Magor a jeho doba

recenze

Magor a jeho doba (2017) 5 z 5

/ mirektrubak

„Cítil jsem, že pravda je na straně těchto lidí, ať si říkají kolik chtějí sprostých slov a ať mají vlasy třeba až na zem. Zdálo se mi, že ten Jirousův underground je pokusem dát naději těm nejvyděděnějším.“
(Václav Havel)

Úctyhodná kniha. Velmi podrobná a důsledně osvětlující, přitom napsaná poutavě - až jsem se přistihl, že to čtu se zatajeným dechem jako nějaký kriminální román. Základní osnova je jasná a známá, protože každý alespoň v hrubých rysech zná příběh Ivana Jirouse a Plastiků. Přesto jsem se dozvěděl mnoho nového. A ocenil jsem, že se autor nebál dlouhých odboček od titulní postavy, aby podrobně popsal společenskou atmosféru jednotlivých dekád a zasadil tím Jirousův příběh do kontextu. Taky popsal další důležité osobnosti, které Jirouse nebo společenství undergroundu ovlivňovaly. Spolehlivého přítele Paula Wilsona. Nekonečně tolerantní a obětavou Danu Němcovou. Nenápadnou, ale vytrvalou (a krásnou) Julianu. Egona Bondyho a Milana Knížáka (k nim raději žádné charakteristiky nepřidávám). A další.
Celkově to dává přehlednou představu o Jirousově světě.

V knize má velkou roli jeden významný kolektivní antihrdina. Tím je Státní bezpečnost (a s ní i Veřejná bezpečnost). Komunistická policie je zde popsána v celé své ohyzdnosti - jako organizace, která krutě vystupuje proti občanům vlastní země jen proto, že si chtějí žít po svém. To samozřejmě není nic nového, to je známá, mnohokrát popsaná věc. Přesto znovu zamrazí, za jak nepatrné – z dnešního pohledu zcela banální – přečiny dostávali tehdy lidé mnohoměsíční tresty. Pro mě byl v tomto smyslu nejsilnější (dosud mi neznámý) příběh Jiřího Ganse, který vyfasoval patnáct let (původní návrh byl trest smrti) vězení za smýšlenou špionáž jen proto, že měl rád hudbu a byl v tomto oboru ve svém krajském městě neformální autoritou. Nikoli za stalinismu, ale v roce 1976!
Zároveň bylo smutné si číst, že StB nacházelo ochotné pomocníky i v obyčejných občanech tehdejšího Československa - hostinských, předsedech Národních výborů, sousedech, kolemjdoucích... Jinakost lidí z undergroundu pobuřovala a dráždila a znepokojená veřejnost tak vlastně často kvitovala tvrdé policejní zásahy. Sice k nim nebyl jiný důvod, než že mladí lidé vypadali na pohled odlišně od konvenční představy, ale to k averzi stačilo - stejné je to, koneckonců, mnohdy i dnes.

Marek Švehla zvolil chytře jako první kapitolu poslední etapu ze života Ivana M. Jirouse – tím mohl Jirouse lépe představit a uvést čtenáře do děje, než kdyby začal Jirousovým dětstvím a mládím a ke klíčovým aspektům jeho činnosti a povahy se dostával postupně. Já jsem na konci úvodní kapitoly cítil úlevu, že to nejsmutnější z knihy mám za sebou. To se ale ukázalo jako mylná představa – protože nejvíc pochmurnou náladu jsem měl až při čtení kapitol, které popisují 90. léta a Jirousovu neochotu (nebo neschopnost) se přizpůsobit nové realitě. Člověk, který se za svobodu pral celý svůj život si ji náhle neuměl vychutnat, svou bojovnost transformoval do agresivních exhibic a navíc se utápěl v alkoholu (jasně, byl dospělý člověk a mohl si za to sám, ale stejně jsem se nemohl ubránit lítosti.)
Ani kapitoly ze šedesátých a sedmdesátých let samozřejmě nebyly veselé, naopak, čtení o šikaně a krutosti komunistického režimu způsobovalo, že se mnou lomcoval vztek (a čas od času jsem si musel i nahlas od plic ulevit), ale bylo alespoň jasné, proti komu a proč lidé z undergroundu bojují - ve zmíněných devadesátých letech už byla situace nepřehledná a Jirousova nekompromisní povaha náhle nebyla potřeba, tím pádem se IMJ zřejmě cítil neužitečný a proto neklidný - což pak řešil společensky velmi neakceptovatelným způsobem.

Kniha „Magor a jeho doba“ neskrývá sympatie k Jirousovi a celé podzemní subkultuře, přesto nezakrývá oči ani před tím negativním, co se kolem Ivana Jirouse dělo a co on sám dělal svému okolí. To je dobře, protože jinak by to byl zbytečný chvalozpěv, což by bylo zvlášť hloupé v tomto případě, kdy je hlavní postavou člověk, který si vždy zakládal na otevřenosti a upřímnosti.

Ivan Jirous měl mnoho „tváří“, společensky je nejvýznamnější polohou asi jeho „spiritus agens“ role českého undergroundu. Mě ale přesto ještě víc oslovuje jeho poezie, zejména básně s tématikou víry, které ho ukazují ve výrazně jiném světle než jako hulvátského sebestředného alkoholika.
Mám na mysli verše, jako jsou tyto:

„Tolikrát jsem psal o olších
a dnes je prvně vidím kvést
nepřestáváš mě Bože můj
laskavě světem vést.

A tuhle cestou do Vydří
prvně jsem viděl květy dubu
tak laskavě mě Bože veď
dokud se dívat budu.“