O Boží velkorysosti mezi námi

recenze

Stopařem na této zemi (2017) 5 z 5

/ mirektrubak

„Je spousta předsudků, které jsme mezi sebe a Boha postavili a jež souvisí s obrazem, který jsme si o něm vytvořili. Je-li Bůh policajt, je k němu možné kromě strachu cítit opravdovou lásku? Je možné k ní vůbec mít odvahu?“

Knihy Ladislava Heryána jsou pro mě velmi speciální. Jejich autor je knězem, jehož bohoslužby pravidelně navštěvuji, jeho předchozí soubor zamyšlení (Exotem na této zemi) ve mně „smířil“ moji identitu aktivního věřícího (aktivního ve smyslu každodenního přemýšlení) a liberála s otevřeným postojem k menšinám a lidem neobvyklého životního stylu obecně.
V nové knize je otec Heryán opět snadno k rozpoznání, zdánlivě nenabízí nic nového. Struktura je stejná - kratší příběhy, které vedou přes osobní zkušenost a propojení s odpovídající biblickou pasáží k zamyšlení a prezentaci Heryánova pohledu na svět - který je vždy naplněn milosrdenstvím, velkorysostí, ale i skromností a pokorou.

Jako mimořádně sympatické (a důležité) vnímám to, že se otec Heryán nedrží dogmatického pohledu na víru, je velmi tolerantní, ale zároveň je jeho víra hluboká, není zlehčována a je vždy úhelným kamenem všech úvah.

Ve 22 kapitolách se dotkneme mnoha témat:
- tolerance k sexuálním menšinám („Je krásné je pozorovat, až mysticky posvátné. Jako by přede mnou seděli kluk s holkou, kteří se milují, jen ta holka je holt kluk. Jak já jim rozumím! Jen je třeba v sobě něco zbořit, pustit a pochopit, že věci mohou být i jinak než u ‚normálních‘ lidí. Je to těžké přijmout, ale všem se nedostalo toho luxusu být jako ti druzí.“)
- tolerance k jiným náboženstvím („Je jedno, zda jako křesťané, židé či muslimové, skutečný Bůh je jen jeden, je Světlo a Láska.“)
- politice („Jak je to možné, že část našich lidí si chce raději nechat vládnout prolhaným estébákem a šlechtice by nejraději věšela? Je mi to stejně nepochopitelné jako to, že si lidi namísto pro Ježíše vyřvali milost pro vraha Barabáše. Základní otázkou zřejmě bude to, komu chceme sloužit.“)
- aktuální společenské situaci („Otázka strachu naší společnosti z muslimů, například, je totiž - vedle jiného - především otázka spirituální. Jak mohu nemít podprahový strach z národů, které mají na prvním místě jakéhosi Boha, jestliže sám žádného nemám a vůbec nechápu, o čem to všechno je?“)
- ... ale hlavním tématem, které celou knihou prostupuje je začlenění toho nejlepšího, co si z víry můžeme vzít, do našich životů („Je mnohem krásnější lidi přijímat se soucitem a velkorysostí takové, jací jsou, snažit se stát se maličkým, a objevit tak něco z Ježíšova pohledu na svět.“ ... „Jde o to, vybrat si: jak se na svět kolem sebe budu dívat, v takovém světě budu žít.“ ... „Jen člověk hlubokých vztahů může skutečně ‚truchlit‘. Je to cena za to, že se otevřel a vydal všanc. Cenou za otevřenost je zranitelnost. Člověk uzavřený a sobecký v pravém slova smyslu truchlit nemůže, je zpravidla jen plný hněvu.“ ... „Jako jsme my závislí na milosrdenství Božím, tak jsou lidé kolem nás závislí na milosrdenství našem.“)

Tahle kniha Ladislava Heryána (stejně jako ta předchozí) mi dala odpovědi na otázky, které si kladu. Dokázala zformulovat myšlenky, které se mi honí hlavou. A oslovuje mě svou přímočarostí, takovou tou kombinací jednoduchosti (v dobrém smyslu slova) a hloubky. Je pro mě velkou oporou v tomto světě, v současné společenské situaci zvlášť - protože je v ní sice často smutek, ale jen velmi zřídka rezignace nebo hněv. A hlavně naděje, spousta naděje.

V knize Exotem na této zemi jsem se rozplýval nad kapitolou, kde je popisován autorův zážitek z poslechu Živých kvetů (trojice Heryán, Jirous, Piussi je taková moje soukromá „all-stars“ a sejít se s nimi na jedné stránce bylo magické). A i v této knížce jsem byl „obdarován“ zmínkou o koncertu této kapely, jejíž zpěvačka zpívá hlasem, který „nás slabé naplňuje zvláštní silou, co nemá nic společného s násilím“. Pro většinu čtenářů to asi nebude významná pasáž, ale já se pod vousy usmívám pokaždé, když si na to vzpomenu. Zvlášť proto, že ta část byla navíc propojena s Heryánovou poklonou úžasné Daně Němcové. Zase se mi to hezky sešlo.

A ještě poslední úryvek:
„Moje osmdesátiletá maminka se mne nedávno zeptala: ‚Kdyby Bůh byl, jak by se všichni ti lidé, co doposud zemřeli, k němu vešli?‘
‚Tak to já, mami, fakt nevím.‘
Ono je to totiž úplně jedno. Jsme dětmi Božími tak jako tak.“