Brodeckova zpráva

recenze

„Mám pocit, že nejsem pro svůj život stvořený. Chci říct, že mi život ze všech stran přetéká, že není na míru člověka, jako jsem já, že je naplněn příliš mnoha věcmi, příliš mnoha událostmi, příliš velkou bídou, příliš velkou slabostí. A co když je to moje chyba? Co když sám neumím být člověkem? Co když neumím vzít, nebo nechat, vybrat si. Nebo je to možná chyba století, ve kterém žiju a které je jako velký trychtýř, do něhož se vylévá všechno přebytečné z našich dní, všechno, co řeže, stahuje z kůže, drtí a seká. Někdy mám pocit, že mi hlava už už vybuchne jako soudek střelného prachu.“

Claudelův Brodeck je skvělý literární výtvor. Postava, která je někdy čtenáři velmi blízká (někdy až nepříjemné intimním způsobem) a jindy ho zase sledujeme jako laboratorní myš v akváriu. Postava, která je svým osudem mnohokrát sražena na kolena, zlomena, ale přitom tohle zdánlivé ponížení Brodecka nezničí, jen ho to nějak ... nějak transformuje, takže se z něj stane osobnost, která se zbaví závislosti na zbytečnostech. Zůstane mu sice strach, ale už necítí ani odpor, ani nenávist - pouze soucit, smysl pro povinnost, úcta k pravdě a soustředění se na ochranu svých blízkých. A nejistota – neustálé pochyby o sobě i o ostatních.
Zároveň je ale stále trochu tajemný, nečitelný, a jako vypravěč taky docela nevěrohodný, protože „osamělost přivádí některé z nás na podivné myšlenky, k vytváření pokroucených a vratkých konstrukcí.“

Výborně napsaný je nejen hlavní hrdina, ale celá kniha – v mnoha směrech. Ve výstavbě celého příběhu. V působivosti a věrohodnosti konkrétních epizod. Ve schopnosti vykreslit atmosféru a taky postavy, které jsou životné (uměl jsem si v nich představit konkrétní lidi, které znám) a zároveň symbolizující různé typy lidí ve společnosti.

Základní zápletka není až tak neobvyklá, je to konflikt většiny, obyčejných „slušných lidí“ („Nebyli to netvoři, byli to sedláci, řemeslníci, nádeníci ze statku, lesníci, drobní úředníci, Zkrátka lidi jako vy nebo já.“) proti tajemnému cizímu elementu, který je provokuje už svojí prostou přítomností („Lidi se bojí člověka, který mlčí. Který nic neříká. Který se dívá a nic neříká. Jak mají vědět, co si myslí, když zůstává němý?“). To je docela známá situace: Nepřítel lidu, Návštěva staré dámy, nebo Schwabova hra Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Situace, která nám znovu ukazuje, že když je jeden nevinný mezi vinnými, tak je to stejné, jako by ten jeden byl viník mezi nevinnými.
Unikátní je zde atmosféra malého města, které působí jako svět „pod kupolí“, který funguje podle vlastních pravidel, které znají všichni kromě cizince a Brodecka - to trochu připomíná Kafku a jeho Zámek.

Claudel píše tak dobře, že by jednotlivé části mohly výborně fungovat jako povídky: popis Pürische Nacht, transport vlakem, zápletka se Zeilenesseniss a mnoho dalších. Ale až složeno dohromady to dává ten nadčasový (a přitom tolik aktuální) příběh, který je možné číst mnoha různými způsoby. Jako metaforu komunity, která při náznaku komplikací odhodí civilizační vrstvu. Jako metaforu konfliktu maloměstského způsobu života a netajené jinakosti. Nebo jako srážku lidské každodennosti s prvky tajemna v životě. A jistě by se dalo najít i mnoho dalších klíčů k tomu, jak Brodeckovu zprávu číst – nedělám si iluze, že bych odhalil všechny symboly a vrstvy příběhu.

Na literární úrovni (ve smyslu použitého způsobu psaní) mě nejvíc zaujala vykreslená atmosféra odcizení, myslím, že tomu pomohl popis prostředí, které je známé (není problém rozklíčovat pogromy, koncentrační tábory, německou armádu…), ale přitom se nedá přesně zařadit ke konkrétnímu místu. Tomu pomáhá i časté začlenění cizích slov (v jazyce, který připomíná němčinu, ale není to němčina). Jako by to zároveň byl důvěrně známý prostor (který připomíná nějakou tu vesnici, kam jsme jako děti jezdívali na prázdniny) a zároveň nějaká nereálná krajina ze zlého snu, ve které nic nemusí trvale platit a ve které je přítomno neustálé ohrožení plynoucí z absence jistot - a jako by tyhle dvě vrstvy byly zobrazeny ¬„přes sebe“ a tím vyvolávaly neklidný, znejišťující pocit.

Tahle kniha je první od Philippa Claudela, kterou jsem kdy četl a hodně se těším na ty další. Protože Brodeckova zpráva byl opravdový zážitek. Moje nejlepší kniha v roce 2017? Dost možná, že ano.

Komentáře (1)

08.12.2018

Teckovana

Brodeckova zpráva byla pro mě zjevením. I když poprvé vyšla francouzsky v roce 2007, její téma se mi zdá čím dál aktuálnější. Zcela výjimečný čtenářský zážitek, který ve mně rezonuje i po dvou letech po přečtení. Ostatní Claudelovy knihy taky nejsou marné, ale úrovně Brodecka zatím žádná jiná nedosáhla.