Cela číslo 17

recenze

Za vraždu manželky dostal trest 13 let vězení. Jako „správný" vězeň ale tvrdí, že je nevinný. Kde hledat pravdu? Možná v právě nalezeném deníku…

Hvězdou současné slovenské literatury je muž opředený nejedním tajemstvím, působící údajně více jak dvě desetiletí ve službách spravedlnosti, vystupující pod pseudonymem Dominik Dán. Ačkoli informace o sobě před veřejností tají, jisté je, že na svém kontě má již dvacítku detektivních románů, podílel se na tvorbě televizního seriálu Kriminálka Staré Město, a na jaře letošního roku běžel v kinech jeho zfilmovaný detektivní příběh Rudý kapitán.

Dánova obliba u čtenářů roste s každou jeho další knihou. Tou prozatím poslední, která v české úpravě u nakladatelství Slovart vyšla, je Cela číslo 17.

V té se znovu setkáváme s mladým detektivem z oddělení vražd Richardem Krauzem a jeho parťáky. Píše se rok 1998 a před vyšetřovateli tentokrát stojí hned dva případy – vánoční mord neznámého muže (probodnutého bajonetem) a přešetření čtyři roky uzavřené vraždy.

Cela číslo 17 je vyprávěna prostřednictvím tří dějových linek. V té první sledujeme počínání Krauzovy vyšetřovací party; v té druhé pak vězeňský život jistého vysokoškolského profesora matematiky Kamila Puskailera, odsouzeného na 13 let za vraždu manželky, kterou, jak tvrdí, nespáchal; a nakonec třetí větev celého příběhu dává nahlédnout do deníkových záznamů tohoto vězně, v nichž se svěřuje se svými životními milníky od dětství až po současnost. Zabil či nezabil svoji ženu? Jaká špína vyjde v průběhu napovrch? Zvládne Kamil drsný vězeňský život?

Kdy se to změnilo? Kdy se mi ten zkurvený život vymkl z rukou? Stalo se to o Vánocích 1993. Přišli si pro mě.
Ale to je už dávno. Devět měsíců. Jen devět? A je to dávno. Prožil jsem tady v base už celý život, a přitom jenom devět měsíců! Einstein měl pravdu. Čas může být někdy hodně relativní. Umím spočítat kdejaký integrál, maticové sestavy, diferenciální rovnice, Fourierovy řady, dokážu spočítat všechno na světě, ale relativitu času jsem nebyl schopen nikdy pochopit. K dokonalosti poznání mi pořád chyběl malý krůček, docela maličký, poslední, kterým se uzavírá poznávání a začíná poznání. Myslím, že za posledních devět měsíců jsem tenhleten magický krůček udělal. Už nemusím poznávat, teď už vím.
Tak kdy se to změnilo? Kdy se mi ten můj pohodový, bezproblémový život vymkl z rukou? Stalo se o Vánocích 1993? Ne, mnohem dřív. V ten den, kdy jsem ji poznal.

První polovina knihy se nese v pozvolnějším tempu a krok po kroku připravuje pevnou půdu pro druhou, strhující a dynamickou, část. Čtení je to napínavé, s velkým počtem reálných prvků, postavené na úderných dialozích, a to vše proloženo výborným typicky česko-slovenským humorem. Čtenáři se dostává zajímavých střípků informací o vězeňském životě a jeho nepsaných pravidlech, navíc z „první ruky“ rovněž sleduje průběh vyšetřování a vše, co k tomu může patřit… Z Dánových vět je přímo hmatatelné, že to, o čem píše, zevrubně zná. Prostředí, případy, praktiky, podsvětí… Knihy tak působí více než uvěřitelně, k čemuž bezesporu přispívá i jeho příjemný a uvolněný vypravěčský styl. Stále platí, že Dánovy knihy se dají číst nejen v rámci série, ale také jednotlivě jako zcela samostatné příběhy.

Zajímavé zápletky, napětí, kousavé vtípky, nastavené zrcadlo žumpy společnosti, věrohodná rozuzlení… Jméno Dominika Dána se stalo zárukou velmi kvalitní detektivky! Cela číslo 17 tento dojem jen posiluje!

Komentáře (0)