. Zároveň se trefuje do impotentního soudního systému Rakouska, který nepotrestal viníky, protože viníky byli… vlastníci. A ti se přeci netrestají.

Další hra se zaobírá cynismem vysokých bankovních ústavů. Jejich touhou po mamonu, touhou, která jde přes zničení lokální i té globální ekonomiky. Která bezcitně řádí bez ohledu na člověka a jeho osud.

Jiná hra se věnuje obludnému násilí, kterého jsou lidé schopni páchat sami na sobě. V monolozích zabloudíme k věznicím Guantánamo nebo Abú Ghraib, kde američtí vojáci, a nejen vojáci, páchají nepředstavitelná zvěrstva. Ta páchají s tichým souhlasem ostatního světa. Protože světa mlčícího.

V dalších hrách se Jelineková věnuje smrti, feminismu, úloze ženy, ponížení ženy a dalším tématům.

Dalším tématům?

Ano. Jelinekové divadelní hry nejsou ucelené. Nevěnují se pouze jednomu tématu. Nejsou tradičními hrami. A to už jen díky experimentální formě, kdy není pevně dáno, kolik postav hru bude hrát, kdo co řekne, kdy to řekne. Jelineková dala hercům a režisérovi podklady, myšlenky, a je jen na nich, jak se jich chopí. Instrukce jsou jasné – tvořte energii hry, neomezujte se prostorem ani časem, hrajte u baru, hrajte v hledišti, skákejte si do řeči, vytvořte hru, která bude dokonale přirozená. Jako život. Žádné kostýmy, žádné pitvoření, žádné naučené role. Moderna až přes mrtvoly. Teoreticky lze předpokládat, že být divákem na takové hře mohlo být inspirativní... nebo otřesně nudné. Přičemž stojí za úvahu, zda je podobná tvorba "volnosti" v interpretaci jen neschopností autora textu tvořit něco smysluplného. Nebo jeho genialitou.

Jelineková dala do textů nesmírné množství historických i kulturních odkazů. Myšlenky často ukrývala do metafor, připodobnění, nevyjadřovala se přímo, ale tak, aby divák (čtenář) začal myslet. A když se rozhodla k přímočarosti, její slova byla ostrá, zraňující a silná.

Více než jako divadelní hry, připadaly mi texty jako filosofické výkřiky, které toužily po světě, kde má smysl žít. Kde není potřeba neustále bojovat, byť jen o trochu vzduchu k nadechnutí. Filosofické výkřiky, které se dobře četly a zanechávaly za člověkem rozvířené myšlenky, které se ne a ne usadit. A to je vlastně dobře, protože myšlenky, které člověka pronásledují, jsou myšlenky, které měly co říct.

Závěrem o slově úvodem – překladatelka Barbora Schnelle si vzala za úkol sepsat předmluvu k dílu Elfriede Jelinekové. V textu se jí objevil jeden doslova ideologický paskvil. Odmítla používat přechylování. Tato feministická snaha rovnat se muži (jako kdyby byla žena, pro Krista pána, něco méně!) sebrala ženě její ženskost v gramatice a přisoudila jí mužnost. V úvodu jsme pak svědky takových gramatických obhroublostí, jako je – „literární svět Jelinek je plný obsesí…“. Taková věta nedává z mluvnického hlediska naprosto smysl. Je absurdní vynechat kvůli hloupé ideologii skloňování. I kdyby byla Jelineková chlapem, výše uvedená věta, včetně jména, by padla za oběť skloňování. Převeďme si výše uvedenou větu na mužského autora – „literární svět Kafka je plný obsesí…“. Není přirozenější napsat „Kafkův literární svět je plný obsesí…“? Myslí si Barbora Schnelle, že jsem touto větou Kafku nějak ponížil? Jeho hodnotu? Jeho dílo? Nemyslím si to. Naopak, pokud bych napsal – „literární svět Kafka je plný obsesí…“, ponižuji. Jak sebe, tak i Kafku. Proč, paní překladatelko, máte potřebu mrvit češtinu? Potažmo – ze snahy Barbory Schnelle vychází, že je žena mužnější, než sám muž. To není feminismus, to je ponižování ženy. Ponižování její hodnoty. Její ženskosti. Copak feminismus není boj za práva žen, nikoliv proti právům žen? Copak není právem ženy, aby byla mluvnicky zohledněna, když stejné právo náleží muži? Proč Barbora Schnelle dělá z Jelinekové Jelinek? Čeština není němčina, v češtině skloňujeme i jména, jinak nám věty mnohdy nedávají smysl.

Další z mnoha mluvnických obhroublostí paní překladatelky:

...premiérovým režisérem této hry, která patří k nejčastěji uváděným hrám Jelinek...
...chóry jsou vůbec důležitým stylotvorným principem Jelinek
...a zároveň odkazuje ke kořenům Jelinek
...prvním konkrétním výchozím bodem byly pro Jelinek rakouské skandály...
... pro Jelinek je tzv. finanční krize nejen strukturální krizí...
...reakcí na určitou událost, která Jelinek slouží jako reference...
...dokladem toho, že texty Jelinek mají opravdu...
a mnoho dalších

Proč rovnou nezrušit mluvnicky ženský rod? Kosmonaut Alena byl nerozhodný... Snad by to znělo dost feministicky.

Aby toho nebylo málo, paní překladatelka zaperlila ještě jednou. Stejně obhrouble. Použila slovo „poslyň“ (odvozeno od slova posel). Slovo? Ano, čeština dovoluje vytvářet nová slova, je to jazyk pružný, tvárný a nesmírně krásný. Ale, opět, křivit ji pro ideologické zaujetí? Proboha, pokud má Barbora Schnelle potřebu bojovat za práva žen, ať to dělá rozumně. Ať bojuje za srovnatelné platy, stejné podmínky v zaměstnání. Ať nebojuje proti gramatice. To je boj dokonale idiotský. Je feminismus popřením ženy? Podle paní Schnelle očividně ano.

Původně publikováno na vaseliteratura.cz. Dávám to sem, jelikož jsem zvědav, zda to vyvolá diskusi.

Komentáře (5)

Přidat komentář

---