VincentPodmore
přečtené 104
Nejtemnější část lesa
2015,
Holly Black
Říkám si, co je na tomhle příběhu špatně, protože ačkoliv jsem ho dočetl a zanechává ve mně pocity, není to to samé, jako když jsem dočetl Krutého prince. Upřímně mi nesedl fakt, že příběh je zakomponován do nynějšího světa. Nevím proč, prostě máte čarovný les, spoustu víl a najednou je tam holka v converskách - to je prostě meh! Taky bych upozornil na nepřebernou dávku zmatenosti a to hlavně ze začátku, kdy se zdálo, jako by se autorka nemohla rozhodnout, jak celý příběh pojmout. Tak nějak jsem postrádal nějaký vývoj charakterů, nějaké prostě wau momenty, které by mě posadily na zadek. Chvíli mi připadalo, že čtu romanci, v další chvíli psychologický román, posléze detektivku a nakonec nedotažené fantasy. Nejzajímavější postavou byl jednoznačně Severin, ale i jeho úděl autorka zakopala pod zem a na konci už spíš jen připomínal postavu do počtu. V konečném důsledku tam vlastně ani nemusel být takový povyk kolem něho. Konec byl takový neslaný a nemastný, pořádně nedotažený. O romantické lince se vyjadřovat nebudu, protože ta mě bavila asi ze všeho nejméně a paradoxně dostávala víc prostoru, než samotná zápletka a pointa toho příběhu. Námět rozhodně zaujal, ale jeho zpracování trošku zakolísalo. Možná kdyby autorka upustila od hlavní romantické linky a věnovala víc času světu víl, jako tomu bylo v Krutém princi, měla by kniha daleko lepší ohlasy. Takhle si na ní pár týdnů po přečtení nikdo ani nevzpomene. Tři hvězdy za popis lesa a Severina s Benem.... celý text
Paní jezera
2022,
Andrzej Sapkowski
Wau! Strávil jsem necelý měsíc ve světě Zaklínače a nelituji jediné minuty strávené nad tímto dílem. Po dočtení mám rozporuplné pocity, obzvlášť z toho konce. Nicméně bych předbíhal. Začnu asi tím vlahým začátkem, jenž mě spíš odpuzoval od čtení. Příhody Geralta v knížectví mě nikterak neohromily a bylo pro mě utrpení číst o Fringille. Chápu, že to pro děj bylo důležité, ale prostě ten začátek ne. Největší tahák pro mě byla opět Ciri. Jako už v předešlém díle, i v tomhle mě neskonale bavila, stejně jako její nová moc a všechno okolo ní. Já tu holku zkrátka žeru! Yennefer - jak to jen popsat. S její postavou mám takový love/hate vztah. Samozřejmě je jako postava skvělá a krásně dokresluje obraz té hlavní trojice. Jenže v některých pasážích mě zkrátka štvala, v jiných jsem jí zase fandil. Nemusím ale říkat, jak moc jsem si ji zamiloval i přesto, jak málo prostoru dostávala. Čarodějky jsou kapitola sama o sobě. Jenom klebetění, intriky, velké ovládání světa, ale skutek utek. Tenhle díl mi akorát tak ukázal, že nejzajímavější z nich všech je prostě Yennefer, ostatní mi tak akorát lezly na nervy svou povýšeností a arogancí. (To se samozřejmě netýká Triss.) Emhyr a překvapení jeho totožnosti mi bylo vyzrazeno již seriálem, takže to pro mě nemělo takový účinek, jaký by asi mělo, kdybych se zkrátka první pustil do knih a až pak do seriálu. Tudíž radím: PRVNÍ KNIHY, PAK SERIÁL!! Každopádně musím podotknout, že byl jen obětí všech těch mocichtivých bytostí a ke konci byl to nejmenší zlo, které v příběhu panovalo. Hrad Stygga a jeho události mě zasáhly nemálo. Čtyři mé oblíbené postavy byly odstraněny jako plevel. A jediné, co mě dokázalo uklidnit, byl fakt dvou soubojů, na které jsem se těšil a které dopadly nadmíru skvěle. Přece jen zastávám názor, že nemuselo být tolik mrtvých v řadě kladných postav. Vůbec největším zlem v této sérii jsou lidé. Lidé ničící všechno, co jim přijde pod ruku. Autor krásně propojil fantasy dílo se skutečnou lidskou náturou. Samozřejmě ne každý člověk je špatný, ale jak už to tak bývá, ti mocní, co o nás rozhodují, jednají zejména na základě utužení vlastní moci a svého vlastního obohacení. Tato myšlenka pro mě převládá a na konci jsem i doufal, že vládu nad světem převezmou ti, jimž svět náležel před lidmi. Ale bohužel. Nemluvě pak o xenofobii a nenávisti normálních lidí, kteří jsou schopni zajít až do extrémů. Aneb jak nám ukázala Rivie A konec. Přišel konec, který mě totálně obral o mozkové závity. Nabízí se jen dvě alternativy, jak si vyložit poslední stránky, zejména o Geraltovi a Yennefer. Byla to jízda. Neskutečná jízda, do které jsem se zamiloval. Jsem rád, že jsem do krutého světa Zaklínače zavítal. A není to rozhodně naposledy, co jsem knihy četl. Prostě Wau!... celý text
Věž vlaštovky
2003,
Andrzej Sapkowski
Ačkoliv jsem si chtěl komentování nechat až na poslední díl a vše pěkně shrnout, nedá mi to a musím okomentovat už teď. Protože tahle část příběhu byla doposud nejlepší! Ciri jako nejhlavnější protagonista tohoto dílu je neskutečná. Její příběh odhaluje spoustu skrytých informací, spoustu věcí, které vysvětlují proč a jak a co. Líbí se mi, jak její charakter dospěl, jak se z dítěte, které jsme sledovali ve třetím či čtvrtém díle, stala dospělá a moudrá žena, která si prošla nejrůznějšími ohavnostmi. Je to charakter neskutečného rázu a při popisu toho, co se jí dělo, se mi ježily vlasy. Geraltova strana příběhu oplývala vtipem, ale také velice důležitými fakty. Hodně mě bavily číst pasáže s ním a Regisem nebo s ním a Cahirem. Nečekal bych, že zrovna Cahir bude jedna z mých oblíbených postav. Ale je. Yennefer byla odsunuta do pozadí, což mi vadilo, protože bych raději četl o ní, než o Triss nebo Djikstrovi (jejichž kapitoly byly samozřejmě neméně důležité). Hodně se mi líbí, jak je v knize vyšvihnuto několikrát, že ať je to jak chce, pro Ciri je Yennefer matkou stejně tak, jako je pro Yennefer Ciri dcerou. To pouto mezi nimi je neskutečně silné a já doufám, že v další knize se naplní o něco více. Stejně jako pouto s Geraltem, coby otcem. Politické pasáže ať už mezi králi či čarodějkami nebyly sice tak záživné, ale člověk je musí přelouskat, protože je mezi tím vším obrovská spojitost a ta byla na tomhle díle neskutečně provázaná. Všechny cesty každopádně vedou k Lvíčeti z Cintry. Mrzí mě, že v tomhle díle přežila většina zloduchů; ale i tak scéna na ledovém jezeře byla neskutečná. Stejně jako ten konec, který mě nenechává nijak chladným. Neskutečný díl, opravdu skvělý!... celý text
Černá píseň
2021,
Anthony Ryan
Tak tohle byla jízda. Ale co také jiného čekat od Ryana a jeho Vélina, jehož příběh z první trilogie je nezapomenutelný. Musím vyzdvihnout Kehlbranda. Záporná postava, jak má být, s neskutečnými charakterovými vlastnostmi a jasným cílem už od začátku. Jako postava mě bavil až neskutečně a já nevěděl, jestli ho milovat nebo nenávidět. Rozhodně si myslím, že to finále mělo být daleko epičtější. Chtělo to daleko lepší souboj, než ten, který proběhl. Vélin nezklamal. Sice jeho komplex superhrdinství mi občas lezl na nervy už v původní trilogii, ale aspoň se nevychýlil ze svého charakteru. Na něm mě dozajista bavila černá píseň, která celé jeho postavě dodávala skvělý rozměr a jeho vnitřní souboje mě rozhodně bavily. Obvarovy zápisy byly skutečným hřebem. Odhaloval, co se děje na druhé straně souboje a jeho popisy byly plynulé a krásně se četly (ostatně jako celá kniha). Jeho osud mě nijak nezklamal. Za Luralyn jen palce hore. Skvělá postava, hodně propracovaná. Rozhodně mě bavila. Zklamáním se pro mě stal Caj Lin. Nevím proč, ale od toho jednoho okamžiku, který před půlkou knihy nastal, začal klesat na žebříčku mých oblíbených postav. Možná za to mohl fakt, že nabíral na moci a uvědomoval si svoje postavení, což začalo přetavovat jeho charakter. Kniha byla skvělá, na původní trilogii samozřejmě obsahem nedosáhla (možná za to mohl fakt, že mi na těch zemích zase tolik nesešlo jako v původní trilogii), nicméně obrovské plus za zápornou postavu, za černou píseň i za vykreslení toho, jak moc dokáže člověka změnit k nepoznání. Mínus rozhodně za Šérin, která mě svým vystupováním štvala, za zdlouhavé a v konečném důsledku i zbytečné pasáže, bez kterých by se vývoj obešel, a za finále, které by si rozhodně zasloužilo víc času. A taky možná dětinsky i za to, že jsem doufal, že se objeví Lyrna, která je pro mě i po všech těch letech, kdy jsem naposledy četl původní trilogii, jednou z nejsilnějších ženských postav vůbec. Přece jen ale dávám pět hvězd, protože tenhle svět miluju, stejně jako Vélina, Nortaha a další známé i méně známé postavy.... celý text
Temné královny Fennbirnu
2022,
Kendare Blake
Druhá část knihy o královně jasnovidce, Elsabet, mi rozdrásala nervy. Čekal jsem šílenou královnu, která vraždí, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Když si pak člověk uvědomí, jak se o ní v dějinách mluvilo a jaký dopad to na královny jasnovidky mělo, je mi z toho upřímně zle. K Aronům jsem choval jistý respekt v hlavních čtyřech knihách, ale teď mě naplňuje jen čirá nenávist k tomu, jak se udrželi u moci. Za tuhle novelu autorce patří poklona, nicméně se nic nemění na tom, že konec celé série je jen jedna nepovedená a komediální fraška.... celý text
