V_M přečtené 212

Mozartova cesta do Prahy 1977, Eduard Mörike

Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!). Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán. Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně. Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!... celý text

Fúrie mizení 2023, Hans Magnus Enzensberger

Hans Magnus Enzensberger mě před lety oslovil svou přemýšlivou, analytickou lyrikou (zpětně se mi zdá, že má blízko k tvůrcům, jako je Herbert či Szymborská v Polsku nebo Rulf či Holub u nás, ale dost možná je to víc můj pocit než soud podložený reálnými argumenty), kterou jsem se zaujetím četl v Hiršalově výboru Zpěv z potopy. Potěšilo mě proto, že byl zařazen do skvělé a vkusně pojaté edice Opium poezie. Začal jsem jako obvykle doslovem, při němž jsem s potěšením zjistil, že mezitím vyšel i Zánik Titaniku a Mauzoleum, což jsou - jak editor a překladatel uvádí - předchozí části pomyslné trilogie, v níž Enzensberger místy téměř esejisticky, myslitelsky traktuje západní (západoněmeckou) společnost, kulturu a civilizaci sedmdesátých let 20. století. Fúrie mizení, vydaná roku 1980, má být jakýmsi jejím vyvrcholením. Sbírka je rozčleněná do tří oddílů, z nichž asi nejpůsobivější je pro mě ten první (Slzy vděčnosti). Ten obsahuje řadu skvělých, analyticky drásavých a jiskrně skeptických básní, které tak nějak odpovídají tomu, co jsem očekával a jak jsem si Enzensbergera uchoval v těch drobtech paměti, ale především jsou zkrátka dobré, srozumitelné (což u tohoto typu poezie pokládám bez nadsázky za podmínku působivosti), mají svěžest a energii. Jsou to mj. Zaměstnaný, Rozvod, Dálniční křižovatka Feucht, Po totální škodě, Krátké dějiny měšťáctví. Jednou z nejlepších je Třiatřicetiletá Všechno si to představovala jinak. Pořád ty zrezivělé volkswageny. Kdysi se vdala za pekaře. Nejdřív četla Hesseho, pak Handkeho. Teď spíš luští v posteli slabikové hádanky. Od mužů si nenechá nic líbit. Dlouhá léta byla trockistka, ovšem po svém. Nikdy neměla v ruce přídělový lístek na chleba. Když pomyslí na Kambodžu, je jí dost špatně. Její poslední přítel, profesor, pořád chtěl, aby ho bičovala. Zelinkavé batikované šaty, jsou jí příliš široké. Mšice na pokojové lipce. Vlastně chtěla malovat, nebo emigrovat. Její dizertace: Třídní boje v Ulmu, 1500 až 1512, a jejich stopy v lidové písni: Stipendia, začátky a kufr plný poznámek. Někdy jí babička pošle peníze. Váhavé tance v koupelně, drobné grimasy, celé hodiny okurkové mléko před zrcadlem. Říká: však já hlady neumřu. Když pláče, vypadá na devatenáct. Naopak druhý oddíl, tvořený jedinou kompozicí (nebo řadou bezejmenných textů sjednocených pod jedním názvem?) Žáby z Bikini je zmatečný, neurčitý, a jakkoli snad – jak praví doslov – tvoří „stále zahuštěnější strukturu či síť, v níž prožité věci a události neustále mutují do nových souvislostí“, nijak zvlášť mne neoslovil (ale snad ho prostě jen nečtu dost pečlivě). Potíž je i to, že jakkoli je překladatel sbírky Pavel Novotný zkušený germanista a skvělý básník, česká podoba Enzensbergerových básní mě na řadě míst zaráží a znejišťuje. Originál k dispozici bohužel nemám (úzkostlivý, takřka maniakální důraz Němců na autorská práva má za následek, že na internetu nenajdete v originále prakticky ani ukázečku), ale distribuce velkých a malých písmen, interpunkce nebo některá lexikální řešení či nelogičnosti působí spíše jako omyly než jako snaha o transfer nějakého rafinovaného autorského záměru z německé předlohy. Nepomohla tomu ani redaktorka Markéta Hofmeisterová, která přehlédla i takové chyby jako *Sandór (m. správného Sándor; s. 29), „je na *mě [] znát jistá vytrvalost“ (s. 43) nebo „konec *obočky“ (s. 50), což je v případě nedlouhé básnické knihy obzvlášť trestuhodné. Pochybnosti budí i kolísání v básni Lendler (s. 84–85), kde je název tohoto tance uveden nejprv jako „lendler“, pak jako „Lendler“ a nakonec jako „ledler“ (právě zde jsem se snažil dohledat originál, protože pohrávat si s velkým/malým písmenem u substantiv v němčině není snadné a nechce se mi věřit, že by autor záměrně pracoval s vypuštěním jednoho písmene v závěru básně – podle mě je to prostě – opět velmi ostudný – překlep; mimochodem v originále se ten tanec jmenuje Ländler, popř. Landler, proč to bylo takhle zvláštně počeštěno, čert ví?). Ve třetím, eponymním oddíle je to pak takové nevyvážené: jsou tu básně silné, interpretačně nosné, „otevřené“ (mj. Automat, Dříve, Nehodící se škrtněte, Občanská nauka, Konzultace [ta je vynikající!], Šaty, Sen, Peníze a Létající Robert), ale i texty nezajímavé, blížící se Žabám z Bikini. Jednu z těch skvělých básní si opět dovolím odcitovat: Nehodící se škrtněte Co dělá tvůj hlas tak plochý tak tenký a tak plechový to je strach že řekneš něco chybného nebo pokaždé totéž nebo že řekneš co říkají všichni nebo něco nepodstatného nebo bezbranného nebo něco co může být nepochopeno nebo něco co se bude líbit špatným lidem nebo něco hloupého nebo něco co už tu bylo něco starého Nemáš toho už dost z neustálého strachu z neustále strachu ze strachu že řekneš něco chybného pořád říkat to chybné?... celý text

Světelné básně 2023, Libor Staněk

Kraťoučká sbírka založená na vyhraněném, originálním konceptu, který autor osvětluje hned na první stránce v jakémsi uvedení. Vše bylo psáno během jednoho dne, na jediný zátah, bez dodatečných úprav, od úsvitu do západu slunce, přesně časově určeno, s předem stanoveným počtem básní a světla. Ano, právě kolem světla (a jeho polopodob a nepřítomnosti) se vše točí, což je ve sbírce jménem Světelné básně snad očekávatelné, ale - po zkušenosti s moderní a současnou poezií - zdaleka ne samozřejmé. Snad i vlivem toho, za jakých okolností sbírka vznikala (resp. jaký koncept předurčil její podobu), ji vnímám jako jisté "hledání přítomného času" (řečeno s Kunderou v aluzi na Prousta). Velice často je v ní tematizován okamžik dopadu světla (či jeho ztráty nebo posunu) a snaha zachytit jej, zapsat, opsat, fixovat. Básník jej ohledává z různých stran, světlo má sílu, trajektorii, potenciál pronikat do prostoru, zahlcovat a pohlcovat jej (a být v něm chyceno?), ale zároveň je zaobaleno do jakési tu a tam všudypřítomné atmosféry mýtu, všeobjímajícího řádu, dikce starověké až starozákonní. Využívá k tomu nejen slov, potažmo jejich nepřítomnosti (jedna báseň je, podle mě překvapivě, originálně a přiléhavě, jakýchkoli slov prosta: tvoří ji prázdný bílý prostor - chtělo by se říci: prostor pro světlo - pouze nadepsaný časem jejího vzniku, respektive "vzniku"). Po dočtení sbírky - a většinu textů jsem prošel a promýšlel opakovaně - mám navzdory tomu, že jde o svěží a původní hlas (navíc fyzicky zpřítomněný v pozoruhodné výtvarné úpravě celé knížky), pocit určité nenasycenosti. Jako by mi to, co mi básník v jednadvaceti střídmých textech předložil, nestačilo - k pochopení, procítění či prožitku toho, co chtěl sdělit, a vlastně ani ničeho určitěji zásadnějšího. Nevím. Další tvorba Libora Staňka II., který je mimochodem skvělým literárním publicistou, mě určitě zajímá, snad se mi někde podaří sehnat jeho Drolení, ale právě z výše uvedených důvodů nemůžu Světelné básně hodnotit plným počtem. Na závěr ještě ukázka: 13:32 Světlo povstává z popela stínu a stín povstává z popela světla Světlo povstává z popela stínu a stín světlo opisuje zařekl jsem se opisovat světlo zařekl jsem se psát o světle a přesto tak znovu činím... celý text

Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář 2023, Jonáš Hájek

Pozoruhodná sbírka sestává ze dvou vzájemně nepříliš souvisejících (což ovšem neznamená, že nekomunikujících či autorsky nespojitých) částí, jak již ostatně naznačuje titul samotný. Výlety do Schengenu jsou skutečně (vnějškově) jakýmsi putováním po Evropě, směsicí angažovanosti v nejlepším slova smyslu, starosti a péče o to, co se v naší domovině jménem Evropa (ano, tato v – i literárně – dosebezahleděné České republice tak vzácná perspektiva tam skutečně je, a to nenuceně a nekýčovitě!) děje, co je tu nefér, jak nakládáme se svou zodpovědností vůči světu a lidstvu. Nevěří-li někdo, že jsou v dnešní poezii ještě možné „klasické“ humanistické básně, aniž by to bylo trapné, nechť čte Jonáše Hájka. Nechybí však ani momenty, leckdy takřka imprese fascinace, ponory do vzpomínek, ale též – jaká to naší poezii v takto vytříbené podobě vzácnosti! – jemné ironie a humoru. Výjimečné postavení pak dva krátké prozaické texty (Zlomená radlice, Vysoká), brilantní a nesoucí se v poloze a stylu, které by autor klidně mohl do budoucna rozvinout a vydat takových útvarů celou knížku. Je to skvostné a nosné! Druhá část (Můj jediný čtenář) je pak vynikajícím – a v současné poezii dosti výjimečným – způsobem sjednocena postavou-konceptem Vikomta, který je (aspoň tak to čtu já) jakýmsi autorovým alter egem, imaginárním (modelovým?) čtenářem, smíseným snad i s nějakým reálným předobrazem či předobrazy. Není to dialog, ale spíše popis jednoho zápasu, vztahu (vždyť: „Na počátku je vztah.“), potýkání, proložený několika intermezzy, v nichž je rozmlženo, kdo vlastně promlouvá. Na vzájemné prolínání (srůstání?) básnického subjektu a Vikomta koneckonců upozorňuje ve své krátké reflexi na zadní straně obálky Jana Sovová... Jediná výtka: říká se v Trhových Svinech, a nikoli *Svinách, jak uvádí autor (a nemyslím, že by se jednalo o záměrně defektní, např. ze zvukomalebných důvodů, užití tohoto tvaru). Nejvyšší hodnocení dávám bezesporu i proto, že se s Jonášem Hájkem už řadu let znám a vím, že je to skvělý, ryzí člověk, nesmírně autentický, s nadáním jedinečné básnické intuice, ale i schopností mýlit se a umět se s tím popasovat – a že v jeho případě platí: jaký člověk, takový básník. Tuto mimoliterární skutečnost zde přiznávám pro pořádek, ale vnitřně nejsem přesvědčen, že bych se dopouštěl neobjektivnosti. Nakonec bylo pro mě nefalšovaným požitkem přečíst si zas poletech nějaké jeho texty. Závěrem malá ukázka: LAPONCE V BISTRU V SODANKYLÄ Kolik kilometrů jsi dojížděla do školy, abys pro mne mohla, trochu neochotně, hlasem, v němž ještě nebylo vysvětlování, vypustit několik anglických slabik? A na jakých pláních vyrůstal tvůj pohled, bezpečně lhostejný, který jako by říkal: „Vím, že jen projíždíš, náhodný poutníku, proto ti nemohu věnovat více než prosbu.“?... celý text

Textologie dnes. Příručka pro začínající editory 2019, Michael Špirit

Brilantní pojednání jednoho z nejlepších českých editorů a textologů, které by si měl přečíst nejen každý bohemista, potažmo filolog, ale i každý seriózní milovník literatury. Špirit přesvědčivě, stylisticky vytříbeně (jak já mám rád ty jeho svrchované obraty a raritní slova!) a na různý způsob líčí a ukazuje, proč je tato zdánlivě neviditelná práce/profese/mise nesmírně důležitá a proč je podstatné vědět, jaký text vlastně čteme, kdo a jak (pečlivě/nepečlivě) nám jej v daném vydání připravil. Knížka vyšla v rámci vynikající a v našich poměrech obdivuhodné ediční řady Varianty, která se vyznačuje promyšleným výběrem autorů a textů, precizní ediční prací a elegantní (typo)grafickou úpravou. V celém svazku Špiritových textů jsem tedy nalezl pouhý jeden překlep a několik málo lapsů v podobě odkazu na studii, která v závěrečném soupisu citované literatury chybí. To bylo bezpochyby způsobeno tím, že většina kapitol původně vyšla jako kritiky či recenze a byla autorem následně do knižní podoby přepisována a rozšiřována - a při tom člověku podobné drobnosti snadno utečou. Ovšem škoda i této malé vady na kráse (a to i přesto, že případný zájemce dané studie celkem snadno dohledá díky Špiritově bibliografii v závěru, kde jsou odkazy mj. i na texty, které posloužily k jednotlivým kapitolám jako předlohy). Každopádně skvělý počin - kéž by byl hojně čten zejména českými redaktory a nakladateli a jeho poselství nebylo oslyšeno!... celý text

Zrušte rodinu 2023, Sophie Lewis

Těšil jsem se na podvratnou četbu během Vánoc, která analyticky rozebere opresivní charakter rodinných vazeb zneužívaných státní mocí k manipulaci s obyvatelstvem a nabídne nějakou víceméně utopickou, leč poutavou a zajímavou vizi. Spisek Sophie Lewis ale po všech stránkách bohužel klamal. Jediné plus tedy představuje tematika samotná, vydavatelská odvaha se do ní pustit, vysoce kvalitní grafické pojetí knihy a přehledný doslov, který když si přečtete, zbytek knihy můžete s klidem pominout. Sophie Lewis totiž nejenže píše a uvažuje zmatečně, změťovitě, nejasně, takže to vůbec není čtivé, ale zároveň nenabízí ani promyšlenou a ucelenou argumentaci ani žádnou určitější vizi (v knize mj. zazní bizarní pseudopointa - jedna z mnoha -, že rodinu nahradí nic!). To vše navíc zastřeno pseudoodborným žargonem a nesnesitelným angloamerickým stylem, který si libuje v polysémní nesrozumitelnosti, patrně ve snaze formálně exhibovat před čtenářstvem, a je podle mě pro tento typ textů zcela nevhodný. (Zlatý německý diskurz: jazykově a argumentačně precizní a systematický!). Překladatelka neměla snadnou práci a zjevně se hodně snažila, ale ani výkon její a redakce příliš nepřispěly k lepší stravitelnosti jazyka a textu, i bez originálu je zřejmé, že spousta vět otrocky kopíruje strukturu anglické předlohy, sice snad ne vysloveně defektně vůči češtině, ale čitelnost to nezvyšuje. To samé platí i u dílčích lexikálních řešení. K tomu se pak místy připojují interpunkční podivnosti, nejspíš opět původem anglicismy... Nesnadnou recepci knihy podtrhuje ještě série kontroverzních jazykových inovací, které mají přispět k větší rovnoprávnosti užitého jazyka. Překladatelka a redaktor to zdůvodňují v krátké poznámce, jejich důvody sice chápu, ale jazykově je to zkrátka nešťastné, text to komplikuje a prodlužuje, občas dokonce vznikají konstrukce na hranici srozumitelnosti. Domnívám se, že vhodnějším řešením by bylo zaměřit se na srozumitelné zprostředkování obsahu - názorů a argumentů, proč určité zažité postoje, přístupy a myšlenková schémata plodí nerovnoprávnost a útisk. A jazyk nechat na pokoji a využívat jej ve stávající, funkční a prověřené podobě zkrátka jako médium, kód sdělení obsahu. Nechci se tu pouštět do obšírnější myšlenkové polemiky, ale nelze se ubránit dojmu, že autorka není příliš kovaná v ekonomii, sociologii, psychologii a vlastně ani filozofii. A s takovýmto (ne)základem se revoluční vize, nemají-li být šmahem smeteny jako naivní a bezcenné, snují jen těžko. Osobně si myslím, že problém rodiny coby prostředí a nástroje znesvobodňující moci tkví spíše v povaze, myšlení a nastavení individuálních jedinců (nejen na úrovni rodiny, ale i níže - v párových vztazích, ba ve vztahu k sobě samému - i výše: v komunitách, spolcích, firmách, politice), což si autorka ve svém feministicko-marxisticko-postkoloniálním rozletu (či jak to označit) ani nepřipouští... Nejzajímavější část knihy je tedy letmý historický nástin osobností, které se nějak vztahovaly k otázce abolice rodiny: Fouriera, Kollontajovou ani Firestonovou jsem neznal, a jakkoli jsou to fenomény bizarní (v dobrém slova smyslu), jejich osudy a vize mě zaujaly. Bohužel ani zde nelze říci, že by o nich autorka pojednala poutavě a přehledně, celistvější obraz mi musela poskytnout až Wikipedie. Mám dokonce pocit, že je ani pořádně nečetla (i toho svého Marxe/Engelse podle mě strašně ohýbá a dezinterpretuje) a zná je spíše ze sekundárních zdrojů, potažmo jen útržkovitě. A tak je to se vším - vždy něco nakousne, v podstatě nahodile, bez souvislosti, navíc neatraktivně a nečtivě, a pak přeskočí jinam, až je z toho nakonec jeden velký guláš, který se sice navenek tváří lákavě (obálkou, názvem, tematikou), ale je k uzoufání nemastný neslaný a konzumovat ho je utrpení. Aneb: Po přečtení doslovu E. Koldovské a M. Vusović jsem si posteskl, proč Sophie Lewis nedovede psát aspoň z půlky tak jako tyto dvě mně neznámé autorky. Cením si toho, že se Tranzit pouští do podobných počinů a má celou zajímavou ediční řadu, ale stálo by za to více zvažovat kvality a přínos dalších potenciálních přírůstků, když už se do toho investuje tolik úsilí.... celý text

Můj Janáček 2004, Milan Kundera

Ke knížce jsem se konečně dostal, neboť Janáček je mi z vážné hudby asi nejmilejší (ještě spolu s Bohuslavem Martinů). Mimoto mám rád Kunderovy úvahy (možná překvapivě mnohem raději než jeho prózu-naraci). A nezklamal jsem se. Kunderova argumentace je brilantní a zároveň svěží, netěžkopádná, jakkoli vzdor této "lehkonohosti" a občasnému přeskakování mezi souvislostmi navzájem snad až příliš dalekými uvěřitelná a inspirativní. Jeho objevy a soudy jsou leckdy bezmála závratné. Knížku tedy vřele doporučuji nejen milovníkům Kundery, Janáčka a moderní hudby, ale i zájemcům o tematiku románu a mýtu, nostalgie a kýče, vzpomínky a zapomnění, nezachytitelnosti přítomného okamžiku a obecně vzato pronikavých úvah skýtajících nefalšované a srozumitelné intelektuální potěšení, radost z myšlení!... celý text

Orgány nepatří do nebe: Rozhovory s transplantačním chirurgem Jiřím Froňkem a jeho pacienty 2023, Renata Kalenská

Velice zajímavá a místy hodně silná rozhovorová kniha na dosti specifické medicínské téma transplantační chirurgie, ovšem s množstvím přesahů. Nejpřínosnější části jsou rozhovor se samotným J. Froňkem a následná etická debata se zapojením M. O. Váchy. Působivý je i autorčin autobiografický vstup. Knížka má bohužel i dvě slabiny: Rozhovory v druhé části knihy s pacienty, dárci a R. Honzákem jsou mnohdy poněkud chaotické a čtenář se pro narušenou chronologii a kauzalitu nepříliš dobře orientuje, co, kdy a proč se událo. Chápu úsilí R. Kalenské o navození dojmu co největší autenticity a spontánnosti, ale zde je to ke škodě výsledného textu. Měla do toho víc zasahovat, lépe to strukturovat a především se ptát obšírněji, ať je zřejmé maximum okolností, aby si situaci dokázali představit i čtenáři bez zkušenosti s transplantacemi. A závěrečným rozhovor s Radkinem Honzákem, zmatečný a egocentricky soustředěný na vlastní (tj. respondentovy) bonmoty, tam vůbec být nemusel. Oproti věcnosti, přehlednosti (leč zároveň poutavosti) Froňkově a Váchově je to takové plkání... Druhá výtka pak míří směrem k poměrně četným medicínským termínům a obratům: Měly být vysvětleny důsledně všechny (samozřejmě s výjimkou notoricky známých), a to vždy již při prvním výskytu. Ale jako celek samozřejmě jen a jen doporučuju - je to dobrá a potřebná kniha.... celý text

Lidský los 2020, Jan Vladislav

Svazeček znamenitých krátkých próz vzpomínkových a nostalgických v tom nejlepším slova smyslu. Čiší z nich tu křehká důvěrnost, tu existenciální závratnost, tu i určitá záznamovitost, deníkovost (ostatně dle editora se některé zrodily právě jako součást autorových zápisníků/deníků). Jan Vladislav nás zavádí mj. do rodného slovenského Hlohovce, což je pro českou prózu dosti netypická lokalita, svou archaičností, zaostalostí téměř exotická (z popisu mi to připadalo jako 18. století, a nikoli éra meziválečných avantgard), dále do Staré Turé, ale i za svými předky do Střídky a Čestic v Pošumaví či za příbuzenstvem na Stříbrsko či do Poličky. A taky do Paříže a trochu i Vídně. Mistrně, delikátně podává posmrtnou noc otce, rytmus večerů udávaný honáckými biči, závrať dětství na vysoké kostelní věži i rotujícím kolese mlýna na spodní vody Váhu, svůj první milostný zážitek a jeho tragickou válečnou dohru, smutně mlčenlivé rodinné chvíle neporozumění a v závěrečných prózách Cestou domů a Čekání jakési shrnující podobenství lidského losu. Vynikající kniha - škoda jen, že jak se zdá poněkud zapadla a málo se čte.... celý text

Mrazilo - tálo 2014, Jaroslava Vondráčková

Cenný pramen, respektive hlas týkající se života a díla Jiřího Weila i levicových kruhů zejména v meziválečném Československu (přesahy jsou i jinam: do Francie, SSSR a pochopitelně přesahují do doby války a po ní). Jen pozor: jde o pramen silně stylizovaný, s patrnou literární ambicí, místy dokonce jistou senzacechtivostí, který bohužel není prost řady nepřesností. Na ty hlavní poukazuje Markéta Kittlová v závěrečné rekapitulační studii. To vše by bylo v pořádku, Jaroslava Vondráčková sepisovala své vzpomínky se značným odstupem, v pokročilém věku, leccos možná popletla nebo zapomněla. Některé věci nakonec ani nemusela vědět, Weil po trýznivých zkušenostech ze SSSR a z druhé světové války dávkoval svůj osud a názory různým lidem různě. Potíž knihy vnímám v (ne)kvalitě edice: Ač si ji vzal pod křídla zkušený a zasloužilý Jan Šulc, nejspíš mu chyběl čas, energie či motivace. Krom překlepů (mj. i v nadpisu Kalendária!), nejednoznačností a různých sporných řešení, kdy se člověk nezbaví pocitu, že bylo jednoduše přepsáno a přehlédnuto původní samizdatové vydání textu, je problém především v absenci jakékoli ediční poznámky, komentáře a vysvětlivek. Ty by měly nejen charakterizovat početné dnes již méně známé postavy a osobnosti, v textu zmíněné, dějinné souvislosti, umělecká díla, ale i přeložit cizojazyčné pasáže či konkrétně upozornit na autorčiny omyly a nepřesnosti. Jmenný rejstřík je sice fajn, ale ediční zpráva a komentář by byly mnohem potřebnější. Když vyšla v roce 1979 poprvé v samizdatu, řada protagonistů či pamětníků nejspíš ještě byla naživu (navíc dost možná byli hlavní skupinou recipientů) a tím, že povědomí o popisovaném ještě nevyprchalo, nebyl potřeba ani komentář. V době vydání, tj. v roce 2014 (resp. 2023, kdy knihu čtu), je však už situace zcela jiná. Také fotografická příloha (pouhých 7 snímků) klidně mohla být rozsáhlejší. Ale ať nejsem hyperkritický: knížku jsem četl (krom toho, že jsem ji prostě nějaký čas měl doma) v podstatě jako přípravu na četbu románu A. Machoninové Hella a na druhé čtení Weilovy Moskvy-hranice. Ta mi před lety učarovala a teď nedávno vyšla v kritickém, precizním vydání v nakladatelství Triáda. Tak se na ni těším a Vondráčkové knížečka vzpomínek svůj účel protentokrát v podstatě splnila. Škoda jen, že tolik nepomůže při serióznějším zájmu.... celý text

Technologie dubnového večera 2017, Václav Kahuda (p)

Je to takový specifický, devadesátkami a kahudovštinou prodchnutý hospodský víceméně slovotok, důstojně navazující na hrabalovskou tradici. Pro mě osobně nosnější tam, kde tematizuje rozličné prasečinky, nechutnosti a humorné historky nežli tam, kde se noří do plkání přerostlých chlapečků o zbraních, válečných dějinách a zčásti už i konspiračních teorií. Nicméně bohužel i to je Kahuda, jinak možná největší lyrik české prózy devadesátých a nultých let...... celý text

Cesta na půlnoční / Der Mettengang 2023, Grete Kunz

Velice sympatický ediční počin, který přibližuje jednu naši zapomenutou německy píšící krajanku z oblasti Králického Sněžníka prostřednictvím vyhraněně poetické (blíží se stylizované lidové pověsti až pohádce) štědrovečerní prozaické miniatury s vpravdě kouzelnou atmosférou. Je doplněna medailonem, který osvětluje zákruty autorčina života a tvorby (jeho sepsání muselo být bezpochyby prací takměř detektivní), dále fotografickým doprovodem podkreslujícím a ilustrujícím atmosféru a místní situovanost otištěné povídky a také předmluvou autora fotografií (a zároveň nakladatele) Lukáše Horkého. Celkově je to kniha velmi vkusně vypravená! - Jedinou výhradu bych měl k překladu, potažmo redakci, na níž se v různých úlohách (aspoň tedy dle tiráže) podílelo na české poměry nebývale mnoho zúčastněných: Tím, že kniha přináší i německý originál prózy a dílko není dlouhé, lze si jej poměrně snadno výběrově srovnat s originálem. Vyvstane při tom otázka, zda dílčí překladatelská/redakční řešení nemohla být originálu věrnější, citlivěji pracovat s rytmem textu, významovými a stylisticko-poetickými nuancemi, důsledněji pracovat s celkovou atmosférou celku. Věřím, že to není snadné, sám koneckonců nejsem žádný odborník na převody z němčiny, ale je veliká škoda, že při takovém množství spolupracovníků není výsledná podoba textu ještě vycizelovanější.... celý text

Чачак / Čačak 2023, Alžběta Stančáková

Přiznám se, že po četbě autorčiny první sbírky (Co s tím) se ta druhá zcela minula s mými očekáváními. A nemyslím to teď jako negativum, Alžběta Stančáková si zkrátka jen zvolila (popřípadě vypracovala) dost odlišnou poetiku, byť určitá pojítka tam samozřejmě jsou. Mimoto myslím, že není plně oprávněná výhrada jednoho z komentujících, že je to všechno stejné (na což má koneckonců básník plné právo: dílo nemusí být rozmanité, aby bylo působivé). Přestože řada básní variuje tutéž metodu, jakýsi de- a rekonstruktivní způsob vidění a nakládání s realitou/slovy, kde nechybí paradox, ironie a střípky velmi patrně autobiografické, tkanivo jednotlivých básní (a též napříč sbírkou) umožňuje i subtilnější čtení. Sbírka je mou první knihou od nového a mladého nakladatelství Viriditas. Vypravena je vkusně, ilustrace Antonína Handla se mi líbí a k básnickým textům se principielně hodí, pozoruhodný je i nápad označit titulní stránku pouhým názvem srbského města v cyrilici (souvislost autorčiných textů s ním mi sice uniká, ale budiž, není to první takový případ, snad se jí prostě líbilo jméno toho města). Není mi však jasné, proč v knize chybí obsah, vždyť volná, úplně prázdná dvojstránka v závěru je. A hodil by se i medailonek autorky. Chvíli jsem si dokonce myslel, jestli to není nějaká technická chyba, ale nejspíš půjde – podobně jako u té obálky – o jakýsi umělecký koncept, jejž v tomto případě chápu ještě méně. No, tak ještě malá ukázka: Milostná báseň Nadejde noc a já tě budu pohlcovat. Pak přijde den a oddáme se sanaci. Život je snadný a začal s ním člověk – oddaná svině s neléčenou pamětí. Neboj se ničeho, život je život neschopný výkonu života.... celý text

Empusion 2023, Olga Tokarczuk

Je to v podstatě typická Tokarczuková, minimálně pokud jde o její tvorbu poslední doby: jde o román s tajemstvím, pohrávající si podvratně se žánrem detektivky (Nenechte se zmást a výhradním čtenářům tohoto žánru Empusion nepořizujte! Je to mj. mnohem víc román idejí - a díkybohu za to.), tematizuje hranice a pohraničí nejen v konkrétní rovině (Německo, Polsko, Čechy: autorčin region a elementy z různých stran; hory vs. nížiny; města vs. izolované letovisko v kopcích), ale i v rovině přenesené (hranice pohlaví, osobnosti, reality a fantazie aj.). Nechybí parapsychologicko-pseudomytologický (či spíš jaksi jungiánský?) motiv ani "šokující" proměna v závěru, patrně míněná i coby popíchnutí konzervativnější části polské společnosti, která autorku po zaslouženém zisku Nobelovy ceny uvítala agresí a ignorancí namísto ovací... Celkově je to inspirativní román a vyplatí se jej číst, já měl asi jen smůlu, že jsem si předtím v Respektu přečetl recenzi, která toho vyzradila až příliš, a tak jsem byl ochuzen o překvapení a ujařmen vcelku silným (protože přesvědčivě formulovaným) interpretačním předporozuměním. A navíc jsem se asi přece jen nechal napálit tou "detektivkovou subverzí" a chvíli mi tím pádem trvalo, než jsem nalezl adekvátní tempo a modus četby, kdy se člověk naladí na popisy, diskuse, ideje, náznaky a symboly, jimiž tato zdařilá próza překypuje. Jen škoda, že překlad, obecně vzato povedený, vytříbený a solidně zredigovaný, na několika místech zbytečně zahaproval, což lze postřehnout i bez znalosti předlohy.... celý text

Nepohodlný policajt 2023, Jaroslav Spurný

Poutavé svědectví někdejšího elitního policisty a tvůrce ÚOOZ Zdeňka Macháčka, dovedně zaznamenané zkušeným novinářem Jaroslavem Spurným je nejenom pozoruhodnou – a díky uchování rysů mluveného vyprávění i nesmírně živou, neakademickou – sondou do historie české kriminalistiky po roce 1989, ale i jedinečným pohledem na postupné prorůstání vlivu ruských (resp. postsovětských) mafií do české politiky, byznysu i bezpečnostních složek. Tomu se Zdeněk Macháček s hrstkou podobných zapálenců snažili bránit, což vyvrcholilo zásahem proti zhruba dvěma stovkám mafiánů v legendární restauraci U Holubů (tam se mj. nechávala zvát část tehdejších našich politických "elit", ale i třeba Karel Gott), který si vydobyl uznání i u západních policií a tajných služeb. Opoziční smlouva a vlády premiérů Miloše Zemana a Stanislava Grosse však tomuto slibnému rozjezdu učinily přítrž, ostatně nijak příchylně na aktivity ÚOOZ předtím nehleděl ani premiér Klaus (to jen kdyby stále někdo pochyboval o tom, která část politického spektra u nás dlouhodobě pracuje proti naší zemi...), Zdeněk Macháček si to odskákal zatčením a pobytem ve vazbě na základě vykonstruovaného obvinění, což byla pomsta ruských mafií skrze jejich spojky v české politice, bezpečnostních složkách a justici. Následně byl sice očištěn, ale ztráta jistoty, podpory a řady kolegů jej znechutila natolik, že odešel do soukromé sféry. Knihu se tedy vyplatí číst krom jiného proto, že 1) je pozoruhodným obrazem pozadí a podhoubí devadesátkových zločinů, k nimž se v poslední době vrací řada publicistů, literátů, ale i tvůrců seriálů a filmů, rozhlasových pořadů či podcastů. 2) je smutným, leč výmluvným svědectvím, že navzdory veškerým snahám Havla, Rumla, Fendrycha a lidí jako byl Zdeněk Macháček nebo část tehdejších investigativních novinářů (zejména Respekt) se vlivy ruské mafie v ČR nepodařilo zcela potlačit a od dob opoziční smlouvy u nás začaly opět silně bujet 3) názorně dokládá, že ruská mafie má ve srovnání s jinými (jugoslávská, bulharská, albánská, italská, vietnamská atp.) mimořádně nebezpečnou vlastnost v tom, že většina jejích bossů byla nějak navázána na ruský stát, ať už SSSR, nebo jelcinovské či putinovské Rusko (zpravidla na oba) a jeho tajné služby a bezpečnostní složky (KGB, sovětskou armádu). Tím pádem jim u nás nešlo "jen" o byznys typu pašování, praní špinavých peněz, obchod s drogami, zbraněmi či bílým masem, ale už od začátku usilovali o získání vlivů v české politice a návrat ČR do ruské sféry vlivu. Řada těchto ruských mafiánů zde koneckonců nějak fungovala už po roce 1968 v rámci "bratrské pomoci" nebo coby agenti v různých podobách (třeba mající na starost dohled nad uranovou těžbou). Po zásahu U Holubů se část z nich stáhla do Maďarska, Budapešť totiž byla už předtím druhou z jejich středoevropských základen. Důsledky toho spatřuje Macháček, dle mého názoru velice trefně, v aktuální podobě orbánovského polototalitního režimu, úzce provázaného s "byznysovými" elitami a bezmezně oddaného totalitnímu putinovskému Rusku. 4) lze v knize vysledovat jistou důležitou, ale často opomíjenou skutečnost, že hlavní nedostatky a tragické aspekty českých devadesátých let a transformace nebyly vyvolány demokracií, svobodou ani lidmi, kteří o konsolidaci nových liberálních poměrů usilovali, nýbrž starými totalitními kádry spjatými s komunistickým SSSR nebo ČSSR. Ať už šlo o mafiány, v naprosté většině předtím nějak napojené na KGB nebo komunistickou věrchušku, jejich české prodloužené ruce (jako třeba bývalý komunistický poslanec, posléze lobbista a tvůrce Zemana-prezidenta Miroslav Šlouf), anebo část zákonodárců, kteří záměrně otáleli se vznikem zákonů proti novým formám korupce, podvodů, tunelování či praní špinavých peněz. A také policistů: Macháček popisuje, kolik bývalých příslušníků SNB, a dokonce i StB tehdy v policii (jakkoli po nezbytných prověrkách) zůstalo a jak si tam vedli. V lepším případě byly jejich pracovní návyky a morálka vpravdě socialistické, čili metody předpotopní a výkonnost téměř nulová, v horším případě se snadno nechali zlanařit podsvětím a při sledování a vyšetřování kriminálních aktivit škodili, jak jen mohli. A nejde o to, že by to tak bylo jen proto, že si to myslí a chce to tak vidět Macháček (byť celá kniha reflektuje pochopitelně zejména jeho perspektivu, tu a tam obohacenou cennými vstupy v podobě dobových článků z Respektu, které poskytují vhled do širšího kontextu). Ta minulost všech výše zmíněných mafiánů a jejich pomocníků, jejich napojení na komunistické elity, tajné služby či totalitní bezpečnostní aparát – to vše je dohledatelné a ověřitelné. Knížce lze vytknout snad jen lehce bulvární titul a pár redakčních drobností (na jednom místě, kde Macháček vyjmenovává své kolegy, je týž člověk jednou označen jako Jirka a podruhé jako Jarda, ale upřímně řečeno ten výčet tam vůbec být nemusel), celkový přínos knihy je ovšem neoddiskutovatelně pozitivní.... celý text

Zkouška Sirén 2022, Olga Stehlíková

Zkouška Sirén je bezesporu sbírka jazykově vynalézavá (byť i v tomto ohledu se tu často opakují různá schémata pracující třeba s polysémií nebo neotřele podanou popisnou výčtovostí), ale příliš mi nesedla. Byť má zjevné ambice nabídnout kreativní popis světa, básnicky hravé vidění (skutečně je to taková "zkouška Sirén": toho, jak různě více či méně umně dovedou zapět), četlo se to těžkopádně, nevtáhlo mě to a prokousával jsem se tím několik dní nikoli proto, že by tu byly sdělovány myslitelsky náročné, hluboké obsahy, ale prostě mě to čtenářsky nechytlo – obrazností ani celkovým „fikčním světem“ této lyriky. Čímž nechci říct, že autorka nemá obdivuhodnou slovní zásobu či postrádá schopnost pracovat s jazykem. Ten problém, který s její tvorbou v této sbírce mám, vězí jinde: chybí mi tam (a omlouvám se, že pro to opět nemám lepší a méně vágní výrazivo) vnitřní nutnost, naléhavost té poezie. A taky autenticita. Básnířka mě zkrátka ani v jednom textu nepřesvědčila, že vyvěral z její naprosté potřeby napsat jej a napsat jej právě takto. A že jej jaksi nemohla nenapsat. Do hlavy a srdce jí samozřejmě nevidím, svědkem tvůrčího zápolení jsem nebyl, reflektuji jen, jak to na mě působí čtenářsky, potažmo spíš tedy nepůsobí. A je mi samozřejmě jasné, že to není jediný možný modus vzniku a existence poezie (a pochopitelně ani záruka, že poezie takto vzniklá bude kvalitní), jenomže pak je tu vždy riziko, že to bude jen takový špás, jazykově-intelektuální hrátky. A to je pro mě, mám-li četbě takové poezie obětovat svůj čas, málo. Za nejlepší básně sbírky pokládám spíše ty kratší a pak ty, za nimiž lze vysledovat nějakou příběhovou či prožitkovou linku (např. Milka, poď; Řekni: odkdy dokdys mě miloval?; Tak; Píšeš, že je ti smutno; Prázdný dům). A jakožto ukázku uvedu jednu z nich – svou melancholickou ironií (aspoň tak to čtu), naivizující perspektivou, ale i formální strukturou ve srovnání se zbytkem knihy dosti odlišnou: Tak Já jsem tak sám, že je vedle mne pořád volno. Jsem tak sám, že s nikým nemohu prolnout. Jsem tak sám, že je vzduch kolem řídký. Jsem tak sám, až slyším v kabátu nitky. Jsem tak sám, že bych moh máchat rukama, však trefil jen prázdnotu. Jsem tak sám, až sebe moh bych oklamat, že ty jsi tu.... celý text

Srpny 2023, Jakub Stanjura

Skvěle napsaný román na téma v české literatuře pokud vím nové. Navíc jde o autorův debut – tedy klobouk dolů! Při četbě se ve mně sice tu a tam rodily drobné pochybnosti: např. proč matka trýzní Danielu tak podivným způsobem (navíc to nemá ani žádné dějově opodstatněné předpoklady – dívka nemá sklony k obezitě a naštěstí to nekončí anorexií); proč všichni mluví spisovně a občas lehce toporně i v privátních situacích (vždyť děj se odehrává v Praze a hrdinové jsou odtamtud); proč dochází zhruba ve dvou třetinách knihy (odhadem v roce 2012) k poměrně prudkému zvratu v manipulaci, která následně dost rychle zbytní do stavu omezeného vnímání vlastní identity, minulosti i reality kolem; proč je postava Jany vylíčena tak výsekovitě a vlastně i poněkud ploše, bezkrevně, téměř jako by šlo o několik různých postav, u nichž je oslabena vzájemná provázanost a motivovanost jednání, postojů a emocí? A takto by se dalo ještě v pár věcech pokračovat. Nicméně nejde o výhrady s ohledem na celek románu nijak zásadní. Koneckonců to, že jsem o něčem (tj. v tomto případě týrání skrze manipulaci s oblečením) neslyšel, neznamená, že to neexistuje, a i kdyby to neexistovalo, je tu stále právo autora fabulovat dle libosti (pak se ovšem musí připravit na možné vytýkání nevěrohodnosti). Musím ještě jednou zdůraznit, že román je skvěle napsaný. Stanjura dovede takřka brilantně konstruovat a podat postupný pád hlavní protagonistky do kalných vod absolutní nejistoty týkající se její vlastní osobnosti, vzpomínek a vnímání. Dokáže zdatně dosáhnout efektu, kdy ani čtenář samotný neví, co se reálně odehrálo, co nikoli, zpětně mění jeho pohled na doposud neochvějné dění z předchozích částí knihy. Stanjura se tedy v podstatě se i na něm – na čtenáři – dopouští jakéhosi malého gaslightingu. Zkrátka skvělá, nesmírně tísnivá a naléhavá četba. Dokonce natolik dobrá (a současně i specifická), až jsem se rozhodl, že si tuto knihu, původně zamýšlenou jako dar, prozatím ponechám...... celý text

Jana bude brzy sbírat lipový květ 2022, Miloš Doležal

Tvorbu a aktivity Miloše Doležala sleduju pravidelně a dlouhodobě (i když se mi ne vše daří sehnat a zejména číst), zpráva o nenadálém úmrtí jeho ženy mě tudíž zasáhla. Sbírka nénií, jak ji přiléhavě označuje v textu na záložce editor Jan Wiendl, se mi ovšem dostala do ruky až poměrně dlouho po jejím vydání a poté, co si vydobyla významné ocenění a značný ohlas. Ty si autor i jeho zesnulá manželka bezpochyby zasloužili, u sbírky samotné mám z čistě literárního hlediska jisté pochybnosti. Jako asi nejlepší texty se mi paradoxně jeví Janiny záznamy snů (předpokládám, že autorem nějak upravené – minimálně do básňové podoby) a také úvodní erbenovský citát. Zbytek básní je působivý, známe-li mimoliterární okolnost jejich vzniku (smrt blízké osoby a následná beznaděj a truchlení, místa a data zmíněná v básních ve vtahu k datu Janiny smrti atp.), ale jinak jsou výrazově málo originální. Ty lepší z nich (např. Veselka) navazují na dle mého soudu nejsilnější polohu Doležalovy tvorby, jak ji představil ve sbírkách jako Podivice nebo Obec. Jiné (např. Čtvrtek po poledni, Obrácená pieta, Uplynulo šest neděl) jsou výrazově hodně závislé na Reynkovi a jeho následovnících, což samozřejmě nemusí být minus, Reynek je velikán, ale mám pocit, že je jaksi dostatečný sám o sobě a nepřekonatelný. Aluze v této podobě – dobrá, zajímavé, ale asi ne na Magnesiu Literu. Totéž platí o bezmála archaické stylizaci prostoru a jazyka v řadě dalších básní, k čemuž přispívá i silná bibličnost. Kdyby to byl básnický svět Zahradníčkův či Hrubínův z dob kolem druhé světové války, beze všeho, ale toto je sbírka z roku 2022, pojednávající o světě víceméně od 90. let po současnost. Přitom to působí, jako by Doležal s manželkou žili na nějaké venkovské výspě teleportované bratru sto dvacet let nazpět. Bezesporu má na takové ladění (potažmo silně výběrový přístup k realitě a prostoru) právo, ale je otázkou, nakolik to není romantizující idealizace. Jistě, Vysočina dovede být krásná, ale jejími hlavními rysy posledních let jsou zprzněná architektura, nedozírné holoseče někdejších smrčin, rozlehlé polnosti obhospodařované ne zrovna ekologicky, všude spousta aut na úzkých silničkách a celkově vlastně taková usmolená českomoravská průměrnost, kdy tu není ani dramatický zánik a tragičnost jako v Sudetech či ve Slezsku, ani malebnost a zpřítomnění paměti jako na jihu Čech či v Podkrkonoší. A druhá otázka je, nakolik má takovýto typ idealizace, až téměř idyly v současné poezii opodstatnění. Zda toho čirou náhodou víc nezakrývá, než odhaluje a objevuje. Sbírka má pochopitelně řadu silných momentů, vyplatí se ji přečíst a popřemítat nad ní v klidu a usebranosti. Nicméně nedovedu říci, zda je to skutečně vyvoláno verši samotnými, anebo vědomím osudu a pocity vztahujícími se ke skutečnosti mimoliterární. I proto jsem v hodnocení váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přiklonil k tomu vyššímu počtu. Hlavně tedy z ryze lidské sympatie, ale i to je koneckonců jeden z aspektů četby a recepce uměleckých děl... Závěrem jeden sen na ukázku: Její sen z 11. na 12. června Plácla jsem komára neslyšně padal na zem chtěla jsem se přesvědčit zda je mrtvý – na zemi už neležel komár ale malý dřevěný ptáček. Začal se proměňovat zvětšovat, růst a ožil. Seděl mi na předloktí hladila jsem ho, cítila měkká poddajná zádíčka a tlukot srdce.... celý text

Světlo vprostřed těla 2013, Jitka N. Srbová

Největší potíž sbírky je – jak již zmínila čtenářka níže – silná nevyrovnanost. Je tam spousta hlušiny, spousta básní milostných, zaměřených na tělesnost, tematizujících každodennost, které působí kulantně řečeno poněkud rozpačitě. Ta tělesnost nebo každodennost by pochopitelně mohly být přínosem, ale básnířka to vždy nějakým obrazem či obratem naprosto zazdí. Mimochodem, leckdy se nelze ubránit dojmu, že se opájí tím, jaká různá tu raritnější, tu méně raritní slova zná (popř. jaké obrazy je z nich schopna vytvořit) a neváhá se tím předvést. A to je taky špatně. Mimo jiné proto, že jich tu je na rozdíl od básnických mistrů monumentální sečtělosti a/nebo chrlivé obraznosti vlastně docela poskrovnu, a zbytečně tak trčí z jinak výrazově vcelku civilních veršů. Tlačí se do polohy, kde jí chybí virtuosita (snad v důsledku – mylného – dojmu, že právě tohle přeci do poezie tak nějak patří, ne?). Pokud bych měl hodnotit celé oddíly sbírky, pak je asi nejlepší III a z něj konkrétně velice obstojná skladba Krásnoruký. Ta se nese v poetické lince jakéhosi mytické/mytologické, bezmála pohádkové obraznosti, což je podle mě autorčina nejsilnější poloha. V téže sekci jsou pak i básně věnované Praze a různým místům, z nichž bych asi vyzdvihl Tak ty prý znáš Kampu, Karlák a Čertovku... V ostatních oddílech sbírky se dobré básně najdou spíše sporadicky, např. na začátku IV. části Konec, který se nedotýká smrti, Chtěl by ses dívat..., Chtěli by. Nebo v první části Zabrala nejlepší pohovku... a Tajemství, které pokládám za jednu z nejzdařilejších básní sbírky, krom jiného i proto, že obsahuje i jistý rytmus a náznaky zvukomalebnosti (což pro zbytek sbírky neplatí), ale i v ní bych klidně škrtal. A takhle je to v té knížce pohříchu skoro se vším. Od četby nikoho nechci odrazovat. Mám pocit, že se najde řada čtenářů, jimž ladění a podoba Srbové tvorby bude konvenovat. Leč já k nim bohužel nepatřím. A ještě tedy ukázku: Tajemství Když není tajemství, není nic. Kamen zkřehnou, květy opadají, z map vyhřeznou bílá místa nudy. Když se vše vysloví, přijde králík se slechy všednosti a chlupy pýchy; panáčkuje na jídelním stole, sprostě nadává dřevěným pinčům a šperkovnici. Když není tajemství, není chvění o poslední cíp. Čekání není a poklekání, není bílé otevírání kůže, není hřích. Stmívání. A oslepení. Je zítra, cesta do práce, nákupní seznam.... celý text

Jiný život / Wittgenstein 2023, Sylva Fischerová

K četbě nové sbírky Sylvy Fischerové mě zlákal onen titulní Wittgenstein, kterýžto je skutečně zároveň názvem třetího a asi nejzajímavějšího oddílu knihy. I ten však trpí mnoha přebytečnostmi, dle mého soudu mnohdy na hranici grafomanství. A to je potíž celé sbírky. Jistě, odkazuje nějak k minulým světům v záblescích vzpomínek, ale bohužel to činí tak, že to čtenáře ani nevtáhne (nejlepší v tomto ohledu je nejspíš báseň Vzpomínka: Frahelž). Jistě, operuje se spoustou silných slov, představ a konceptů, ale celé se to ztrácí a rozmývá v beznadějném nedostatku výpovědní síly. Jistě, leccos zná a leccos četla, ale práce s odkazy a aluzemi je jalová a ve změti všudypřítomných kurzív čtenář beztak tápe, co je skutečně citát a co jen pseudocitát, který si vymyslela. A ani ho to neláká po tom pátrat. Koneckonců deformace polštiny i pseudopolštiny, snad lízlé ruštinou, v básních Náš Baltyk a Tulipány, mužské květiny, spíše nezáměrné, a tedy jsoucí efektem nepečlivosti a nedůslednosti, nás ani nenutí brát ty přerůzné citáty a citátové obraty či výrazy příliš vážně, neb u nich žádné velké vážení slov a cizelování zjevně neproběhlo. Jistě, básnířka si leckde a všemožně hraje se slovy a jazykem, ale není to ani nic nového ani obzvlášť zdařilého či překvapivého (srov. např. "férie prérie / po ní duní / kavalérie / (kafilérie?) / citů a pocitů / sbitých nýty z mýtů"). Mám pocit, jako by autorka řadu těch textů nasmolila u třetí sklenice vína a nedovedla říct si dost (a ani nikdo jiný, že ano, odpovědný redaktore Miloši Voráči, jí nebyl schopen podat kritickou zpětnou vazbu, selhala-li sebereflexe). Pár básní je dobrých jako celek, ale jsou to spíš kratší kusy, které se autorce nepodařilo znetvořit nekontrolovanou mnohomluvností (zejména Šťastní jako králové, ale i Pomalé večery a s přimhouřením oka i Malá balení masoxu ducha). Ty si ovšem klidně mohla ponechat pro nějakou další, obezřetněji a promyšleněji koncipovanou sbírku. Většinu ostatních textů mohla s klidem ponechat stranou - třeba i jako svůj vlastní nostalgicko-poetický dokument (vždyť ani zavedený autor nemusí hned vydávat vše, ba ani většinu toho, co napíše!). Takhle to totiž vypadá, řečeno slovy ze s. 38, že "zmutovanej svět / všech blbejch vět / vyrazil vítězně vpřed". Ale abych nebyl tak negativní, uvedu na ukázku asi nejlepší báseň sbírky (pasáž v uvozovkách je v knize navíc ještě kurzívou): Šťastní jako králové Vždyť neznáme způsob, jak vyjádřit to nejjednodušší. Snad bychom opravdu mohli být šťastní jako králové, kdybychom dokázali vyslovit jediné přání. „A smrt je něco jiného, než si kdo myslil, a něco blaženějšího.“ – Jen jestli! zakvíkala žežulka, jen jestli!... celý text