Vládou nařízené zabíjení důchodců

recenze

Konec stříbrného věku (2011) 4 z 5 / Minas
Konec stříbrného věku

Máte nad 70 let? Jste aktivní? Pak je tato nabídka určena právě vám. Zabijte ve svém okolí všechny lidi důchodového věku v námi zadaném období. Co můžete vyhrát? Vlastní život.
Nebo jste
snad neschopný senior? Zabíjení se vám příčí či dokonce nedokážete ani vstát z postele? Tak to dědečkové a babičky máte pořádnou smůlu, asi brzo umřete.

Takovou to nabídku udělil japonský autor Jasutaka Cucui svým knižním hrdinům. Není to však nabídka v pravém slova smyslu, neboť se nedá odmítnout. Vládní nařízení je holt vládní nařízení. Co je to za nesmysl, aby se staří lidé vraždili, ptáte se. Kdepak nesmysl. Rozhodnutí je to ryze praktické. Staří lidé přece přesluhují
a jsou mladým pouze na obtíž. Mezní věk sedmdesáti let tak určuje strop, kam až mohou beztrestně lpět na svém vlastním životě. Pak přichází vyhlášení soutěže, určení hranic bojiště a seznam seniorů, jež se vládního vyvražďování musí bezpodmínečně zúčastnit. Opustíte-li svůj sektor, budete zabit. Způsobíte-li veřejnosti materiální újmu, budete zabit. Zůstane-li po ukončení Stříbrné bitvy víc jak jeden účastník naživu, budou všichni přeživší zabiti. Sebevraždy jsou samozřejmě povoleny.

Definitivní řešení důchodcovské otázky je v podání autora kritickou satirou, brutální podívanou vyvolávající neutišitelné stavy zhnusení. Ač je to téma nesmírně vážné, je napsáno s takovou lehkostí, jakou brutalita a zvěrstva páchána na lidech ještě dovolují. Staří lidé jsou tak vynuceně situováni do rolí zločinců, jež omezují okolí pouhou svou existencí. A zločinci jsou vždy považováni za nebezpečné, takže je třeba se jich co nejrychleji zbavit. Cucui neustále ukazuje na pitomost politického myšlení, jež vychovává nové generace způsobem, kdy jsou starší lidé na svých dětech více a více závislejšími. V knize tuto hloupost ještě podtrhává, když média vyhlásí, že oblasti postižené častými
zemětřeseními budou ušetřena seniorských bojů (starostí už mají nad hlavu, nepřidělávejme jim přece další), což má za následek, že se senioři do těchto oblastí hromadně začnou stěhovat a v konečném důsledku jsou i tyto oblasti určeny jako bojové (důchodců je tu nějak příliš, musíme ty příživníky řádně zkrouhnout).

Média jsou
samostatnou kapitolou a nedají se zřejmě popsat jinak než bulvár. Za seriózní zprávy se už moc schovávat nemůžou a tak jako supi hledají kořist mezi starými, aby jejich smrt mohli zprostředkovat konzumní mládeži. Kritika společnosti je u Cucuia jako rostoucí krtinec na hřbitově – nikdy si nemůžete být zcela jisti, zda se dere na povrch slepý krtek nebo páchnoucí mrtvola.

Zápas začal! Bitva století mezi babičkami a dědečky právě započala! Bojovníci pomalu vyrážejí! Někteří se sice ještě nepohnuli, ale ti budou nejspíš nahluchlí. A nebo prostě nedokážou chodit bez pomoci. Několik se jich skutečně ihned nebo po dvou, třech krocích hroutí k zemi. Všichni teď směřují do středu arény, všichni tam míří! A teď někdo z boku zaútočil na dědečka v brnění, střelil jej pistolí a on padá k zemi! Bitva skutečně začala! Ó! Ale to je podívaná! Teď se jedna babička rozehnala kusarigamou, ale omotala přitom řetěz kolem vlastního krku a závaží ji uhodilo do tváře! Zdá se, že je po smrti, ale teď se – teď se – ó, teď se děje spousta
náramně zajímavých věcí najednou, ani to nestačím popisovat!


Kniha vyznívá jako kdejaký vyvražďovací brak, se kterým se v současnosti roztrhl pytel. Mrtvoly padají na zem co chvíli a všude se válí nechutný puch hniloby. Avšak představíte-li si v hlavních rolích vaše starší příbuzenstvo – osmdesátiletého dědečka, devadesátiletou babičku, jak někoho zabíjejí či jsou sami zabíjeni, či obcují pro záchranu života se svým vlastním vrahem, asi vám při čtení nebude úplně do smíchu. Ač milovníci černého humoru si určitě přijdou na své.

Nezbývá než se s vámi, vskutku vesele, rozloučit parafrází dozorčího důstojníka Stříbrné bitvy: „Časový limit je od zítřka jeden měsíc, takže do té doby se prosím navzájem pozabíjejte.

Komentáře (0)