Boj o soběstačnost

recenze

Pod podobným titulkem by se mohla skrývat recenze na sakra dobrý thriller s mnoha mrtvými a málo přeživšími. Byla by to dobrá recenze. Ale vezměme to z jiné strany. Ze světa, kterým se prosmrzujeme teď a tady. Ze světa, v kterém se sehneme, když najdeme pětikorunu a udělá nám to takovou radost. Pětikoruna je totiž naděje.

Příručka pro chovatele. Chov dojných koz. Není lepší knihy pro boj se soběstačností. Základem je přežít v případě výpadku civilizace. A přežije ten, který má co do huby. Nebo když se trošku uzemníme a skálopevně se přesvědčíme o tom, že kolaps civilizace nenastane, i kdyby čtyři Ukrajiny, můžeme si užít soběstačnosti jen tak, pro to potěšení, že nejsme zcela závislí na zvůli obchodních řetězců. S čím začít?

Máte-li větší zahradu a na ní jen lavičku a ohniště (u civilizovanějších občanů ohniště zastává zahradní gril) a bazén a sem tam nějakou okrasnou kytičku, neděláte dobře. Když se teď projedete po českých vesnicích, spatříte prakticky jen takové zahrady. Krásně vysekané sekačkou, bez ovocných stromů, bez záhonů se zeleninou. Ještě tak někde pár trsů jahod, protože to je taková milá pozornost přírody. Zbytek dodá Tesco, na to je spolehnutí. Ona obludná závislost na fungování civilizace je děsivá. Dostali jsme se tím do jakési dětské bezbrannosti, kde záleží jen na ostatních, zda přežijeme nebo ne. Zda nám ten dudlík s mlékem někdo k lačným rtům přiloží, nebo nepřiloží. Zatím přikládá, ač se stále větší neochotou.

Z vesnic prakticky zmizela hospodářská zvířata. Možná že nás k tomu dohnala chudoba, která přestala tolik hrozit. Proč se do úmoru dřít, když přijde plat a z platu se zajede na nákup, potrava je připravena, naservírována, předvařena, okořeněna. Nám je určeno jen si ji ohřát. Přinejhorším nasekat, smíchat a ohřát.

Tento obsáhlý úvod je úvodem recenze ke knize Chov dojných koz a vyjadřuje můj náhled na věc. V knize podobné výkřiky k nalezení nejsou. Úvod křičel po návratu zdravého žití života, v kterém je přirozené mít u domu pár koz, v králíkárně králíky a okolo domu pobíhající slepice a zahrádku, jež neoplývá pouze chrpami, ale i kedlubnou a bramborem. Co je v knize Chov dojných koz k mání? Následující část se věnuje čistě jen knize.

Kniha je primárně určena malým statkářům, kteří se věnují čistě jen zemědělství, kteří mají, nebo plánují mít, stohlavé stádo koz, nikoliv jen dvě nebo tři. Přesto je v ní kompletní „návod“ i na domácí chov několika málo kusů. Princip je stejný. Koza v malém chovu nenabývá obludných rozměrů.

Prvním a zásadním problémem je výběr zdravého kusu. Pokud se chystáte pořídit si kozy z domácího chovu, je třeba věnovat pozornost tolika aspektům, že by v tom byl čert, abyste na několik z nich zcela nezapomněli. Proto je vždy lepší, přemluvit veterináře, aby vyjel na nákup s vámi. Jistota je jistota. Pokud na veterináře nemáte nebo si věříte, zaměřte se na celkový stav kozy, zda se straní ostatním kozám, zda utíká před farmářem, tedy zda se ho očividně neobává, zda není apatická, zda má „geometricky“ správný tvar trojúhelníku z ptačího pohledu, zda má v pořádku chrup, pysky, kopyta. Důležité je prohmatat vemeno, zkusit dojení. Prohlédnout nohy, zkusit apetit kozy nabídnutím pochoutky. A mnoho dalšího. Pokud byste kozu kupovali jako rohlík na krámě, můžete si také koupit zajíce v pytli. A pak se budete divit.

Nu, kozu bychom měli. Nebo spíše tři nebo čtyři. Koza je zvíře stádní, samotná trpí. Dovezete je domů a tam zjistíte, že jste udělali zásadní chybu. Nepostavili jste jim ubytování. Je mi nedobře napsat chlív, protože v chlívku žije prase. Kozy zpravidla žijí ve stáji, ale napsat, že jste zapomněli postavit stáj? To mi promiňte. Nuže, chlíveček pro kozy. V něm žlaby, jesle na seno, napajedlo. Na nějaké inteligentní vyvýšené místo kostku soli. Při budování chlívku je dobré myslet i na dojírnu. Nějaká milá vyvýšená rampa, kde koza bude moci nořit hubu v pšenici, zatímco se z ní pokusíte vylákat mléko. Všechno postaveno.

Výběh. Kozy milují velký výběh. Snesou i přivázání k tyči a spásání trávy do kruhu, ale preference mají zcela jasné, čím víc místa, tím spokojenější koza. Kniha řeší různé druhy oplocení. Od nejjednodušších, až po ty napájené atomovými výbuchy.
Dojení. Udělejte na vršku struku kroužek z palce a ukazováku. Obemkněte struk. Tím v jeho spodní části zachytíte mléko. Poté stlačujte postupně prostředníček, prsteníček a malíček. Ze struku vystříkne čisté a skutečně lahodné mléko. Proceduru opakovat, dokud kozu zcela nevydojíte. Jedna koza může mít až dva litry mléka.
Co jde dělat z kozího mléka? I o tom je trochu kniha. Základní věci jako čistý kozí sýr, kefír nebo jogurt jsou samozřejmostí. Ale například čedar z kozího sýru, to už je potěšeníčko a ne že ne. Nebo goudu z kozího sýru? Hmm. Zmrzlinu? Vanilkovou, čokoládovou, na kterou si sakra vzpomenete, a ta chuť, dámy a pánové. Co dál? Polévka z kozího mléka. A bůh ví co ještě. V rámci využití koz k vlastní obživě bylo v knize vypsáno i několik receptů stran kozího masa, které je lepší z kůzlat, nikoliv ze starších koz. Maso starších kozlů, mimojiné, je prakticky nepoživatelné. Starší kozy se k vaření použít v pohodě dají.

Co dál? Odchov kůzlat. Po kozlení (ano prosím, takhle se říká kozí erotice) je vhodné nechat kozy od dojení oddychnout (kozel, mimojiné, při ucítění pachu kozy vypadá skutečně jako naprosto tupé zvíře, běhá za kozami, nechává si s požitkem močit na čumák, neustále naskakuje, pere se s případnými soky, ale hlavní je ten výraz, zamžené oči, hrůza, děs). Kozlí se většinou před zimou, na jaře pak kozy porodí, po odchovu se kozy začínají opět dojit. Některé velkovýrobny nenechávají kozy odpočinout, ani když jsou březí. Ty kozy, ne velkovýrobny. A teď zaboha nevím, jestli se říká, že jsou kozy březí. Asi ano. Má jistota je ovšem velmi nejistá věc.

Paraziti a nemoci. Ó jéje, těch je v knize také požehnaně. Ale to i v člověku. Mezi veterináři v Čechách, mimojiné, proběhl interní zákaz prodávat koňské odčervení lidem, kteří nemají doma prokazatelně koně. Zvíře je totiž nejvíc prospěšné ekonomice zdravé a svěží. Člověk je na druhou stranu ekonomice prospěšný nemocný a malátný, ekonomice farmaceuta, ne ekonomice třeba dřevozpracujícího průmyslu, jenže ten do toho nemá co kecat. Odčervení pro člověka je v lékárnách k mání v pilulkách, které prakticky neodčervují, a když už, tak jen střevní parazity. Žádné jiné. A že jich jinde je. Mezi lidmi se rozkřiklo, že koňské odčervení je zcela jiného druhu. Účinnější, z gruntu pročišťující. Lidé si proto začali kupovat koňské odčervení a aplikovali jej na sebe. Báječný nápad. Technicky by mělo fungovat na této bázi i kozí odčervení. Ptal jsem se místního farmáře, ten pravil, že se pravidelně odčervuje kozím utrejchem. Toliko drby ze zemědělství.

Možná že když nejsme úzce spjati s hospodářskými zvířaty, přestáváme být spjati i mezi sebou. Zbavujeme se té přírody do té míry, až přestáváme být přirozeně živoucími. National Geografic mají pěkné fotky, ale ta příroda, ta, která vám na tácu dodá klíště a zmiji zahryzlou ve stehně, ta tomu chybí.

Na zahradě by mělo být živo. Stádečko koz vám tam živo rozhodně udělá. Okrasná skalka nikoliv, to je jen takový náhrobek skutečné zahrady.

Komentáře (0)