V_M přečtené 216

Srpny 2023, Jakub Stanjura

Skvěle napsaný román na téma v české literatuře pokud vím nové. Navíc jde o autorův debut – tedy klobouk dolů! Při četbě se ve mně sice tu a tam rodily drobné pochybnosti: např. proč matka trýzní Danielu tak podivným způsobem (navíc to nemá ani žádné dějově opodstatněné předpoklady – dívka nemá sklony k obezitě a naštěstí to nekončí anorexií); proč všichni mluví spisovně a občas lehce toporně i v privátních situacích (vždyť děj se odehrává v Praze a hrdinové jsou odtamtud); proč dochází zhruba ve dvou třetinách knihy (odhadem v roce 2012) k poměrně prudkému zvratu v manipulaci, která následně dost rychle zbytní do stavu omezeného vnímání vlastní identity, minulosti i reality kolem; proč je postava Jany vylíčena tak výsekovitě a vlastně i poněkud ploše, bezkrevně, téměř jako by šlo o několik různých postav, u nichž je oslabena vzájemná provázanost a motivovanost jednání, postojů a emocí? A takto by se dalo ještě v pár věcech pokračovat. Nicméně nejde o výhrady s ohledem na celek románu nijak zásadní. Koneckonců to, že jsem o něčem (tj. v tomto případě týrání skrze manipulaci s oblečením) neslyšel, neznamená, že to neexistuje, a i kdyby to neexistovalo, je tu stále právo autora fabulovat dle libosti (pak se ovšem musí připravit na možné vytýkání nevěrohodnosti). Musím ještě jednou zdůraznit, že román je skvěle napsaný. Stanjura dovede takřka brilantně konstruovat a podat postupný pád hlavní protagonistky do kalných vod absolutní nejistoty týkající se její vlastní osobnosti, vzpomínek a vnímání. Dokáže zdatně dosáhnout efektu, kdy ani čtenář samotný neví, co se reálně odehrálo, co nikoli, zpětně mění jeho pohled na doposud neochvějné dění z předchozích částí knihy. Stanjura se tedy v podstatě se i na něm – na čtenáři – dopouští jakéhosi malého gaslightingu. Zkrátka skvělá, nesmírně tísnivá a naléhavá četba. Dokonce natolik dobrá (a současně i specifická), až jsem se rozhodl, že si tuto knihu, původně zamýšlenou jako dar, prozatím ponechám...... celý text

Jana bude brzy sbírat lipový květ 2022, Miloš Doležal

Tvorbu a aktivity Miloše Doležala sleduju pravidelně a dlouhodobě (i když se mi ne vše daří sehnat a zejména číst), zpráva o nenadálém úmrtí jeho ženy mě tudíž zasáhla. Sbírka nénií, jak ji přiléhavě označuje v textu na záložce editor Jan Wiendl, se mi ovšem dostala do ruky až poměrně dlouho po jejím vydání a poté, co si vydobyla významné ocenění a značný ohlas. Ty si autor i jeho zesnulá manželka bezpochyby zasloužili, u sbírky samotné mám z čistě literárního hlediska jisté pochybnosti. Jako asi nejlepší texty se mi paradoxně jeví Janiny záznamy snů (předpokládám, že autorem nějak upravené – minimálně do básňové podoby) a také úvodní erbenovský citát. Zbytek básní je působivý, známe-li mimoliterární okolnost jejich vzniku (smrt blízké osoby a následná beznaděj a truchlení, místa a data zmíněná v básních ve vtahu k datu Janiny smrti atp.), ale jinak jsou výrazově málo originální. Ty lepší z nich (např. Veselka) navazují na dle mého soudu nejsilnější polohu Doležalovy tvorby, jak ji představil ve sbírkách jako Podivice nebo Obec. Jiné (např. Čtvrtek po poledni, Obrácená pieta, Uplynulo šest neděl) jsou výrazově hodně závislé na Reynkovi a jeho následovnících, což samozřejmě nemusí být minus, Reynek je velikán, ale mám pocit, že je jaksi dostatečný sám o sobě a nepřekonatelný. Aluze v této podobě – dobrá, zajímavé, ale asi ne na Magnesiu Literu. Totéž platí o bezmála archaické stylizaci prostoru a jazyka v řadě dalších básní, k čemuž přispívá i silná bibličnost. Kdyby to byl básnický svět Zahradníčkův či Hrubínův z dob kolem druhé světové války, beze všeho, ale toto je sbírka z roku 2022, pojednávající o světě víceméně od 90. let po současnost. Přitom to působí, jako by Doležal s manželkou žili na nějaké venkovské výspě teleportované bratru sto dvacet let nazpět. Bezesporu má na takové ladění (potažmo silně výběrový přístup k realitě a prostoru) právo, ale je otázkou, nakolik to není romantizující idealizace. Jistě, Vysočina dovede být krásná, ale jejími hlavními rysy posledních let jsou zprzněná architektura, nedozírné holoseče někdejších smrčin, rozlehlé polnosti obhospodařované ne zrovna ekologicky, všude spousta aut na úzkých silničkách a celkově vlastně taková usmolená českomoravská průměrnost, kdy tu není ani dramatický zánik a tragičnost jako v Sudetech či ve Slezsku, ani malebnost a zpřítomnění paměti jako na jihu Čech či v Podkrkonoší. A druhá otázka je, nakolik má takovýto typ idealizace, až téměř idyly v současné poezii opodstatnění. Zda toho čirou náhodou víc nezakrývá, než odhaluje a objevuje. Sbírka má pochopitelně řadu silných momentů, vyplatí se ji přečíst a popřemítat nad ní v klidu a usebranosti. Nicméně nedovedu říci, zda je to skutečně vyvoláno verši samotnými, anebo vědomím osudu a pocity vztahujícími se ke skutečnosti mimoliterární. I proto jsem v hodnocení váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přiklonil k tomu vyššímu počtu. Hlavně tedy z ryze lidské sympatie, ale i to je koneckonců jeden z aspektů četby a recepce uměleckých děl... Závěrem jeden sen na ukázku: Její sen z 11. na 12. června Plácla jsem komára neslyšně padal na zem chtěla jsem se přesvědčit zda je mrtvý – na zemi už neležel komár ale malý dřevěný ptáček. Začal se proměňovat zvětšovat, růst a ožil. Seděl mi na předloktí hladila jsem ho, cítila měkká poddajná zádíčka a tlukot srdce.... celý text

Světlo vprostřed těla 2013, Jitka N. Srbová

Největší potíž sbírky je – jak již zmínila čtenářka níže – silná nevyrovnanost. Je tam spousta hlušiny, spousta básní milostných, zaměřených na tělesnost, tematizujících každodennost, které působí kulantně řečeno poněkud rozpačitě. Ta tělesnost nebo každodennost by pochopitelně mohly být přínosem, ale básnířka to vždy nějakým obrazem či obratem naprosto zazdí. Mimochodem, leckdy se nelze ubránit dojmu, že se opájí tím, jaká různá tu raritnější, tu méně raritní slova zná (popř. jaké obrazy je z nich schopna vytvořit) a neváhá se tím předvést. A to je taky špatně. Mimo jiné proto, že jich tu je na rozdíl od básnických mistrů monumentální sečtělosti a/nebo chrlivé obraznosti vlastně docela poskrovnu, a zbytečně tak trčí z jinak výrazově vcelku civilních veršů. Tlačí se do polohy, kde jí chybí virtuosita (snad v důsledku – mylného – dojmu, že právě tohle přeci do poezie tak nějak patří, ne?). Pokud bych měl hodnotit celé oddíly sbírky, pak je asi nejlepší III a z něj konkrétně velice obstojná skladba Krásnoruký. Ta se nese v poetické lince jakéhosi mytické/mytologické, bezmála pohádkové obraznosti, což je podle mě autorčina nejsilnější poloha. V téže sekci jsou pak i básně věnované Praze a různým místům, z nichž bych asi vyzdvihl Tak ty prý znáš Kampu, Karlák a Čertovku... V ostatních oddílech sbírky se dobré básně najdou spíše sporadicky, např. na začátku IV. části Konec, který se nedotýká smrti, Chtěl by ses dívat..., Chtěli by. Nebo v první části Zabrala nejlepší pohovku... a Tajemství, které pokládám za jednu z nejzdařilejších básní sbírky, krom jiného i proto, že obsahuje i jistý rytmus a náznaky zvukomalebnosti (což pro zbytek sbírky neplatí), ale i v ní bych klidně škrtal. A takhle je to v té knížce pohříchu skoro se vším. Od četby nikoho nechci odrazovat. Mám pocit, že se najde řada čtenářů, jimž ladění a podoba Srbové tvorby bude konvenovat. Leč já k nim bohužel nepatřím. A ještě tedy ukázku: Tajemství Když není tajemství, není nic. Kamen zkřehnou, květy opadají, z map vyhřeznou bílá místa nudy. Když se vše vysloví, přijde králík se slechy všednosti a chlupy pýchy; panáčkuje na jídelním stole, sprostě nadává dřevěným pinčům a šperkovnici. Když není tajemství, není chvění o poslední cíp. Čekání není a poklekání, není bílé otevírání kůže, není hřích. Stmívání. A oslepení. Je zítra, cesta do práce, nákupní seznam.... celý text

Jiný život / Wittgenstein 2023, Sylva Fischerová

K četbě nové sbírky Sylvy Fischerové mě zlákal onen titulní Wittgenstein, kterýžto je skutečně zároveň názvem třetího a asi nejzajímavějšího oddílu knihy. I ten však trpí mnoha přebytečnostmi, dle mého soudu mnohdy na hranici grafomanství. A to je potíž celé sbírky. Jistě, odkazuje nějak k minulým světům v záblescích vzpomínek, ale bohužel to činí tak, že to čtenáře ani nevtáhne (nejlepší v tomto ohledu je nejspíš báseň Vzpomínka: Frahelž). Jistě, operuje se spoustou silných slov, představ a konceptů, ale celé se to ztrácí a rozmývá v beznadějném nedostatku výpovědní síly. Jistě, leccos zná a leccos četla, ale práce s odkazy a aluzemi je jalová a ve změti všudypřítomných kurzív čtenář beztak tápe, co je skutečně citát a co jen pseudocitát, který si vymyslela. A ani ho to neláká po tom pátrat. Koneckonců deformace polštiny i pseudopolštiny, snad lízlé ruštinou, v básních Náš Baltyk a Tulipány, mužské květiny, spíše nezáměrné, a tedy jsoucí efektem nepečlivosti a nedůslednosti, nás ani nenutí brát ty přerůzné citáty a citátové obraty či výrazy příliš vážně, neb u nich žádné velké vážení slov a cizelování zjevně neproběhlo. Jistě, básnířka si leckde a všemožně hraje se slovy a jazykem, ale není to ani nic nového ani obzvlášť zdařilého či překvapivého (srov. např. "férie prérie / po ní duní / kavalérie / (kafilérie?) / citů a pocitů / sbitých nýty z mýtů"). Mám pocit, jako by autorka řadu těch textů nasmolila u třetí sklenice vína a nedovedla říct si dost (a ani nikdo jiný, že ano, odpovědný redaktore Miloši Voráči, jí nebyl schopen podat kritickou zpětnou vazbu, selhala-li sebereflexe). Pár básní je dobrých jako celek, ale jsou to spíš kratší kusy, které se autorce nepodařilo znetvořit nekontrolovanou mnohomluvností (zejména Šťastní jako králové, ale i Pomalé večery a s přimhouřením oka i Malá balení masoxu ducha). Ty si ovšem klidně mohla ponechat pro nějakou další, obezřetněji a promyšleněji koncipovanou sbírku. Většinu ostatních textů mohla s klidem ponechat stranou - třeba i jako svůj vlastní nostalgicko-poetický dokument (vždyť ani zavedený autor nemusí hned vydávat vše, ba ani většinu toho, co napíše!). Takhle to totiž vypadá, řečeno slovy ze s. 38, že "zmutovanej svět / všech blbejch vět / vyrazil vítězně vpřed". Ale abych nebyl tak negativní, uvedu na ukázku asi nejlepší báseň sbírky (pasáž v uvozovkách je v knize navíc ještě kurzívou): Šťastní jako králové Vždyť neznáme způsob, jak vyjádřit to nejjednodušší. Snad bychom opravdu mohli být šťastní jako králové, kdybychom dokázali vyslovit jediné přání. „A smrt je něco jiného, než si kdo myslil, a něco blaženějšího.“ – Jen jestli! zakvíkala žežulka, jen jestli!... celý text

Co s tím 2023, Alžběta Stančáková

Bavilo mě to. Alžbětě Stančákové se podařilo napsat sbírku poutavou. Nevím, nakolik hlubokou, nakolik vyzrálou, ale do svého básnického světa, ač vyhraněně subjektivního (či subjektivizovaného), dovede vtáhnout. A daří se jí to i přes rozdílnost perspektiv (pohlaví, věku, zkušeností, prožitků atp.). To bohužel zdaleka není samozřejmost a jsem jí za to vděčný. Určitě je to zčásti podpořeno i tím, že její poezie je značně narativní (část textů dokonce tvoří prozaizované imprese). Druhou pozitivní devizou je, že humor, který se básníkům většinou nedaří, u ní docela funguje. Méně už to platí pro různé slovní hříčky, tu více, tu méně samoúčelné (typu puky na kalhotách vs. hokejové puky na ledě), ale i ty se občas povedou (spíš na úrovni opakování celých frází ve změněných kontextech). Navíc by se asi nemusela tolik chlubit tím, kde všude byla, co si tam dala, že zná/se učí rumunsky atp., ty básně by obstály i bez toho, ale vnímám to jako daň za jakýsi mladistvý elán z volnosti (který je mi jinak lidsky sympatický). Předností sbírky je pak něco, co bych z nedostatku lepších nápadů označil jako „náctiletý tón“, okořeněný v jistém smyslu feministickou perspektivou (leč neprvoplánově) a leckdy i temnou, varovnou disonancí vespod. Ta prostupuje podle mě nejlepšími texty Nech si narůst, Respirace, Telefonát, Supermarket a Kšefty. No a celkově je tam nesporný talent a cit pro jazyk, což u básníků taky bohužel není samozřejmost. Něco by se jistě dalo vypustit, něco zkrátit, tak je to nakonec téměř vždycky. Nicméně těším se, až si přečtu její další sbírku Čačak (jen ji tedy někde sehnat...), jsem velice zvědav, jakým směrem se její tvorba ubírala dál. A na ukázku již zmíněný Telefonát (zde bohužel bez významotvorné kurzívy, ale co s tím...): Telefonovala jsem s matkou Říkala mi že se jí o mně zdál hroznej sen Viděla jsem tě v nějaký čekárně a tys brečela Ptala jsem se tě co se děje a tys mi ukázala že seš celá pořezaná poškrábaná No to jsou teda věci řikám A mezi našimi telefony visej nebývalý emoce (Nemám sílu jí říct že se mi zdál odpornej sen o otci ve kterým se ke mně choval chlípně měl žlutý tričko s jogínem a pak ho neměl Slipy už prořídlý věkem Říkal mi ať se hezky učím a něco ze mě bude) No to teda jo řiká mi Buď ráda žes to neviděla Buď ráda žes to neviděla řikám si když pokládám telefon... celý text

Poslední cestopisy 2023, Zofia Bałdyga

Autorku jsem slyšel předčítat básně z této sbírky na jedné besedě, což mě zlákalo k tomu, abych si po čase knížku pořídil a přečetl jako celek. Poezie je to bezesporu kvalitní a zaujme především stoupence reflexivně-analytického básnění. Autorka si zaslouží obdiv, jak skvěle vládne českým jazykem a jak hluboce je schopna jej vnímat a upotřebit - není to překlad, ale sbírka opravdu napsaná česky (po několika sbírkách vydaných v autorčině rodné polštině). Zaskřípalo to snad jen na dvou třech místech, ale to jde na vrub redaktora knihy, který se měl v součinnosti s básnířkou přičinit o úpravu. A samozřejmě ani tam nemohu vyloučit, že šlo o záměr (ovšem pokud ano, pak podle mě nešťastný). Moc rád bych knihu hodnotil výš, ale mám s ní určitou individuální potíž: Jakkoli se mi autorský přednes básní líbil a měl jsem pocit, že mě to osloví, kniha samotná mě nevtáhla. Není obvyklé prohlašovat něco takového o básnické sbírce, ale byla jednoduše nečtivá. Kýženou vlastností poezie je pro mne mj. to, že po přečtení jednoho verše mám chuť přejít na verš další, zajímá mě, co se v básni "bude dít" dál, kam se to vyvine a posune. Odráží se v tom i jistá touha po dynamice, spění k závěru, vrcholu básně. A platí to i pro náročnou poezii a pochopitelně to nemyslím doslovně, jako že bych všude očekával prvoplánovou pointu, syntezi, nějaké poselství... Jedná se mi o závěr v pravý čas a/nebo v podobě, díky níž bude celá báseň rezonovat. To v Posledních cestopisech bohužel nenacházím. Přestože jsem většinu básní četl víckrát, jako celek ve mně v podstatě žádná z nich neutkvěla. Obrazy, reflexe, postřehy či obraty se tam vyskytovaly trefné a působivé, ale mnohokrát jsem měl pocit, že kdyby báseň v určitém místě skončila, nic by se nestalo, ba by dokonce možná byla i lepší, než když tam následovalo třeba dalších čtyři pět veršů. Snad jsme se jen s autorkou fatálně minuli a já ty básně nedovedu pojmout v jejich celku, patřičně intelektuálně či emocionálně uchopit. Bude to jistě i tím, že je sbírka téměř zcela prosta méličnosti. A nejde o to, že není rýmovaná ani zvukomalebná, ale nemá žádný rytmus, žádnou vnitřní hudbu, kterou nacházíme mnohdy i v próze (a ne nutně jen próze poetické). Jako by to bylo porcováno a řazeno za sebe jaksi překotně, a to nikoli ve smyslu zbrklé nepromyšlenosti, nýbrž velmi malé vzájemné provázanosti, potažmo provázanosti jen hodně těžko průhledné. Jako by spolu jednotlivé úseky básní, ba zpravidla i jednotlivých veršů nesouvisely nebo přesněji: neladily. Snad je v tom nakonec přece jen snížený cit pro češtinu, jazyk pro básnířku přese všechno nějak druhý, cizí. Nebo rozdílnost poetických tradic (polská reflexivnější, česká méličtější). Anebo prostě jen autorčin specifický tvůrčí naturel, na který se mi nedaří uvyknout. Budu to ale ještě zkoušet, myslím, že ke sbírce se začas vrátím. Příkladem a ukázkou budiž bezejmenná báseň ze s. 38: Pravidelně podvádím své rodné město s periferií bývalých říší. Nikdo by to do nich neřekl a ony taky ne, už ne, ani jedním přecitlivělým jazykem vytrženým zpod kůže a zašitým v půdě. Divoké leukocyty pořád naslouchají, stále neslyší. Myslíš, že místa, která máme rádi, po nás taky touží? Šťastný návrat hraje šachy s nezdvořilým sousedem. Kdo vyhraje, ten má kam pověsit klobouk. Ještě pořád mám kam odejít, říkám si. Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.... celý text

Na smutném břehu snu 2021, Jan z Wojkowicz (p)

Jan z Wojkowicz je dnes hodný pozornosti spíše jako osobnost a celkový fenomén než čistě z hlediska své tvorby. Právě proto se vyplatí sáhnout po tomto krásně vydaném výboru (a spolu s ním eventuálně i po životopisné knize Rytíř smutné postavy od nymburského badatele Jana Řehounka). Editor Petr Adámek totiž odvedl pečlivou práci (patrně jediné zásadnější nedopatření je kolísání pravopisu Matilda/Matylda v úryvku z prózy Subtilní srdce - bylo by zajímavé srovnat to s výborem Vteřiny duše, kam týž text zařadil Jiří Kudrnáč). Provedl průřezový výběr Wojkowiczovým čím dál grafomanštějším básnickým dílem a výsledek uspořádal do tematicky ("náladově") laděných sekcí. Některé čtenáře snad zarazí jeho přístup k pravopisné stránce textů, kdy důsledně reprodukuje původní znění se všemi dobovými i autorskými zvláštnostmi. Objevuje se zde tudíž jisté kolísání (např. zklamání vs. sklamání, v posledku možná i ta výše uvedená Maty/ilda), které může vzbuzovat nelibost. Nicméně mám pocit, že v případě tohoto tvůrce a epochy symbolismu a dekadence je to ediční rozhodnutí, jež má svou opodstatněnost a funkčnost: zcela jinak totiž působí "zevnějškem nesuggestivní" mladík, který "svou illusi" miluje, než kdyby to bylo převedeno do dnešní ortografické praxe či jinak standardizováno. Takové řešení nelze uplatňovat univerzálně, ale zrovna u takovéhoto výboru básní Jana z Wojkowicz se hodí. Zvláštní pochvalu si zaslouží za skvostně napsaný doslov. Básně samotné naznačují, že autor skutečně nepatřil k prvotřídním literátům. Je tam i v tomto střídmém výběru dost grafomanie a různých bizarností. Éru básnické moderny mám ovšem už od gymnaziálních let velmi v oblibě, byly doby, kdy jsem čítal v podstatě jen tvorbu z let řekněme 1880 až 1920, takže jsem i Wojkowiczovy výtvory četl se zájmem, občas i mírným pobavením. Nejlepší oddíl je hned ten první - O zlatém trubači jsem snil. Obsahuje nejvíce impresionismu, snah o zvukomalebnost a zvláštní novoromantickou pohádkovost, snovou křehkost a melancholickou subtilnost. Zbývající části trpí popisností a upovídaností, byť i tam se najdou dobré básně, ale též u tohoto tvůrce možná nečekaný sarkasmus a humor. Zkrátka kdo má rád českou poezii přelomu 19. a 20. století, měl by Wojkowicze aspoň v tomto dílčím výběru (a popř. i v tom málu, co z něj vybrali I. Slavík a I. Wernisch) znáti. Jako ukázku poetické polohy, kterou vnímám u autora jako nejsilnější, uvedu jednu z kratších básní knihy: Pohádka se sordinou O zlatém trubači jsem snil, co by tak zvučně zatroubil, zatroubil snivě do dálky zapadlou lásku z pohádky, tu lásku prince s princeznou - co se však nikdy nevezmou, nikdy, ach, nikdy nevezmou...... celý text

Hranostaj snídá dívku 2022, Josef Kučera

Hodně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Josef Kučera napsal bezpochyby dobrou sbírku, kterou se vyplatí přečíst. A nakladatelství Host ji nádherně vydalo - grafická úprava, typografie, písmo, to všecko je nádhera. Pro nižší (ale rozhodně ne nízké: opakuju, že ta sbírka je kvalitní) hodnocení jsem se nakonec rozhodl z pohnutek ryze subjektivních. Je totiž pár věcí v Kučerově poezii, které se příčí mému poetickému gustu a habitu (či jak to vystihnout). Jednak má v oblibě kumulaci metafor, zvláště genitivních, plus přerůzných přirovnání (všelicos je jako všelicos) a jejich užívání i tam, kde jsou podle mě zbytné (namátkou např.: "napnutá kosatka srpnového dne", "v záchranném člunu ambitu", "kolem opuštěné loďky hlohových květů") . Beru to jako jeho styl, rozhodně bych mu nevytýkal mnohomluvnost a neradil "méně je více", nepatří mezi chrliče, posedlíky slovními ohňostroji. Ale nesedí mi to. Nemá to všude, vlastně je to možná jen v menšině básní, leč výrazné. Každopádně texty, kde se bez toho obejde, vnímám jako zdařilejší. A jednak čas od času (nemnohokrát, ale přece) sklouzne k poněkud rozpačitým manýrám (viz báseň Duben, obsahující neznámo proč zpola latinu - konejším se, snad je za tím nějaká osobní vzpomínka, protože jinak je to naprostá samoúčelnost) anebo vyslovenému kýči (např. poslední verš básně Převozník, jímž je celý text de facto ubit). A jednak - a tato třetí výhrada jde asi nejvíc pod povrch - jsem se nedokázal zbavit pocitu, že v první části, obsahující zejména básně metapoetické, ohledávající možnosti poezie, slova, jazyka, se za texty přečasto efektně komponovanými skrývá vyprázdněnost, leckdy i určitá konvenčnost (viz třeba básně Beze slov či Drobné si nechte). Ale jinak nechci odrazovat: jazykově je to pestré, Kučera zná slova a je si vědom jejich síly a většinou i váhy. Těžko formulovat, proč to občas neštimuje, zaskřípne. Snad že je tam málo - a pardon za ty ošemetné charakteristiky - autenticity, prožitosti, reflexe. Že se víc psalo a dopisovalo, než se mělo? Notabene, v této souvislosti zaujme báseň Kulisy: "a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni, / dokončit vzpomínku, / podat zprávu suchou a útlou / jako osikový list, / musím zapsat tento okamžik, / dokud ještě prosvítá..." Na to lze říci jediné: ne, nemusíš, a to právě proto, že ta zpráva je jaksi suchá a útlá a čtenář se neubrání dojmu, že slova jsou u tebe často jen - kulisy. Nebo, pokud máš už takovou potřebu, to zkus nějak jinak, třeba jako v básni Drozd. Za nejlepší básně tedy pokládám kusy zpravidla střídmější, pokornější. Jmenovitě z první části: O tom, co není; Polárka; Drozd; Vstoupit tak. Z druhé: Zdá se mi; Místo; Soumrak smrků. A ze třetí: Byt, či nebyt; Hnízda; Lebka; Přípitek. A pak palec nahoru za citáty uvádějící každý z těch tří oddílů sbídky. A ještě jednu takovou bezmála romanticky nostalgickou (v rámci sbírky poloha spíš atypická) na ukázku: Vstoupit tak Večerním vlakem, navonění prací, nádoby na jídlo dojímavě prázdné, vystoupit tak v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové jít sněhem náměsíčně za světlem, vejít do cizího bytu, přiložit uhlí do kamen, sednout si za stůl k rozečteným novinám, nechat si nandat guláš z plotny s čerstvým chlebem a červenou cibulí, k tomu pár piv, pár vět obvyklých pro tuto denní dobu, udělat si čaj se lžící pastovaného medu, vstoupit tak doprostřed života.... celý text

Turnovsko 2007, Miroslav Cogan

Turnovský svazek z edice Zmizelé Čechy je v podstatě zdařilý a každému obyvateli tohoto kraje či zájemci o jeho dějiny jej lze jedině doporučit. K jeho koncepci a zpracováním mám ovšem několik výhrad: 1) Kniha měla být určitě rozsáhlejší a fotografií obsahovat třeba dvojnásob. Město Turnov zasloužilo samostatný svazek (částečně to supluje publikace D. Marka Z velkého Turnova a nedávno vydaná grantová publikace Skleněné negativy v muzejních sbírkách, ač ani ty nejsou nijak extra rozsáhlé). A okolní vesničky a městečka Českého ráje a Pojizeří jakbysmet. Turnov sice nepostihly tak drastické proměny jako některá jiná naše města zejména v Sudetech, nicméně řada částí města se např. oproti dobám první republiky změnila dost (např. čtvrť kolem nádraží, oblast nešťastně zakomponovaného průtahu, který přeťal zdejší jedinečný židovský hřbitov - proč ten tam není? -, Střelnice, Durychov, niva Jizery, okolí Sobotecké ulice aj.) a je škoda, že jsou tam zastoupeny v lepším případě jen jedním dvěma snímky, v horším (a většinou) vůbec. 2) Problematická je i samotná koncepce Turnovska, jehož pojetí a vymezení autoři ani pořádně neobjasnili. Není to ani např. bývalý okres Turnov z doby před r. 1960, ani Turnov v širším vymezení s přičleněnými vesnicemi a osadami (jakkoli takové pojetí by v daném rozsahu bohatě stačilo). Řídili se jedním historickým průvodcem (ale proč zrovna tím a ne jiným?) a výběr pojali jako několik výletů (v úvodu píšou, že do jednoho dne pěší cesty od města, což je nesmírně vágní a relativní definice) do různých směrů. Výběr zastoupených míst a snímků tedy působí dosti nahodile. 3) Úvodní stručné dějiny města z pera Miroslava Cogana, který je primárně historikem umění (což se mimochodem blahodárně promítá do výběru a fundovaného komentáře k některým snímkům, jež dokumentují proměny památek lidové architektury a sochařských děl), jsou sepsány vcelku obratně a čtivě. Bohužel jsem však (a to nejsem Turnovák) narazil na několik zbytečných chyb a nepřesností: potok protékající okrajem historického jádra se jmenuje Stebenka, nikoli Stebeňka (to bude patrně nějaký neoficiální místní úzus, nejsem z principu proti jeho uvedení, ale je potřeba to signalizovat); ruralistický spisovatel, mimochodem pozoruhodný, a přispěvatel do ojedinělé revue Sever a východ se jmenoval Josef Knap, nikoli Knop; hradiště Klamorna u Chvalčovic leží od Turnova severozápadně (a nachází se na katastru Dehtár, nikoli Chvalčovic, máme-li být přesní). A obávám se, že se do knížky mohly vloudit i další podobné nedostatky a nešvary, které coby laik nedovedu (bez případného pracného ověřování) odhalit.... celý text

Sny uckermärkerů 2021, Małgorzata Lebda

Autorka - oceňovaná polská básnířka - pochází z malé vesnice na úpatí Sadeckých Beskyd. Tam je také zasazeno dějiště (lze-li to tak říci) její sbírky, kompozičně propracované na mnoha úrovních: od titulů básní přes koncept a rámec jakési horečnatosti v dětské nemoci (chorobnému snu) až po doplnění skvělými autorčinými snímky a pozoruhodné grafické řešení (alespoň v českém vydání). Veškeré dění v zemědělské usedlosti ve vsi Żeleźnikowa Wielka se točí kolem života sester, v menší míře i bratrů a zvířat. Nahlíženo a líčeno z perspektivy jakési starší, objektivnější či distancovanější sestry, pro niž je vyhrazena 1. osoba singuláru a patrně ji lze do jisté míry ztotožnit s autorkou. V některých básních lze nabýt dojmu, že to je kdosi až vševědoucí, vševidoucí (smrt?), popřípadě že to ani není člověk, ale nějaké zvíře přihlížející lidskému počínání. Zvířata - zejména domácí a hospodářská - mají ve sbírce významné místo. A nejde zdaleka jen o titulní plemeno hovězího dobytka, ale i psy, koně či holuby. V menší míře to platí i pro zástupce rostlinné říše, arci zejména ty, jež se dají nějak zužitkovat (jabloně, hrušně, slivoně, padlé stromy na otop). I zvířata zde figurují hlavně ve své užitkové roli, ač ji řada básní všelijak neprvoplánově, dovedně problematizuje (např. Víra II). Maso, lebky a kosti jsou přítomny v mnoha číslech sbírky a stávají se bezmála zaklínadly, dění kolem nich nabývá podoby rituálů (např. básně Rituál, Obřad). Koneckonců motivy církve a náboženské víry, potažmo též víry pseudonáboženské i nevíry prorůstají celou sbírkou. Zvláštní je, jako by popisované sestry tvořily jakousi svébytnou, dosti izolovanou jednotku. Interagují více se zvířaty (často mrtvými) než s lidmi. A pokud, tak jsou to bratři, v nepatrné míře i chlapci v kostele a posléze ani to ne. Jiní lidé se tam v určitější podobě nevyskytují, žádní rodiče ani jiní blízcí... (Nepočítaje nekonkrétní strýce, řezníky či okrajově zmíněné majitele polností, možná už zesnulé - s nimi všemi ovšem sestry nejsou nijak bezprostředně ve styku.) Jako by žily na jakémsi ostrově dětství, což v prostředí rolnického venkova, u nějž si představujeme takovou tu klasickou důvěrnost-zcizenost, v níž těžko hledat vlastní uzavřenou enklávu, působí o to podivněji. Výrazově jsou básně střídmé, stručné, svou atmosférou jaksi chladně, zimně komorní (ač řada se odehrává v létě, ale i tam jsou chladné vody podhorského potoka, proud či tonutí). Vše malým písmenem a bez interpunkce, takže jsou rozmlženy hranice výrazových celků. Často poskytují možnost dvojího čtení, prostupování, vnitřní ozvěny. Oslabeny jsou i hranice veršů, rytmus přirozeného a očekávaného čtení narušován. Překlad Bogdana Trojaka je kultivovaný, jen si říkám, zda v názvu básně Roj by nemělo být spíš Hejno (jedná se o ptáky)? Ale originál jsem v ruce neměl, třeba to tam takto ozvláštnila i autorka. V každém případě je to skvělá sbírka, kterou jedině doporučuju. Na závěr ještě ukázku: těla znám jizvy které patří mým sestrám ty v okolí prsou připomínají exotické ptáky přísahají na ty jizvy jako by nevěděly že se jejich těla budou hodit světu... celý text

Tygře, tygře 2023, Jan Vozka

S autorem této pozoruhodné povídkové sbírky mám tu čest znát se osobně a potěšilo mě, když mi ji přednedávnem daroval. Je totiž veliká škoda, že se zatím prakticky nepropagovala a moc se o ní neví - dokonce i sem na Databázi jsem ji musel sám přidat. Přečetl jsem ji s chutí a v podstatě na dva zátahy. Jako celek je to knížka skvělá, ale pokud bych ji chtěl charakterizovat jednoslovně, asi bych volil označení "vnitřní nekoherence" či něco podobného. Platí to v rovině čistě formální i obsahové. U první z nich mi vadí, že redakční a korektorská práce na knize byla zjevně dost odbyta, proběhla-li vůbec. Mrzí mě, že autorovy texty byly svěřeny Michalu Hrubému, s nímž mám z minulosti zkušenost jako s redaktorem velice pochybným. V povídkách tak zůstalo nejen vcelku dost překlepů a chyb, ale především neprošly ani skutečnou, důkladnou jazykově-obsahovou redakcí (což je dnes bohužel spíš norma). Tím naprosto nechci tvrdit, že by šlo o prózy nekvalitní, ale pár výraznějších zásahů - od výběru přes řazení až po vnitřní stavbu některých z nich či dílčí stylové a formulační změny - by jim jednoznačně prospěly. V knížce se tak setkáváme s texty vynikajícími (např. Smrt nočního hlídače, Rodinný portrét, Jasné, Držák, závěrečný oddíl Dědci), ale také s texty, který tento potenciál bezpochyby mají, ale snesly by koncepční a redakční změny (např. Prorok, Portrét, Pohřeb, Poslední soud, Kitsch). Patří k nim i titulní povídka, pojednávající - v české próze paradoxně dost unikátně - o tématu profesionálního hokeje a svým názvem koneckonců odkazující k libereckému hokejovému manšaftu (mimochodem, moc se mi líbí, jak nenápadně, ale vyhraněně má ta kniha Liberec a Liberecko "pod kůží"). Možná jsem ji jen četl nepozorně, ale zcela mi unikla souvislost mezi jejími třemi, nijak výrazně neoddělenými částmi. Působí to, jako by se jednalo o party různých osob ze stejného prostředí, ale proč to spojovat do jedné prózy? A nijak graficky neoddělovat? Kdyby z ní zůstal jen part závěrečný, nejdelší, byla by to jedna z nejlepších povídek celé knihy. Rozepsal jsem se o tom proto, že přesně to je jedno z míst, kde by zásah kvalitního redaktora nebo alespoň konzultace s ním byly výslednému tvaru ku prospěchu. Mimoto je pak jsou v knize pár textů bezpochyby pozoruhodných, s nimiž mám jako čtenář trochu problém - jednak jde o povídky Dluh a Úřad, přičemž volněji se jim podobá i Arkádie. Jsou to takové všerelativizační slovně-myšlenkové etudy, silně sugerující existencialistický, kafkovský svět. Ve svém principu jsou ale v podstatě identické, proto bych do knihy klidně zařadil jen jednu z nich (za mě asi nejlepší Úřad). V hlubší rovině mi přijde rušivé, že sice efektně operují s popíráním a zpochybňováním, ale tak, že se nedostávají pod povrch, nýbrž odhalují vyprázdněnost takového mechanismu. Nelze samozřejmě vyloučit, že tato "metodologická metakritika" byla záměrem, ale při četbě to tak nepůsobí. A konečně jsou tu i texty (např. Nové Tušimice, Oči, Návrat, Dokud nás smích...), u nichž se nedovedu zbavit dojmu jisté nedotaženosti. Jinak řečeno, moc rád bych je četl v propracovanější a třebas i delší podobě. I tady byl mohl dobrý redaktor zasáhnout a finální podobu ovlivnit k lepšímu. Shrnuto a podtrženo, je to výborná a inspirativní povídková kniha. Možná paradoxně i díky těm výše zmíněným otazníkům, které leckdy rodí více podnětných otázek a úvah, než jsou-li texty, řečeno s Holanem, tak bezvadné, že kaz jim prospěje. Dojde-li ovšem někdy v budoucnu na druhé vydání, popřípadě nějaké vydání souborné (to bych si - a autorovi - moc přál!), mělo by být přinejlepším zevrubněji zredigováno. Každopádně doporučuji každému zájemci o kvalitní současnou českou prózu.... celý text

Rusko pohledem z kuchyně 2023, Witold Szabłowski

Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!). Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.... celý text

Odpálím, přepálím, zamiluju se 2022, Tomáš Štiler

Jakkoli věřím, že autor může být fajn člověk a své básně poutavě prezentovat naživo (koneckonců poezie je to charakteristická, vcelku výrazná a vybízející k přednesu, třeba někde u piva z pivovaru, v němž Štiler dle medailonku aktuálně pracuje), sbírka jako celek je bohužel spíše slabší, upovídaná, chtěně silácká a nevyzrálá. S titulem řečeno - v různých ohledech "přepálená". Některé oddíly, například III (tematicky zaměřený na milostné básně), mají parametry bezmála kýče, jazykově málo obratného a mladicky upoceného (a nemyslím tím reálný věk autora, ale míru básnické prožitosti a zkušenosti). Nerad bych kohokoli odrazoval od přečtení sbírky, na leckoho snad Štilerova tvorba dokáže zapůsobit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit její zařazení do koncepčně a graficky mimořádně zdařilé edice Mlat (doporučuju vaší pozornosti!) prestižního brněnského nakladatelství Větrné mlýny; navíc její jazykovou redakci měl na starosti skvělý básník Vít Slíva. Nelze tedy spolu s básníkem konstatovat, že "dobrovolný příspěvek je nula". Nicméně sám mohu jako přínos sbírky vyzdvihnout asi jen dvě polohy: jednak jsou to delší básně-slovotoky, využívající silně expresivní styl, slang a plebejskou stylizaci (nicméně autor se ve svém reálném životě dle medailonku skutečně zmítá výlučně mezi manuálními profesemi), koncepčně asi dost nahodilé, gejzírovité, ale přesto jaksi autentické (lepší slovo mě teď nenapadá). Příkladem budiž básně dělníci poezie či děvka alkohol. Samozřejmě je v nich dost naivity a neobratnosti, skoro se až zdá, že autor toho záměrně využívá (nicméně pokud to tomu tak opravdu je, je tahle strategie spíše disfunkční a jeho tvorbě škodí), ale to platí pro celou sbírku. Druhou zajímavou polohou jsou reflexe vlastní osamělosti a odcizení,zvláště v prvním oddíle knihy, ale i v některých kurzívou tištěných verších uvádějících jednotlivé části (např. "člověk se někdy roztrhá jak hvězda // ve hvězdách vidím touhu po objetí / natáhnout ruce ale nepovědí nic / všichni jsme jednou byli děti / a co jsme nyní nelze říct"). Některé texty laděné do této polohy jsou až vzácně dětsky (wolkerovsky, ba ortenovsky) křehké, a to i svou formou. Jeden z nich vybírám na ukázku: osamělý jsem hlavně o nedělích ale do kostela nechodím jsem nešťastný když je sucho ale studny nekopám a píšu jenom proto abych nebyl sám... celý text

O Stodolovém mistru: Pohádky a pověsti z Rožnovska 1984, Josef Strnadel

Vynikající zpracování pověstí a pohádek (ta hranice je tam v tomto svazku podle mě zcela rozmytá) z Valašska, především z okolí Rožnova, Vidče, Radhoště, ale objevuje se tam i Meziříčí, Karlovice, Vsetín či oba podbeskydské Jičíny. K těm lokalitám jedna zajímavost: v knize se objevuje pomístní jméno Kadaně, opakující se coby dějiště několika pověstí. Na mapách už ho dnes nenajdete, ale z kontextu usuzuju, že se jedná o zalesněnou kopcovitou oblast mezi Zubřím, Vidčí a Rožnovem, jejíž součástí je i Hradisko. Jižně od Tylovic je ostatně i aktuální turistická mapa eviduje příbuzné traťové jméno Kadané. Příběhy samotné jsou zpracovány kultivovaným a čtivým jazykem (čas od času prostoupeným krajovým/nářečním výrazem - slovníček v závěru knihy sice nepodchycuje všechna taková slova, ale je sám o sobě půvabným soupisem), jejich výběr je promyšlený a vyvážený, takže se motivicky neopakují, jak se u některých - spíše vědečtěji pojatých - edic stává, a kniha je díky tomu nesmírně čtivá. Je ovšem otázkou, do jaké míry jsou skutečně lidové, protože jak Josef Strnadel coby jejich editor naznačuje, nelze spolehlivě určit, kde a za jakých okolností je Miloš Kulišťák sesbíral a nakolik je jejich obsah poznamenán jeho vlastní fantazií a autorskou licencí. Čtenáři jen trochu obeznámenému s obvyklou autentickou podobou lidových příběhů se totiž propracovanost řady z nich i některé motivy či narativní strategie budou jevit minimálně podezřele. To ovšem nic nemění na tom, že je to skvělá, působivá četba a úroveň zpracování převyšuje mnoho jiných výborů regionálních pověstí.... celý text

Uherské Hradiště 2008, Jaromíra Čoupková

Jedná se bezpochyby o kvalitní, fundovaný a cenný zdroj pro všechny zájemce o dějiny a stavební proměny tohoto dnes spíše menšího a okrajového, avšak v minulosti významného moravského města (které mělo to štěstí, že se v minulosti dočkalo dvou spektakulárních monografických zpracování dějin a nádavkem k tomu i obšírné vlastivědné práce o okolním regionu). Úvodní kapitoly o historii a urbanisticko-architektonickém vývoji města z pera zkušených badatelek z místního archivu/muzea jsou napsány precizně a minuciózně, jen by možná mohly být krapet čtivější (srovnám-li to s jinými svazky edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko). V řadě pasážích jsou totiž poněkud výčtové, ať už jde o důkladné popisy vnější podoby či vnitřní výzdoby určitých staveb, nebo soupisy pozoruhodných realizací. To by nutně nemuselo být na škodu, kdyby - a sem směřuje má zásadnější výtka - tyto stavby byly zachyceny ve fotografické části knihy. U ní je problém, že je příliš krátká (pouhých 103 snímků na tak významné a z hlediska velikosti jádra vcelku rozsáhlé město) - mohla by být dvoj- nebo klidně i trojnásobného rozsahu. Zcela tam chybí nejen předměstské části (Sady-Derfle, Mařatice, Jarošov, Rybárny), které svou tvář - jak už to na jižní Moravě bývá neblahým zvykem - proměnily během druhé půle 20. a začátku 21. století dosti zásadně, ale v podstatě tam není významněji zastoupeno ani širší centrum města. Valná část snímků se zaměřuje na historické jádro, ale i tam víceméně chybí ty nejdramatičtěji (potažmo nejdrastičtěji) proměněné boční uličky, kde se za komunismu bouralo o sto šest a většinou až po roce 1989 se vzniklé proluky dočkaly nové zástavby, dle mého soudu značně rozpačité úrovně. Snad jsou bohatěji dokumentovány v knize J. Čoupkové Toulky městem Uherské Hradiště z r. 2022, která je však zdá se vyprodaná a přespolním tedy prakticky nedostupná. Je ovšem veliká škoda, že tyto proměny nebyly důkladněji reflektovány právě v titulu Zmizelé Uherské Hradiště.... celý text

Nohama v zemi, hlavou v oblacích 2003, Jiří Bartoš

Moc hezky vydaná fotografická monografie poněkud opomíjeného tvůrce z Hejnic pod Jizerskými horami. Kdo má rád jizerskohorské bučiny, nedávno ostatně zapsané jako první naše přírodní území do seznamu UNESCO, měl by si tuto knížku určitě prolistovat a ještě lépe vlastnit (za příznivou cenu je k sehnání třeba v libereckém Severočeském muzeu). Na fotografy měly Jizerky vždy docela štěstí, pro řadu z nich se staly trvalým a kultovním místem, kam se tito umělci vraceli nebo se zde dokonce usadili (to pro většinu našich pohoří, i větších - třebas Jeseníky či Orlické hory - zdaleka neplatí). A v poslední době se s technicky kvalitními a tematicky nápaditými snímky těchto hor doslova roztrhl pytel... Přesto si myslím, že snímky bučin/stromů Jiřího Bartoše z této knihy tkví svou výtvarnou hodnotou a básnivostí o kategorii výš. Pěkně a inspirativně to v krátkém doslovu glosuje Ludvík Baran, který trefně poukazuje na Bartošovu inspiraci dálněvýchodním, zenovým minimalismem, k němuž ostatně odkazují i úvodní citace ze starodávného čínského básnického mistra (a tvoří tak s doslovem svébytný, patrně ne zcela plánovaný rámec celé knihy). Jediným lehce rozpačitým momentem je podle mě úplně poslední snímek knihy, kdy autor - již starší - patrně oslněn novými možnostmi montáže či kombinace černobílé a barevné fotografie (omluvte neprofesionální názvosloví) vytvořil dílo, které je pro mě na hranici kýče. Ne snad v době a kontextu svého vzniku, ale s vědomím dnešní zkušenosti s různými víceméně paskvily na instagramech či ve stále ještě hojně vydávaných publikacích rozličných fotonadšenců již ano.... celý text

Spatřil jsem svou tvář 2022, Petr Hruška

Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek. Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih. Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka: Včera se utopil deník. Rozevřel se na hladině jako leknín a pomalu propadal do hlubin moře. Obsahoval všechny zeměpisné délky, jména ostrovů, na nichž náčelníci slíbili věrnost. Obsahoval záznamy o tom, co na lodi zbývá. Údaje o trestech. Základní slova v domorodých jazycích, jak se řekne slunce, odevzdat nůž, žena, muž, neboj se. Kdo nám uvěří?... celý text

Moře 2010, Pavel Kolmačka

Kolmačka je silný básník, mj. svými jazykově vcelku uměřenými morálně-metafyzickými momentkami - či jak to opsat -, které se nezřídka odehrávají v krajině, v exteriéru, kdesi bokem, ale přesto zažité a prožité, krajině silně pod kůží nebo - chcete-li - v srdci. Jako by to byl domov, v důvěrné známosti, odvěkosti či dávnověkosti přeci jen čímsi zneklidnělý. Zrcadlící daleké i nejisté. Ostatně i ono titulní moře, ve sbírce tolikrát a v mnoha podobách a ohledech přítomné (podobně je tam silný i motiv spánku - viz mj. působivý oddíl Kodrcá Velký vůz), je tu v jednom příměru "jako rybník z dětství", "pět minut za Kolínem"... Podotknu ovšem, že nejde o zdůvěrnění nijak sentimentální, ba ani nostalgické. Je zkrátka kolmačkovsky básnivě mužné, ukotvené, leč nesamozřejmé. Jedinou drobnou - ale zcela subjektivní - slabinou sbírky je, že na mě nepůsobila tak mocně a jednolitě jako před mnoha lety jeho román Stopy za obzor nebo některé verše ze starších sbírek (Vlál za mnou směšný šos), které si však v určitosti už dnes nevybavím. Tím lehce zklamala má očekávání. To nicméně bude spíš otázka proměny mne coby čtenáře a člověka, nikoli signál nějaké sestupné tendence Kolmačkova díla. Mnohé čtenářské zážitky jsou prostě neopakovatelné, silně podmíněné věkem a osobním naladěním a nastavením v době četby. Sbírku Moře - a spolu s ní i Kolmačkovu tvorbu jako celek - tedy s čistým svědomím a jednoznačně doporučuju. V ZAPOMENUTÉM čase pouštěli jsme se lesem po indiánské stezce k rokli, kde byl kdysi lom. Přitisklí k černé skále se zatajeným dechem vnímali jsme celým tělem chladnou nehybnost.... celý text

Nejvyšší karta 2023, Petra Hůlová

Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.... celý text

Kniha omezení 2017, Elsa Aids

Vynikající básnická sbírka civilního, ztichlého, ale velice osobního a tlumeně drásavého ladění. Těžko říct, co vše tu má podloží autobiografické či autofikční a co je ryze básnická vize autora skrývajícího se za poněkud enigmatickým pseudonymem, nicméně zvolený tón a forma naznačují první možnost. Svět rozestřený na ploše sbírky je plný samoty a odcizení, a to i v rámci vztahů, svět chladného, ale jaksi zúčastněného, či dokonce silně účastného pozorování, vnímání toho, co se kolem děje i neděje. Jako by pozorovaný z auta (zde častý motiv, byť v poezii spíš vzácný), lhostejno zda jedoucího, stojícího či havarovaného, ale každopádně pozorovaný zjitřeně, ba vytřeštěně. Svět, kde je „chladno, inverze“ a kde „básně čtou nemocní lidé“. Ostatně skvěle to vystihuje i snímek na obálce. Těžko o tom psát, je to taková nenápadně silná poezie jakési důvěrné, intimní cizosti (a zcizenosti), jinak řečeno: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“ Tato intimita v sobě často nese odpudivost, zvěcňující slizkost, leckdy přímo násilnost, a to zdaleka ne jen ve významu či podtónu erotickém a vztahovém. Autor ji vyjadřuje mimo jiné výraznou metaforou „ošklivého Česka“ (ať už si pod tím v různých básních – prostupuje totiž celou sbírkou - představíme cokoli). (Kvazi)sebezpytnou reflexivnost a specifický rytmus (a hlas) básníkovy promluvy dobře ilustruje třeba jeden z prvních textů v knize, ale v jiných slovech a rovinách je to tam v podstatě všude: Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží, jen jsem na chvíli zabloudil. Nakonec mě vytáhli. Od tří do třinácti jsem si rád povídal, ale nejvíc sám se sebou. Od patnácti do třiceti jsem spal sám se sebou, až na výjimky. V jedenatřiceti letech jsem se naučil jezdit autem a tím jsem ukončil své vzdělání. Zbytek přeskočím. Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic. I malé posunky se mění v malé schválnosti. Je to jako mezi zeměmi v době míru.... celý text