Anatém - úchvatný výlet do duše filosofa

Smícháte-li Jméno růže Umberta Eca, Dunu Franka Herberta, Husitskou trilogii Andrzeje Sapkowského, hojně to proložíte filosofickou disputací a navrch přidáte jasnou logiku příběhu z pera Isaaca Asimova, dostanete naprosto úchvatnou podívanou jménem Anatém. Že je to moc zvučných jmen na jednu knihu? Že něco takového musí být naprostý guláš? Kdepak, opak je pravdou.

Stephenson vybudoval svůj svět na velmi pevných základech. Na planetě Arbre existují dva systémy: matémový a saekulární. Matémový svět je jakousi obdobou světa středověkého, v němž žijí znávači – lidé, jež by se dali označit za filosofy či mnichy – hledající vyšší pravdy bez nároku na vlastní majetek. Naproti tomu se za zdmi matémového světa nachází saekulár, svět srovnatelný s naší současností. Znávači jsou tak od běžného světa zcela odtrženi a nesmí s ním přijít do styku. Dokonce ani jednotlivé matémy, které jsou spojeny v jakýchsi koloniích, zvané koncenty, nesmí mezi sebou komunikovat. Na člověka, který by pravidla matému porušil, je možné uvalit Anatém, tedy vykázání z matémového světa, což se v očích ostatních znávačů jeví jako by daný člověk zemřel, jelikož už pro něj není návratu zpět. Tato pravidla však mají jistou výjimku a to tehdy, slaví-li se apert. Je to svátek, kdy se na deset dnů otevřou brány matémů a znávači se mohou volně procházet vnějším světem.

A právě v této době, kdy se blíží slavení apertu, se odehrává onen příběh. Mladý frát Erasmas žije s ostatními přáteli znávači v koncentu svante Edhara, kde rozjímá, jak o stavu vesmíru, tak o banálních věcech vlastního života a těší se na blížící se apert, který má být v několika ohledech výjimečný. Ve stejnou chvíli se totiž po stovce let otevřou současně unářské, decenářské a centenářské matémy. Znávači tak dostanou příležitost nejen komunikovat s vnějším světem, ale i s jinými znávači významnějších matémů.

První věc, která vás při čtení knihy zcela jistě udeří do očí, je spousta cizích slov. Stephenson vyčaroval nejen vlastní svět, ale taky ohromující terminologii popisující jak zcela nové věci, tak věci odvozené z našeho světa. Slova jsou sice podobná tradičním výrazům, avšak se specifickými obměnami danými pro Arbre a nebál bych se tvrzení, že některá slova by mohla přejít do běžného slovníku, jako se to stalo s Čapkovým robotem. Ze začátku jsem se nových slov obával, protože prvních 50 stránek na mne působilo, že jsou ve větách namačkány jako sardinky v konzervě a zcela vytěsňují slova, kterým rozumím. Neustále jsem tak musel listovat slovníkem, který je umístěn na konci knihy, abych pochopil význam vět. Pak jsem ale prohlédl a pochopil smysl této přehustěnosti. Autor takto čtenáře přinutí chápat základní pojmy svého světa hned ze začátku příběhu a postupně tuto slovní náročnost zmírňuje.

„Skoro celý apert jsem strávil v záhradbí,“ odpověděl Orolo s povzdechem, jako by byl nakonec dopaden. „Čekal jsem, že to bude pustina. Kulturní a intelektuální márnice. Ale to není zrovna to, co jsem našel. Chodil jsem na špízy. Bavil jsem se při nich! Chodil jsem do barů a zapředl jsem s lidmi několik poměrně zajímavých rozhovorů. Se standy. Líbili se mi. Někteří byli docela zajímaví. A nemyslím to ve smyslu brouka pod mikroskopem. Uvízli mi v hlavě – postavy, které si budu vždy pamatovat. Nějakou dobu mě to celkem lákalo. Pak jsem jednou večer měl obzvlášť živý rozhovor se standou, který byl stejně inteligentní jako kdokoli v koncentu. A ke konci nějakým způsobem vyšlo najevo, že věří, že slunce se otáčí kolem Arbre. Ohromilo mě to.“

Autor vykreslil naprosto kompaktní vesmír, ve kterém se nachází pořádné množství různých frakcí, ať filosofické, vědecké či náboženské povahy a láká čtenáře do jejich porovnávání: znávače se standy, lidi věřící v boha s lidmi věřícími v ideje a dokonalé geometrické formy. Příběh je čtenáři předkládán pomalu, jako líně bublající potůček až se zdá, že se vůbec nic neděje a sledujeme jeden z obyčejných životů na jedné zvláštní planetě. Od určitého místa se však něco zlomí a Erasmas začne o nastalém dění uvažovat v mezích konspiračních teorií. Autor pravidelně dávkuje příběh silnými zvraty, momenty osvětlení událostí a neustále tak ději dodává na síle. Nejsilnější okamžik se podle mne nachází zhruba asi sto stran před koncem, kde děj dosahuje akčního vrcholu a pak jakoby se opět zpomalil, nechá čtenáře trnout v hrůze bludů, které mu v myšlenkách vezmou jistotu, k níž se dopracoval.

„Popiš obávání se,“ pokračoval.
„Cože?“
„Předstírej, že jsem někdo, kdo se nikdy ničeho neobával. Nerozumím tomu. Nechápu to. Řekni mi, jak se mám obávat.“
„No… první krok je asi představit si sled událostí, které se mohou v budoucnu odehrát.“
„Ale to já dělám pořád. A přitom si nedělám obavy.“
„Je to sled událostí, které mají špatný konec.“
„Takže se obáváš, že nad koncent přiletí růžový drak a prdne na nás nervový plyn?“
Nervózně jsem se zasmál. „Ne,“ řekl jsem.
„Já tomu nerozumím,“ prohlásil s tupým výrazem Orolo. „To je sled událostí, které mají špatný konec.“
„Ale je nesmyslný. Žádní růžoví draci, kteří prdí nervový plyn, neexistují.“
„Dobrá,“ řekl, „tak tedy modrý.“

Nejsilnější stránkou příběhu jsou filosofické úvahy a debaty, které autor staví jako základní pilíř příběhu. Debaty, ať už o každodenním životu nebo podstatě vesmíru fungují samostatně vyjmuty z kontextu. O to působivěji vypadají, když jako dílky skládačky zapadají do sebe a vytvářejí úžasný celek, který je rozhodně více než pouhý součet jeho částí. Dalším faktorem, působící převážně na lidi znalé filosofie, je to, že Stephenson sám musí být filosofem v jeho původním významu, neboť to, co nám předkládá, je vskutku úžasná podívaná. Do Arberské historie začleňuje pozemské dějiny, které přetváří k obrazu svému a dodává starým známým systémům punc novoty a zajímavosti. Můžeme se tak setkat se Sokratovským dialogem, Platonovými idejemi, sofistickými školami, Occamovou břitvou, Vídeňským kruhem a dalšími zajímavými myšlenkami.
Za zmínku stojí určitě i autorův humor, kterým umí správně okořenit jakoukoliv pasáž, ale zachází s ním velmi obezřetně, takže se nemusíte bát, že byste se jim přecpali.

„Potřebujete dopravu? Nástroje? Nějaké věci?“
„Naším protivníkem je mimoarberská kosmická loď plná atomových bomb,“ řekl jsem. „Máme úhloměr.“
„Dobrá, půjdu domů a podívám se, jestli bych nevyhrabala pravítko a kus provázku.“

Nakladatelství Talpress udělalo velmi dobře, že ponechalo originální obálku, která je naprosto úchvatná. Ač se většinou podle obálky nerozhoduji, tady se musím přiznat, že obálka byla jedním z faktorů, které mne přesvědčily k přečtení knihy. Co se však Talpressu nepodařilo a působí zcela rušivě, je to, že na každém obrázku v knize (jež osvětlují některé filosofické systémy) se nachází nápis FPO, který tak obrázky zcela znehodnocuje.

Knihu bych rozhodně nedoporučoval pro čtenáře pouze oddychové četby, jelikož některé pasáže jsou dosti těžké k prokousání. Naproti tomu ji doporučuji všem milovníkům sci-fi, přemýšlivým jedincům, filosofům a vůbec lidem, kteří chtějí najít i něco víc pod povrchem. Anatém je rozhodně působivá kniha, která stojí za přečtení a dle mého se jedná o jednu z nejlepších knih vůbec, respektive nejlepší knihu vydanou za rok 2012.
Na závěr nezbývá než vyzdvihnout okouzlující překlad pana Kotrleho, který dal českým čtenářům možnost vejít hlavní bránou do Stephensonova světa. Nejen při apertu.