VincentPodmore
přečtené 104
Rodina především
2021,
Karen M. McManus
Po dočtení mi přijde, jako by si autorka všechny ty zvraty vymýšlela v průběhu psaní, což v některých případech na dějové lince neubírá, ale v tomto případě je to jedno velké zklamání. Já očekával od knihy zvraty, hodně zvratů, ale takových, které dávají smysl už od samého začátku a ne, že přibližně po prvních sto stránkách se celý jeden charakter naprosto změní. Nemluvě o té naprosto zbytečné romantické lince, která na příběhu víc ubírala, než aby něco přidala. Nepřišlo mi to zkrátka plynulé jako v autorčiných předešlých knihách, kde byla romantická linka třešničkou na dortu. Co se týče postav, zpočátku jsem si favorizoval Jonaha, protože se mi zkrátka líbil jeho charakter až do té rapidní změny, která nastala a která působila stejně tak nedomyšleně jako celý ten komplot ke konci. Milly mi lezla na nervy od začátku až do konce. Prostě ukňouraná holka, co si hraje na tvrďačku. Její matka byla tedy daleko zajímavější článek knihy. Aubrey se nakonec stala jedinou postavou z těch tří hlavních protagonistů, která mi přišla vyrovnaná a opravdová na svůj věk. No nevím, jsem teda zklamaný. Rozhodně se z příběhu Storyových dalo vytřískat víc. Neříkám, že jsem u zvratů nebyl překvapený, ale na předešlé tři autorčiny knihy to rozhodně nemá. Plus bylo vykreslené prostředí ostrova, Aubrey, Archer, Allison a to, jak peníze ničí lidi. Všechno ostatní jedno velké mínus…... celý text
Malý život
2017,
Hanya Yanagihara
Po dočtení se cítím, jako by mi někdo vyrval duši z těla ven a poškrábal ji, načež mi ji vrátil zpět, navždy poznamenanou. Vtipné na tom všem je, že přibližně prvních sto stránek pro mě bylo utrpením a já se nutil číst dál. Chybělo opravdu jen málo, abych knihu zavřel a nechal ji nedočtenou, ale děkuji všem instinktům, že jsem to nakonec neudělal. Jak už mnozí přede mnou napsali, kniha je neskutečně náročná na psychiku člověka. Při čtení vám postavy proklouznou pod kůži tak nepozorovaně, že mě teď po dočtení až překvapuje, jak moc jsem si je zamiloval i znenáviděl. Mrzelo mě, že Malcolmův a posléze i Džejbího příběh byl odsunut do pozadí. Líbil se mi právě kontrast mezi těmito dvěma postavami a rozhodně mě štvalo, že jsem se nedozvěděl, jakým postupem Malcolm vyřešil své vlastní démony a problémy. Chápu ale proč je autorka odsunula do pozadí a nedá se jí to ani zazlívat při 678 stránkách. Jude a Willem mě pohltili od samého začátku. Už od první kapitoly jejich pohledu jsem si je zamiloval. Willema pro jeho lidskost, pochopení, pro jeho nesobeckost, obětavost, smysl pro spravedlnost. Juda pak pro jeho sílu, odhodlání, tajemnost, která se s postupem času odkrývá. A právě oni dva se stali důvodem, proč se cítím neskutečně zlomený celým příběhem. Autorka každé postavě vtiskla charakter takového rázu, že jsem měl pocit, že to nejsou jen fiktivní lidé, ale že jen popisuje něco, co se ji nebo někomu v jejím blízkém okolí přihodilo (což doufám, že není pravda). V jistých částech knihy se zasmějete, v jiných po vás běží husina, koušete si nehty a pokládáte si jednoduchou otázku - proč? A stejně na ni nedostanete odpověď. Závěr knihy je pak něco, co mě totálně obralo o jakoukoliv sílu odolávat smutku a moje oči začaly samovolně produkovat krokodýlí slzy, což se mi při čtení stalo poprvé v životě. Ale nelituju, že jsem knihu dočetl. Teď si právoplatně nárokuje místo v mé knihovně a troufám si říci, že je to dosud nejlepší kniha, kterou ve své sbírce mám!... celý text
Pět temných osudů
2021,
Kendare Blake
Upřímně, nevím, co bych napsal tak, aby ze mě nevyšly vulgární výrazy. Z délky textů každé postavy lze usoudit, kam to celou tu dobu směřovalo. A kdo byl autorčin favorit. I když mi ten text přišel nejnudnější ze všech v knize. Dalo se to ale předpokládat už i u minulé knihy, jak to celé dopadne. V první řadě bych rád řekl, že postava Emilie se do mé mysli zapsala jednoznačně, jako nejodpornější postava z celého příběhu. Každá scéna s ní pro mě představovala utrpení a mnohdy jsem měl chuť ty části přeskočit. Ještě teď mě chytá vztek, když na její charakter pomyslím. Další věc je, jak autorka pospíchala a pospíchala v kapitolách s Katharinou a Mirabellou, zatímco kapitoly z pohledu Arsinoe byly naprosto nezáživné a táhly se přes nejvíce stran. Přitom pohledy Kathariny a Mirabelly byly to nejlepší z celé knihy. Rozhodně si myslím, že tímto dílem si autorka akorát podkopla nohy, protože první dva díly byly skvělé, čtivé a na každý pohled jsem se těšil. Třetí díl by byl bez Kathariny nuda (nemluvě o tom, že Mirabelle byla věnována jen malá část) a poslední díl by byl bez Kathariny a Mirabelly naprostým zklamáním. Jules je kapitola sama o sobě a ještě žádná postava se mi takhle rychle nezhnusila, jako právě ona. Taková typická Mary Sue, která dostala všechno i se šťastným koncem… Ale abych jen nekritizoval. Hodně velké plus za Katharina. Celkově se jedná o nejkomplexnější postavu v celé sérii. A rozhodně pro mě nebyla hlavní záporák. Vlastně byla až do konce moje favoritka a doufal jsem, že i pro ni bude napsán šťastný konec. Jenže autorka zkrátka nepřemýšlela a Katharinin konec byl naprosto zbytečný. Mirabella je další pozitivum. Od první scény až do poslední byla svá a věděla za čím jde. Její kapitoly mi vždy učarovaly, stejně jako její charakterové vlastnosti. Její konec byl naprosto odfláknutý, stejně jako celý zbytek knihy. Rozhodně si nezasloužila to, co pro ni autorka přichystala a rozhodně si zasloužila mnohem víc, než Jules s Emilií. Dámy a pánové, asi tomu neuvěříte, ale jsem zklamán na plné čáře! Aneb když nejotravnější charaktery dostanou nejvíce prostoru a šťastný konec, zatímco zajímavé postavy skončí v propadlišti dějin. Jak smutné!... celý text
